Evropská unie zůstává na zelené stezce. Volby Green Deal bolí, ale ne fatálně

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jaké důsledky budou mít výsledky voleb do Evropského parlamentu na klimatickou a environmentální politiku Unie v příštích pěti letech?

Tato otázka je na stole už dlouhé měsíce, během nichž se objevovaly predikce o mohutném vzestupu krajně pravicových stran.

Například panevropský think-tank Evropská rada pro zahraniční vztahy (ECFR) začátkem roku odhadoval, že rekordní zisky krajní pravice mohou přispět k „ostré otočce doprava“, která bude mít „vážné důsledky“ pro evropskou politiku zejména v oblasti životního prostředí.

Scénář se nakonec nenaplnil a nejsilnější zastánci Zelené dohody pro Evropu (známé i jako Green Deal) – Evropská lidová strana (EPP), socialisté (S&D) a liberální Renew – se mohou nadále těšit nadpoloviční většině v 720členném parlamentu.

„Většina těch, kteří schvalovali tuto klimatickou legislativu, zůstává na svém místě. Dopady voleb na politiku životního prostředí tedy nebudou velké,“ řekl Seznam Zprávám švédský analytik Mats Engström, působící ve zmiňovaném ECFR.

Kateřina Davidová z think-tanku Europeum a Centra pro dopravu a energetiku připomíná, že to byla právě EPP a Ursula von der Leyenová, kdo hrál ve schvalování Green Dealu ústřední roli a zároveň si udržel silnou pozici i po těchto volbách.

Je nicméně nezpochybnitelné, že historický úspěch slavily strany, které se ke Green Dealu staví odmítavě, případně ho nepovažují za prioritu.

Například v Rakousku vyhráli krajně pravicoví Svobodní (FPÖ), kteří šli do voleb s plánem Green Deal zrušit. Výrazně posílila i Alternativa pro Německo (AfD), v Itálii volby opanovali Bratři Itálie (FdI) premiérky Giorgie Meloniové.

Zelená dohoda byla tématem i v Česku. Boj proti „zelenému šílenství“ mělo jako jeden z hlavních motivů kampaně vítězné hnutí ANO, které je v Evropském parlamentu součástí frakce Renew.

„I když většinu by si měla udržet koalice lidovců, socialistů a liberálů, která proti Green Dealu nevystupuje, výsledek zrcadlí rostoucí skepticismus části evropské populace k celoevropským politickým řešením, a to včetně klimatu,“ řekl k tomu Seznam Zprávám politolog Ondřej Císař z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

„Klima se tak stalo součástí ‚suverenistického balíčku‘ především radikálně pravicových stran, které se snaží formulovat národní politickou alternativu k mezinárodní koordinaci v otázkách, jako je migrace, ochrana vnějších hranic a mezinárodní podpora obrany Ukrajiny,“ dodal.

Úspěchy populistů jsou možná menší, než se čekalo (vyhnuly se například Nizozemsku či Španělsku), a neohrožují většinu proevropské mainstreamové koalice, podle Engströma z ECFR nicméně mohou schvalování některých legislativ zkomplikovat.

„Může dojít k dílčím změnám například v otázce schvalování konkrétních cílů do roku 2040 nebo zákazu prodeje nových aut se spalovacím motorem do roku 2035. Může se stát, že nový parlament bude mít o něco menší ambice, než by měl ten starý,“ nastínil švédský analytik.

Milan Hrubeš z Katedry politologie Univerzity Hradec Králové upozornil, že politiky EU nejsou jen výsledkem dění v parlamentu, ale střetávají se v nich i zájmy národních států (Evropská rada a Rada EU) a Komise. Volby mohou posloužit i jako impulz pro ostatní aktéry, kteří by Green Deal rádi revidovali, nedá se ale očekávat obrat o 180 stupňů.

Upozorňuje, že výsledky také jasně ukazují, že se z klimatické změny stalo polarizační téma, ve kterém se „věcná debata“ vede velmi těžko.

To bylo podle Kateřiny Davidové možná víc než kde jinde vidět u nás. „Žiji teď v Dánsku, a ne v Česku a ten rozdíl v úrovni předvolební debaty je propastný. Zatímco v Dánsku, ale i v mnoha dalších zemích se řeší, jak například postupovat v konkrétních oblastech, zda třeba zpoplatňovat emise uhlíku i v zemědělství, nebo jak kompenzovat dopady opatření a tak dále, v Česku lídři mluví o tom, jak ten Green Deal zpomalí, nebo dokonce zastaví,“ popsala s tím, že něco takového u již schválené legislativy postrádá smysl.

