Devět příběhů eurovoleb: Hrát se může o prezidenta i „královnu“

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Slovensko sice patří k malým zemím Evropské unie, ale Česku je blízké, a tak začněme právě tam. Kampaň na Slovensku přerušil pokus o atentát na premiéra Roberta Fica, po kterém od řady politiků zaznívaly výzvy ke zklidnění situace, zjevně si uvědomili, jak vyostřená rétorika ovládla slovenskou politiku.

„Na Slovensku polarizace nevychází zespoda, mezi běžné lidi se polarizace promítá, protože se v politických kampaních pracuje s emocemi a tím se jakoby drásá naše smýšlení,“ zhodnotila pro Seznam Zprávy socioložka Zuzana Kusá ze Slovenské akademie věd.

Na druhou stranu ne všichni politici po atentátu ubrali. Od části opozice zaznívalo, že vládní strany atentát politicky zneužívají, opozici naopak těsně před začátkem volebního moratoria kritizoval přímo Fico ve svém prvním vystoupení od atentátu. Muže, který na něj zaútočil, například označil za opozičního aktivistu.

Je otázka, jak nadále vyostřená atmosféra působí na voliče. Vládní tábor (Ficův Směr, Hlas založený zvoleným prezidentem Peterem Pellegrinim a Slovenská národní strana) svou převahu z loňských parlamentních voleb potvrdil i v prezidentských volbách. Ambice na vítězství v těch evropských má ale i opoziční Progresivní Slovensko.

V Německu nadcházející hlasování vnímají jako test před podzimem. To budou voliči rozhodovat o zemských sněmech v Braniborsku, Durynsku či Sasku, kde by mohla výrazně posílit Alternativa pro Německo (AfD).

Ještě loni v prosinci se zdálo, že i v evropských volbách může šlapat na paty opoziční Křesťanskodemokratické unii (CDU). Pak ale krajně pravicovou stranu začal stíhat skandál za skandálem a odliv příznivců. Teď to proto vypadá spíš na souboj o druhé místo se sociálními demokraty kancléře Olafa Scholze a jeho zelenými koaličními partnery.

Sešup odstartovalo zjištění, že se členové AfD účastnili tajné schůzky, kde se řešil plán deportací milionů lidí s přistěhovaleckým původem. Následovala podezření, že lídr evropské kandidátky Maximilian Krah bral úplatky za ruskou propagandu (podezření panuje i u dvojky kandidátky –⁠⁠ poslance Bundestagu s českými kořeny Petra Bystroně) a jeho asistent donášel Číně. Před pár týdny pak přišlo vyloučení z europarlamentní frakce Identita a demokracie.

Kampaň před volbami navíc provázel jev, na který nebylo Německo v posledních letech zvyklé: politické násilí. Jeho terčem se stal například lídr saské kandidátky sociálních demokratů (SPD). Násilí se ale nevyhnulo ani politikům AfD, jelikož byl napaden zemský poslanec za tuto stranu Mario Kumpf.

I politici ve Vídni budou na výsledky eurovoleb hledět s myšlenkami na důležitější hlasování: podzimní parlamentní volby. Byť se o posilování Svobodných (FPÖ) mluví snad pokaždé, když jdou Rakušané k urnám, tentokrát strana už přes rok stabilně vévodí průzkumům pro volby poslanců, ve kterých od druhé světové války vítězili vždy jen sociální demokraté a lidovci.

Svobodní se v kampani před eurovolbami nebáli Rakušany vystrašit, připomněli jim všechny krize posledních let od migrace z Afriky a Blízkého východu přes „ekokomunismus“, koronavirovou pandemii až po válku na Ukrajině. V centru jejich rozšířeného volebního plakátu se líbá předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová s prezidentem Ukrajiny Volodymyrem Zelenským.

Rakouská sociální demokracie po letech v opozici stagnuje, lidovcům a zeleným zase nepomáhá vládnutí. Zeleným navíc škodí i skandál jejich lídryně pro volby do Evropského parlamentu, klimatické aktivistky Leny Schillingové, která vysvětluje pomluvy, jež šířila o své stranické kolegyni a jejím osobním životě.

