Hlavní obsah

Komentář: Česko je inkluzivní země. Jste úžasní

Samo Marec
Překladatel a publicista, spolupracovník Seznam Zpráv
Foto: Michal Turek, Seznam Zprávy

Motoristé. Neuvěřitelné. Chci stranu, která zruší lilek.

Líbí se mi, že dáte šanci každému. Třeba takoví Motoristé. Fascinuje mě, že taková strana vůbec existuje, ale ještě víc mě fascinuje, že získá deset procent v eurovolbách.

Článek

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na Slovensku teď probíhá velká diskuze o tom, kdo jsme, jací jsme a kam patříme. Jako všechny takové diskuze také tato je málokdy komplikována zbytečnými fakty a místo nich operuje hlavně s pocity a příběhy. Právě proto občas dospějeme k závěru, že na Slovensku je to tak, jak to je, protože ve 14. nebo 15. století se přihodilo něco, co nás navždy poznamenalo. A proto teď vyhrává Robert Fico. Občas se dopracujeme až k příchodu Cyrila a Metoděje.

Z České republiky zase někdy slýchám vysvětlení postavená na tom, že vy jste přece jenom spíš Němci a že nás od sebe odděluje právě ta zásadní civilizační hranice, přičemž na jedné straně jste vy, tedy Západ, a na druhé zase my, tedy Východ, stepi a Balkán. Východně od řeky Moravy podle této teorie v podstatě začíná jedno velké Moldavsko.

Můžeme si za to i sami. Exportujeme k vám ornamentální příběhy o té zvláštní zemi za východní hranicí, která z 19. století plynule přeskočila do doby internetové, jen ta civilizace se na ni nějak nestihla nalepit. Dokonce tomu i rozumím. Není nad dobrý pocit a dobrý příběh. Jen ta skutečnost je někdy komplikovanější.

Rádi pomůžeme

Jedna věc se vám ale rozhodně nedá upřít: jste inkluzivní země.

Tedy, i my se snažíme pomáhat slabším. Takový Igor Matovič by například naléhavě potřeboval terapii a my jsme mu ji také poskytli. Jen je škoda, že když byl premiérem, léčila ho celá země a občas jsme se sami cítili jako pacienti. Předsedou parlamentu byl tou dobou Boris Kollár, který by si ze svých dětí mohl postavit fotbalovou jedenáctku – a z jejich matek druhou. A zároveň se vydával za největšího konzervativce.

Myslím si proto, že nejsme zlí lidé. Když je potřeba někomu pomoci, tam mu pomůžeme, i když pořád nevím, proč my místo kvalitní odborné pomoci dáme vysokou politickou funkci. Ale na vás se stejně nechytáme.

Mimořádně si například cením vašeho rozhodnutí adoptovat Andreje Babiše a trochu nám tím pomoci –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vždyť Babiš a Fico najednou, to by bylo už opravdu příliš mnoho štěstí. Také považuji za velmi šlechetné, že největším českým nacionalistou je vlastně Japonec. Podle mě je to super. Opravdu jste dobří lidé.

Líbí se mi, že dáte šanci každému. Třeba takoví Motoristé. Fascinuje mě, že taková strana vůbec existuje, ale ještě víc mě fascinuje, že získá deset procent v eurovolbách. Myslím, že právě tak by mohla vypadat budoucnost politiky: po lidech, kteří jezdí v autech, si vlastní stranu založí maminky s kočárky nebo lidé, kteří mají rádi polojasno. Já bych například určitě volil stranu, která zruší lilek.

Stejně tak se mi líbí, že některým politickým stranám dáváte šanci i opakovaně. A dáváte jim šanci navzdory objektivně katastrofálním zkušenostem z minulosti. Nebo jak jinak mám rozumět deseti procentům pro komunisty?

Na Slovensku máme totiž kdeco a zrovna nedávno jsme měli například v parlamentu dvě fašistické strany, ale komunisty? Jakože komunisty, kteří jsou ještě hrdí na to, že jsou komunisti? Po pětatřiceti letech? Jste úžasný, inkluzivní národ.

Dva roky za námi?

