Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Na první pohled to tak nevypadá. Dvacet let po vstupu do Evropské unie prý „procházíme obdobím hluboké skepse ohledně směřování naší země“, ohroženy jsou „základní principy demokratického právního státu“.
Tak alespoň hodnotí Českou republiku Zpráva o stavu demokracie, kterou v předvečer evropských voleb publikovala skupina expertů v čele s bývalým ministrem a disidentem Pavlem Bratinkou. „Blbá nálada je zpět,“ interpretoval studii například server iDNES.cz.
Proti tomu úvodník předvolebního vydání týdeníku The Economist používá obrat „v přepychu žijící, stará Evropa“.
Při hledání odpovědi na otázku, jak se tedy vlastně Čechům v této Evropě žije, dávají výzkumy za pravdu spíše představě Economistu o evropské „dolce vita“. Sice ji leccos ohrožuje, přesto si ji dokážou její obyvatelé užívat – včetně Čechů.
Základní představu nabízí přehled ekonomického růstu. Tuzemské hospodářství se průběžně blíží evropskému průměru, zůstává nejvýkonnější ze všech zemí, které musely strpět komunistické vládce, a ze starších členských států EU už Češi přeskočili Řeky, Portugalce a Španěly.
Námitky, že se průměru blížíme pomalu, odmítá ekonom Petr Bartoň přirovnáním k cyklistickému pelotonu. „Pokud se chceme dostat dopředu, tak přece nemůžeme počítat s tím, že se ostatní zastaví, aby nám to umožnili,“ upozorňuje ekonom z informační platformy Datarun. Rozdíly uvnitř evropského pelotonu postupně mizí, pro dosažení průměru je přesto třeba nějaký nový podnět.
Jak se vede domácnostem
Ekonomický vzestup se promítá do příjmů domácností. V uplynulých dvaceti letech zažily tuzemské rodiny dvě období, kdy se jejich příjmy zvyšovaly. Poprvé po vstupu do EU a před globální finanční krizí, která nastala v roce 2008. Následovala druhá „evropská konjunktura“, kterou zastavila až globální multikrize z let 2020–2023.
Její dopady byly zvlášť citelné v uplynulých dvou letech. Pokud se v roce 2019 reálné příjmy průměrného Čecha vylepšily proti období před vstupem do EU o víc než třetinu, po pandemickém, energetickém a inflačním šoku zůstaly jen 16 procent nad úrovní roku 2004. Až letos se karta obrací k lepšímu.
Přes globální karambol se přesto vzestupný trend zachoval. Ani v těžkých dobách inflace nepoklesly příjmy rodin pod úroveň, které dosáhly na vrcholu první „evropské konjunktury“ v roce 2008. Vzestup potvrzuje i srovnání s bohatým Německem. Při vstupu do EU musely zdejší rodiny vyjít s polovinou příjmů německých domácností, loni už dosáhly na dvě třetiny.
Přitom postupně ubývá nositelů „blbé nálady“. Během první globální krize z let 2008-2013 hodnotilo podle Eurobarometru asi 60 procent rodin svou finanční situaci jako dobrou, nebo celkem dobrou. To bylo o 5 procent méně než evropský průměr. Při druhé velké krizi se spokojenost s rodinnými financemi nesnížila pod 70 procent, zůstala tedy těsně nad evropským průměrem. Krize patří k životu, zjistili během členství v Unii Češi, a stejně jako ostatní se s nimi naučili žít.
Nebylo to snadné, ovšem zdejší rodiny svou odolnost postupně zvyšují. Fakticky bezdůvodné obavy ze zhoršení finanční situace provázely osudový krok vstupu do EU, od kterého o 25 procent víc Čechů čekalo potíže než zlepšení.
V roce 2007 hrůzu vyvolalo už jenom oznámení premiéra Mirka Topolánka, že chystá rozpočtovou reformu. Strach ještě mírně posílil v následující krizi a vydržel až do roku 2013. Teprve potom si většina skeptických Čechů začala členství ve spojené Evropě užívat a před další globální krizí už byli většími optimisty než průměrní Evropané.
Je pravda, že náladu opět zkazil covid a drahé energie zasadily další úder, v obou případech ovšem šlo o mimořádně vážné věci. V úplně posledním průzkumu z května 2024 se však už počet optimistů přiblížil na šest procent k těm, kdo nadále očekávají zlé časy.
Světové deníky věští Evropě další komplikace způsobené přibývající agresivitou Ruska, nejistým výsledkem amerických voleb a zadrhnutým projektem Green Dealu.
Proti tomu americký politolog Fareed Zakaria soudí, že EU má dobrou motivaci svou prosperitu bránit: „Evropská unie bývá hodnocena jako bezduchá byrokracie z Bruselu, ale ve skutečnosti je ztělesněním velké myšlenky, že národy, které proti sobě po století válčily, nyní žijí jako úzce spjaté politické společenství,“ vysvětlil Američan ve svém posledním bestselleru „Věk revolucí“.