Komentář: Volební kampaň z povinnosti

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Kampaň před evropskými volbami skončila. Zapomeňte, chce se dodat. Nebylo by to tentokrát ani moc složité. Ačkoli se nás skoro všichni političtí lídři snažili v emotivních projevech přesvědčit, že u volebních uren rozhodneme o osudu Evropy, bylo až příliš znát, že tomu nevěří ani oni sami.

Ne že by eurovolby nebyly důležité. V Evropském parlamentu nepochybně dojde k přeskupení sil, které bude mít zajímavé a široké dopady. Jednadvacítka českých europoslanců toho bude součástí. Ale ty zásadní posuny se odehrají jinde. V Česku, alespoň pokud se předběžné průzkumy a odhady zcela zásadně nemýlí, to dopadne plus minus jako vždycky, přesněji řečeno dost podobně jako minule.

Současné vládní a opoziční strany budou bojovat o výklad výsledků a ztrátu nebo zisk jednoho dvou mandátů proti současnému stavu budou vydávat za zásadní projev té či oné vůle voličů. Možná uvidíme vstup nějaké nové tváře nebo neúspěšný pokus o obhajobu stávajícího křesla. Nic to ale nezmění na tom, že tyhle volby osudové nejsou.

Spíše než stranické rozložení mandátů ale bude zásadní kvalita osobností, které v impozantním štrasburském sále nakonec usednou. Zda půjde o divadelní křiklouny, kteří budou jen evropskou extenzí domácích kampaní, případně o čisté rentiéry. Anebo o lidi, kteří pochopí roli europoslance. Takoví zvládnou být nejen jedním ze sedmi stovek hlasovacích strojů, ale také vlivnými personami, efektivními lobbistickými spojkami mezi českými zájmy a evropskými strukturami či trpělivými průvodci důležitých legislativ. Při těchto činnostech záleží na domácím stranickém tričku mnohem méně, než by se z tuzemských kampaní mohlo zdát.

Zcela jistí si můžeme být tím, že ani jeden z českých europoslanců přes všechny silácké řeči nezruší Green Deal, žádný z nich nezastaví nelegální migraci ani nevyváže Česko z migračního paktu. Budou-li někteří z nich šikovní, schopní, přesvědčiví a komunikativní, mohou se stát součástí relevantních iniciativ, které alespoň přibližně zamíří naznačenými směry. Zázraky na počkání se ale v europarlamentu opravdu nedělají.

Straničtí šéfové to ostatně velmi dobře vědí. Také proto byla celá eurokampaň vedená lídry parlamentních stran tak trochu z povinnosti. Jednak je potřeba šetřit peníze na další a důležitější fáze nadcházející volební smršti (na podzim kraje a Senát, příští rok Sněmovna), jednak „prodávat“ Čechům evropská témata čeští politici dlouhodobě neumějí (proto pravidelně soutěžíme o nejhorší účast v eurovolbách).

Zvlášť dobře to bylo vidět na bizarních debatách představitelů stran, kteří do europarlamentu nekandidují. Ať už šlo o duel Petra Fialy s Andrejem Babišem na Primě, anebo o čtvrteční „superdebatu“ předsedů stran a Karla Havlíčka v České televizi. Ani v komerčním duelu, ani v absurdní veřejnoprávní vládní přesilovce pět na dva se volič nedozvěděl o evropských tématech nic. Překřikování, vzájemné obviňování a mávání podpisy pod „rámcovými pozicemi“ nikoho k volebním urnám nedostane. Nakonec nejefektivněji využil svůj prostor Tomio Okamura, který aspoň zcela otevřeně apeloval na voliče komunistů i Motoristů, aby se vrátili „z vandru domů“ a hodili to SPD, protože vlastenečtější vlastence nenajdou.

Ačkoli vláda Petra Fialy dosáhla na mezinárodním poli jistých úspěchů, pořád platí, že Evropu v Česku obecně moc neovládáme, nezajímá nás, neumíme se o ní bavit a neumíme s ní (a v ní) pracovat. Důsledkem je nejen nízká účast u eurovoleb, ale také malý vliv v institucích a údiv nad legislativou, která nám přistává v Parlamentu jako „diktát“ z čistého bruselského nebe, ačkoli ve skutečnosti prochází schvalováním a jednáním na mnoha úrovních. Politici, kteří si na povrchním plácání o evropských tématech jen čechrají domácí peří, věci nijak nepomáhají. Spíš naopak.