No a teď vážněji. Myslím, že toho máme společného víc, než se nám líbí. Ani Slovensko, ani Česká republika nejsou izolované ostrovy uprostřed oceánu. Nejsme nijak výjimeční. Děje se u nás přesně to, co se děje všude jinde: čím dál větší podporu mají populistické strany, přičemž některé vlastně ani nejsou stranami, nýbrž jen jakýmisi hnutími s internetovými celebritami v čele. Například Motoristé, že.

Občas mám pocit, že nejste dvě stě let před námi, ale zhruba dva roky za námi. Před pěti lety jsme si totiž za prezidentku zvolili Zuzanu Čaputovou. A protificovská koalice získala v parlamentních volbách ústavní většinu. A u vás? Jestli mě paměť neklame, tak u vás zrovna vládl Andrej Babiš s podporou komunistů a prezidentem byl Miloš Zeman.

Potom se, samozřejmě, situace změnila. Úplně. Prezidentem jste si zvolili Petra Pavla a Andrej Babiš je dnes v opozici. A u nás opět vládně Robert Fico a prezidentem je jeho bývalý místopředseda Peter Pellegrini. Znamená to, že jsme za vámi o dvě století opožděni? Ne. Spíš mám pocit, že vy jste opožděni jen o pár let za námi.

Vaše pětikoalice totiž také kazí vládnutí víc, než by musela (jako u nás před pár lety Igor Matovič), také má jediného soupeře (Andreje Babiše) a také to vypadá na jeho comeback. Stejně jako Ficovi se mu nabízejí dost divoké kombinace koaličních partnerů. A někteří z vás také vytahují postupové kalkulačky, jen aby vám v této situaci nějak vyšlo, že to půjde i bez něj. A taky vám to moc nevychází. A za chvíli máte parlamentní volby.

Berte to jako varování

Aby nedošlo k nedorozumění, chci tím říct následující: existují věci, v nichž jste na tom nepopiratelně lépe. Asi je například jasné, proč my chodíme masivně studovat k vám a ne naopak. Stejně tak platí, že až tak divoké jako momentálně na Slovensku to u vás určitě není.

Zároveň však platí, že nejste sami. Ani my nejsme sami. Není to otázka nějaké národní psýché a hlubokých tisíciletých příběhů. Děje se to v celé Evropě.

Samozřejmě máte svoje specifika, která jsou pro nás úplně nepochopitelná, ale totéž platí i naopak. Hlavami nad sebou navzájem kroutíme přibližně stejně. A vždycky nám udělá moc dobře, když si můžeme říct, že zrovna my jsme ti lepší. Protože o to přece jde. Tohle ale není soutěž Miss nebo Superstar. Nejde o to, abychom si dokázali, kdo je lepší nebo krásnější.

Když se podíváte na dění v Česku a na Slovensku za posledních třicet let, je to skoro jako kyvadlo. Jednou je lépe u vás, jindy u nás. I my jsme kdysi byli tatranským tygrem. A už nejsme. I my jsme měli prezidentku Zuzanu Čaputovou. A už nemáme. Protože tak to chodí.

Možná byste byli překvapeni, že když to přestaneme vnímat jen jako soutěž o to, kdo je lepší, tak zjistíme, že dlouhodobě se potýkáme s velmi podobnými problémy. A navíc, jak uvidíte i v komentářích pod tímto článkem, to, co mnozí z vás považují za slovenskou katastrofu, považují mnozí jiní za způsob, jímž by se Česko dalo zachránit ze spárů zlovolné Evropské unie.

Nakonec by to tedy vlastně mohlo být varování: nepříliš dávno jsme i my byli tam, kde jste dnes vy. Měli jsme Zuzanu Čaputovou a koalici, která dokázala porazit velkého soupeře. Ta koalice to potom ale dost kazila. A ten velký soupeř se těšil na návrat. A my novináři jsme celou dobu viděli, jak jsou mnozí lidé nespokojení. A chápali jsme, proč jsou nespokojení. A oni nás nenáviděli, protože jejich politici jim říkali, že novináři jsou zlí lidé. A potom byly parlamentní volby.

Není vám tato situace povědomá?

Doporučované