Vláda premiéra Donalda Tuska dva týdny před eurovolbami představila plán, jak chce ubránit Polsko před případnou ruskou invazí. Opevnit chce téměř celou východní hranici, pro Varšavu to znamená i obranu před migranty, které podle ní do Polska v rámci hybridní operace posílá Bělorusko s podporou Ruska.

V Polsku se na rozdíl od dalších evropských zemí v podstatě nevede debata o tom, jestli pomáhat Ukrajině a jestli Rusko představuje hrozbu. Na tom se Tuskova Občanská koalice, její vládní partneři i největší opoziční strana Právo a spravedlnost shodnou. A i běžní Poláci to vnímají opravdu vážně. Strany se tak spíš předhánějí v tom, kdo je vůči Moskvě efektivnější a ostřejší.

Plán obrany je tak pro Tuska prostředek, jak o víkendu dokázat to, co se mu nepovedlo na podzim v parlamentních ani na jaře v komunálních volbách: Skutečně porazit tábor svého odvěkého rivala Jarosława Kaczyńského, který zvítězil už v devíti volbách za sebou. Loni ho odstavili od moci jen díky uzavření široké koalice, ale volby vyhrál PiS.

Maďarské politice už 14 let nezpochybnitelně dominuje premiér Viktor Orbán, vždyť v posledních parlamentních volbách jeho strana Fidesz získala přes 50 procent hlasů, a to čelila prakticky sjednocené opozici. Že by v eurovolbách zvítězil někdo jiný, nejspíš v ikonickém novogotickém parlamentu v Budapešti nikdo nečeká.

Toto hlasování je ale přece jen v něčem jiné. Fidesz čelí soupeři „zevnitř“. Jeho dlouholetý politický spojenec Péter Magyar začal letos veřejně obviňovat Orbánovo okolí z korupce, pak založil vlastní politickou stranu Respekt a svoboda (TISZA) a prokázal, že dokáže ve velkém mobilizovat Maďary, a to nejen v Budapešti.

„Fakt, že má Magyar blízko k současné vládě, že má dobré osobní vazby s mnoha lidmi kolem Orbána a že pro něj pracoval jako šéf státní firmy, je pro veřejnost velmi zajímavý. A k tomu i fakt, že teď říká stejné věci, jaké opakovala opozice posledních deset let,“ upozornil v rozhovoru pro Seznam Zprávy maďarský novinář Péter Magyari.

TISZA v popularitě rychle přeskákala tradiční opozici. Těsně před volbami to na porážku Fideszu nevypadalo, ale bude zajímavé zjistit, jak velký rozdíl bude obě partaje dělit. Výsledek Fideszu určí i jeho další budoucnost v EU. Evropští lidovci totiž stranu vyloučili a Orbán teď zvažuje, s kým se jeho europoslanci spojí. Zájem má o spojenectví se stranami italské premiérky Giorgie Meloniové a francouzské političky Marine Le Penové.

Ve Francii se eurovolby nesou hodně ve znamení domácí politiky. V té mohou mnohé změnit, zvláště vzhledem k příštím prezidentským volbám plánovaným na rok 2027. Šéfce nacionalistického Národního sdružení Marine Le Penové se může objevit nový soupeř –⁠⁠ místo krajně levicového Jeana-Luka Mélenchona umírněný intelektuál Raphaël Glucksmann.

„Může se skutečně stát vážným kandidátem, který oživí umírněnou levici ve Francii. Umírnění levicoví voliči volili Macrona v letech 2017 a 2022 a jsou zklamáni zejména reformami, které Macron provedl v oblasti důchodového systému a přistěhovalectví,“ řekl pro Seznam Zprávy francouzský politolog Christian Lequesne.

Důsledky očekávaného jasného vítězství lepenovců ale pocítí i sám prezident Emmanuel Macron. Pokud by jeho hnutí skončilo až na třetím místě, což nelze vyloučit, bude opozice usilovat o pád vlády a nové parlamentní volby. Ty by pak mohly Macrona připravit o většinu v Národním shromáždění a zbytek jeho druhého mandátu by se tak proměnil v trpné dožívání ve funkci.

