Hlavní obsah

Komentář: Křehká většina v europarlamentu. Odolá obstrukci pravého bloku?

Petr Holub
reportér
Foto: Michal Turek, Seznam Zprávy

Ursula von der Leyenová nemá jistotu, že bude zvolena šéfkou Evropské komise. Zbývá oslovit někoho z radikální pravice.

Poslanci ze zemí Visegrádu mění poměry v europarlamentu. Většina z nich se vymezí proti parlamentní většině a tím i Evropské komisi. Národní zájmy mohou zkusit prosazovat obstrukcemi.

Článek

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

V úterý se ve Štrasburku poprvé sešli poslanci nového europarlamentu. Dosud bylo zvykem, že se naprostá většina stran ze všech 27 zemí snažila získat co nejlepší pozici uvnitř parlamentní většiny, o kterou se následně opírá Evropská komise a její předsedkyně či předseda. Tradičně většinu zajišťovaly frakce eurolidovců (EPP) a evropských sociálních demokratů (S&D), které někdy přibraly i klub liberálů (Renew).

Také v letošních červnových volbách získaly středové frakce celkem 401 poslanců, tedy o čtyřicet víc, než je nutné pro většinu. Něco se však změnilo.

Proti středové většině tu vznikl silný blok, který bruselský deník Politico označuje jako „hard-right“ (ostrá či tvrdá pravice), aby se vyhnul termínům jako populistický, radikální nebo extrémní. Frakcím Konzervativců a reformistů, Patriotů pro Evropu a Evropy suverénních národů se podařilo shromáždit 187 členů, o 69 víc než v minulém parlamentu. Nemluvě o dalších 33 nezařazených poslancích, jejichž postoje jsou často tak extrémní, že je nepřijaly ani ty nejradikálnější frakce.

Těchto 220 poslanců se ovšem podle bruselského slangu dostalo za „brandmauer“ (tedy za ochrannou požární stěnu). To podle deníku Politico znamená, že zmíněné strany či frakce jsou ideově natolik „toxické“, že by s nimi nikdo neměl domlouvat jakoukoli spolupráci. Na první pohled tak poslanci radikální pravice přišli o jedinou příležitost, jak ovlivnit politiku evropské sedmadvacítky.

Ve skutečnosti ale mají ještě druhou možnost – využít politiku obstrukcí, která byla například počátkem minulého století běžnou praxí ve vídeňské Říšské radě, parlamentu mnohonárodnostní habsburské monarchie. Žádný z osmi národů, které do ní vyslaly své zástupce, v ní neměl většinu, a tím vznikaly potíže při prosazení zvláště těch nejradikálnějších národních požadavků.

V případě nutnosti proto jejich delegáti využívali obstrukce – vzpírali se dodat hlasy pro záležitosti státního významu, odmítali na schůze vůbec chodit, případně je aktivně blokovali. V případě nutnosti až na půl roku. Nejúspěšnější přitom byly nejpočetnější národy – vedle Němců i Češi. Obvykle žádali posílení pozic svého národa uvnitř monarchie, zpravidla se však následně nechali uplatit funkcemi a dotacemi. Snižovala se tím autorita parlamentu, protože po desetiletích obstrukční politiky stačilo vídeňské vládě prostě nakupovat hlasy podle aktuální potřeby.

Obnovit kdysi zavedenou praxi obstrukcí mohou radikálně pravicové frakce současného europarlamentu mimo jiné i tím, že do svých řad přilákaly celé tři čtvrtiny českých europoslanců. Češi se jako jediný národ zabydlují ve všech třech frakcích „za zdí“ – u Patriotů, v ECR i ESN, a to ještě dva (Kateřina Konečná a Ondřej Dostál) zůstali mezi nezařazenými. Alespoň polovinu europoslanců za „firewallem“ hlásí také Maďaři, Slováci a Poláci, vesměs zástupci dalších následnických států monarchie. Stejně jako v 19. století mohou věřit tomu, že se díky svým několika hlasům stanou pro Evropskou komisi či Evropskou radu nepostradatelnými a získají speciální výhody.

Mezi politiky Visegrádu, kteří poslali své lidi do frakcí radikální pravice, patří i Jaroslaw Kaczyński z Polska, maďarský premiér Viktor Orbán a Andrej Babiš. Přesto se hlavními reprezentanty protestních uskupení stali představitelé větších zemí. Vznik Patriotů domluvila Francouzka Marine Le Penová z Národního sdružení, ECR se nově točí kolem Bratrů Itálie premiérky Giorgie Meloniové, ESN je projektem Alternativy pro Německo (AfD).

Tím vzniká pro státy Visegrádu riziko. Pokud se pravicovým frakcím podaří zablokovat parlament při důležitém hlasování, mohou poslance potřebné k odblokování nejefektivněji dodat (a získat za to výhody) pouze představitelé nejsilnějších stran, tedy Národního sdružení (30 hlasů) nebo Bratrů Itálie (24 hlasů). Na malé se pak nedostane.

Nový model se vyzkouší už ve čtvrtek odpoledne při volbě nového šéfa Evropské komise. Podpořit obhajobu Ursuly von der Leyenové slíbily středové frakce EPP, S&D a Renew. Matematická většina 40 hlasů ale nemusí stačit, protože frakce nedokážou při tajném hlasování vynutit potřebnou disciplínu. Deset až patnáct procent jejich poslanců obvykle hlasuje jinak. Pomoc slíbila frakce Zelených (53 poslanců), která by se tak stala součástí parlamentní většiny pro nadcházející volební období. S takovou dohodou však zase nesouhlasí mnozí konzervativnější členové evropských lidovců, kteří se obávají, že Zelení jako „vládní“ strana budou žádat pokračování dosavadní politiky Green Dealu.

V takovém případě zbývá možnost oslovit někoho z radikální pravice. Podle deníku Politico sice von der Leyenová na nátlak sociálních demokratů i Renew vyloučila, že překročí protipožární zeď a požádá o hlasy frakce ECR. S jejími členy, kteří byli zvoleni za Bratry Itálie, si však hodlá ještě před volbou promluvit.

Doporučované