Úspěch koalice Přísahy a Motoristů, která oslovila přes deset procent českých voličů a skončila třetí, Davidovou prý šokoval.

Všiml si ho i Engström. Sám prý neví o jiné takto úspěšné straně, která si boj proti Green Dealu – a obzvlášť pak proti ukončení prodeje aut se spalovacími motory – vzala za hlavní téma. „Možná jedině nizozemské Hnutí zemědělců a občanů (BBB). I pro něj je odpor proti Green Dealu hlavní téma, nejde mu ale o spalovací motory a auta,“ zamyslel se.

Císař z FSV UK upozornil, že ne všechny populistické pravicové strany vystupují ostře proti Green Dealu. Jako příklad uvádí francouzské Národní shromáždění. „Marine Le Penová, která asi bude pro budoucnost klimatické politiky důležitější než čeští Motoristé, Zelenou dohodu pro Evropu sice nepovažuje za prioritu, ale radikálními kroky na mezinárodním poli zatím nehrozila,“ uvedl.

V Česku jsou nicméně podle něj kořeny klimaskepticismu obzvlášť hluboké. V nedávno publikované knize Klimatické obstrukce napříč Evropou Císař s Hrubešem napsali, že u nás je skeptický postoj ke klimatu „tradičním programem“ hlavního politického proudu.

Kdyby kapitolu do knihy psal až po volbách, přidal by prý Císař dodatek o polarizační roli hnutí ANO a Přísahy s Motoristy.

Podle Hrubeše je Česko v debatě o příčině a řešení klimatické situace „ideologickým skanzenem“, kde je stále populární i popírání samotné klimatické změny. Vymezování se proti Green Dealu proto u nás není doménou jen krajně pravicových stran.

„Zisk dvou mandátů Přísahy plus Motoristů je určitě úspěch (primárně tedy pro ně samotné), ale v kontextu ČR nejsou názory Filipa Turka nějak radikální a odlišné od politického mainstreamu, tj. značné části kandidátů ANO, ODS a řady dalších,“ vyzdvihl Hrubeš.

Důležitou zprávou pro evropskou politiku týkající se životního prostředí je i slabý výsledek frakce Zelených.

Ti sice drobně posílili v Dánsku a Nizozemsku, ale propad zejména ve Francii a Německu byl tak markantní, že snížil počet mandátů ze 72 na 52, čímž se frakce velikostí propadla ze čtvrtého na šesté místo.

Na analýzu, kam voliči Zelených utekli, je podle odborníků ještě brzy. Podle Davidové a Engströma není vyloučeno, že se i tak budou podílet na důležitých rozhodnutích.

Většinová koalice může – ve snaze vyhnout se spolupráci s krajní pravicí – potřebovat hlasy Zelených například při volbě nové předsedkyně nebo předsedy EK. K jejich možnému zapojení ostatně už v neděli vyzval místopředseda frakce socialistů a demokratů Pedro Marques.

Ondřej Císař míní, že dobrý výsledek Zelených před pěti lety podle všech reflexí odrážel očekávání a velkou pozornost, kterou evropská veřejnost věnovala klimatu kvůli studentskému aktivismu v čele s Gretou Thunbergovou a hnutí Fridays for Future. Má za to, že šlo o „mimořádný výsledek, který bylo v dnešních podmínkách velmi těžké zopakovat“.

„Máme za sebou bezpečnostní a ekonomický šok kvůli ruskému útoku na Ukrajinu, který priority evropských voličů podle všeho proměnil. Víme z mnoha výzkumů, že environmentální otázky se v obdobích bezpečnostní a ekonomické nejistoty dostávají spíše na druhou kolej, a to bez ohledu na to, že mohou ve skutečnosti tvořit jednu z hlavních podmínek bezpečnosti a udržitelné ekonomické prosperity,“ řekl.

Podobně se na propad Zelených dívá i Hrubeš. Na jejich úspěch by podle politologa v této době „nikdo nevsadil, takže ztráta, která navíc není nijak drastická, není překvapující“. V neprospěch Zelených hraje, že environmentální témata do svých programů musely začlenit všechny politické strany, které bojují o přízeň voličů a voliček, což zelené partaje tlačí do výraznějšího vymezení stran otázek klimatické změny.

Právě to je přitom podle Hrubeše v současnosti chápáno jako ohrožení prosperity a v určitém kontextu i svobody tradiční západní společnosti. „Výsledek zelených stran tak může částečně legitimizovat snahy o zmírnění Green Dealu, a to ve smyslu ‚tímto směrem se občané vydávat nechtějí, musíme (jakožto politická reprezentace) nalézt řešení, které nebude pro většinu problematické,“ uzavřel.