Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Kampaň před evropskými volbami skončila. Zapomeňte, chce se dodat. Nebylo by to tentokrát ani moc složité. Ačkoli se nás skoro všichni političtí lídři snažili v emotivních projevech přesvědčit, že u volebních uren rozhodneme o osudu Evropy, bylo až příliš znát, že tomu nevěří ani oni sami.
Ne že by eurovolby nebyly důležité. V Evropském parlamentu nepochybně dojde k přeskupení sil, které bude mít zajímavé a široké dopady. Jednadvacítka českých europoslanců toho bude součástí. Ale ty zásadní posuny se odehrají jinde. V Česku, alespoň pokud se předběžné průzkumy a odhady zcela zásadně nemýlí, to dopadne plus minus jako vždycky, přesněji řečeno dost podobně jako minule.
Volby do Evropského parlamentu 2024
Volby do Evropského parlamentu se konají každých pět let, první Česko zažilo po vstupu do Evropské unie v roce 2004. Zatím poslední eurovolby se konaly 7.–8. června 2024. Dění v Česku jsme sledovali ONLINE.
Vyhrálo hnutí ANO, získalo 26,14 % hlasů a 7 mandátů. Druhá byla koalice Spolu s 22,27 % a 6 mandáty, třetí Přísaha a Motoristé s 10,26 % a 2 mandáty. Do EP se dostali také Stačilo!, STAN, Piráti, SPD a Trikolora.
Současné vládní a opoziční strany budou bojovat o výklad výsledků a ztrátu nebo zisk jednoho dvou mandátů proti současnému stavu budou vydávat za zásadní projev té či oné vůle voličů. Možná uvidíme vstup nějaké nové tváře nebo neúspěšný pokus o obhajobu stávajícího křesla. Nic to ale nezmění na tom, že tyhle volby osudové nejsou.
Spíše než stranické rozložení mandátů ale bude zásadní kvalita osobností, které v impozantním štrasburském sále nakonec usednou. Zda půjde o divadelní křiklouny, kteří budou jen evropskou extenzí domácích kampaní, případně o čisté rentiéry. Anebo o lidi, kteří pochopí roli europoslance. Takoví zvládnou být nejen jedním ze sedmi stovek hlasovacích strojů, ale také vlivnými personami, efektivními lobbistickými spojkami mezi českými zájmy a evropskými strukturami či trpělivými průvodci důležitých legislativ. Při těchto činnostech záleží na domácím stranickém tričku mnohem méně, než by se z tuzemských kampaní mohlo zdát.
Zcela jistí si můžeme být tím, že ani jeden z českých europoslanců přes všechny silácké řeči nezruší Green Deal, žádný z nich nezastaví nelegální migraci ani nevyváže Česko z migračního paktu. Budou-li někteří z nich šikovní, schopní, přesvědčiví a komunikativní, mohou se stát součástí relevantních iniciativ, které alespoň přibližně zamíří naznačenými směry. Zázraky na počkání se ale v europarlamentu opravdu nedělají.
Straničtí šéfové to ostatně velmi dobře vědí. Také proto byla celá eurokampaň vedená lídry parlamentních stran tak trochu z povinnosti. Jednak je potřeba šetřit peníze na další a důležitější fáze nadcházející volební smršti (na podzim kraje a Senát, příští rok Sněmovna), jednak „prodávat“ Čechům evropská témata čeští politici dlouhodobě neumějí (proto pravidelně soutěžíme o nejhorší účast v eurovolbách).
Zvlášť dobře to bylo vidět na bizarních debatách představitelů stran, kteří do europarlamentu nekandidují. Ať už šlo o duel Petra Fialy s Andrejem Babišem na Primě, anebo o čtvrteční „superdebatu“ předsedů stran a Karla Havlíčka v České televizi. Ani v komerčním duelu, ani v absurdní veřejnoprávní vládní přesilovce pět na dva se volič nedozvěděl o evropských tématech nic. Překřikování, vzájemné obviňování a mávání podpisy pod „rámcovými pozicemi“ nikoho k volebním urnám nedostane. Nakonec nejefektivněji využil svůj prostor Tomio Okamura, který aspoň zcela otevřeně apeloval na voliče komunistů i Motoristů, aby se vrátili „z vandru domů“ a hodili to SPD, protože vlastenečtější vlastence nenajdou.
Ačkoli vláda Petra Fialy dosáhla na mezinárodním poli jistých úspěchů, pořád platí, že Evropu v Česku obecně moc neovládáme, nezajímá nás, neumíme se o ní bavit a neumíme s ní (a v ní) pracovat. Důsledkem je nejen nízká účast u eurovoleb, ale také malý vliv v institucích a údiv nad legislativou, která nám přistává v Parlamentu jako „diktát“ z čistého bruselského nebe, ačkoli ve skutečnosti prochází schvalováním a jednáním na mnoha úrovních. Politici, kteří si na povrchním plácání o evropských tématech jen čechrají domácí peří, věci nijak nepomáhají. Spíš naopak.