Pro Národní sdružení a jeho faktickou vůdkyni Marine Le Penovou –⁠⁠ i když v čele stojí formálně Jordan Bardella –⁠⁠ se pak mohou evropské volby stát dobrým odrazovým můstkem pro boj o Elysejský palác. Lepenovci se snažili prezentovat volby jako referendum o vládě a prezidentovi a podle průzkumů se zdá, že se jim tato taktika vyplácí.

Italská premiérka Giorgia Meloniová bude po volbách nejspíš jednou z klíčových postav dění v Bruselu. Její Bratři Itálie (FdI) podle všeho významně posílí a o hlasy italských konzervativních populistů tak bude velký zájem. Meloniové ostatně už nyní nadbíhají hned dvě výrazné postavy evropské politiky.

Šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová by ráda pokračovala ve funkci, kvůli očekávanému přesunu přízně voličů jí ale mohou chybět potřebné hlasy. Náklonnost Meloniové by se tak mohla hodit, i když ta podle analytiků stojí pro šéfku Komise moc napravo.

Marine Le Penová, lídryně francouzského krajně pravicového Národního sdružení (RN), pak rovnou burcuje k vytvoření nové frakce, která by vznikla na základech dvou současných –⁠⁠ Konzervativců a reformistů (ECR) a krajně pravicové Identity a demokracie. „Nyní je čas se sjednotit, bylo by to opravdu užitečné,“ vzkázala jí. „Myslím, že bychom takovou příležitost neměli promarnit,“ dodala.

Podobné apely zaznívají například i od maďarského premiéra Viktora Orbána. Sama Meloniová se v jednom z posledních vystoupení nechala slyšet, že by se pravicové strany měly dohodnout na spolupráci. Aspirace této části politického spektra kalí skandály Alternativy pro Německo, po nichž některé strany odmítly s německou partají spolupracovat.

V zemi, kde sídlí velká část unijních institucí, dost možná spousta lidí ani moc netuší, že se tento víkend volí do Evropského parlamentu. Belgičané totiž vybírají i své regionální a hlavně federální poslance. A právě tyto volby mohou rozhodnout o dalším osudu celé země. Doslova.

Ve Vlámsku, tedy nizozemsky hovořícím severu Belgie, by totiž mohla zvítězit radikálně populistická a hlavně separatistická strana Vlámský zájem. Druhé místo nejspíš získá konzervativní Nová vlámská aliance, která sice momentálně neusiluje o úplné rozpuštění Belgie, ale na federální úrovni chce ponechat jen nezbytné záležitosti jako třeba obranu.

Podle serveru Politico mohou tyto dvě strany ve Vlámsku získat absolutní většinu. Na jakékoli změně ústavního uspořádání se ale budou muset dohodnout se zástupci Valonska, frankofonního jihu. Tamní politickou soutěž stále ovládají „tradiční“ strany –⁠⁠ sociální demokraté, křesťanští demokraté, liberálové, zelení. A žádná z nich si rozpad Belgie nepřeje.

Belgii tak zcela určitě čekají komplikovaná povolební jednání, dost možná také velmi dlouhá. Ale na to jsou tam už ostatně zvyklí: po volbách v roce 2010 se jednalo 541 dní, po hlasování v roce 2019 trvalo zformovat řádnou vládu 652 dní.

O výrazném evropském posílení Strany pro svobodu (PVV) známého euroskeptika Geerta Wilderse nemůže být pochyb. Hlavní důvod nicméně spočívá v tom, že naposled ve volbách do Evropského parlamentu propadla. Její úspěch ale naznačuje i to, že loni poprvé zvítězila v parlamentních volbách a po dlouhých jednáních získala přímý vliv na vládu, byť napůl úřednickou.

Wilders během vyjednávání, jako se to stalo už mnoha radikálům, ubral. Vzdal se například myšlenky na uspořádání referenda o vystoupení Nizozemska z Evropské unie, byť jeho voliči zůstali euroskeptičtí.

Podle jeho životopisce mu změna postoje neublížila. „Jeho voliči ho berou vážně, ale ne doslova –⁠⁠ když říká, že zavře všechny mešity a zakáže korán, berou to jako metaforu,“ vysvětlil pro Seznam Zprávy publicista Geerten Waling přemýšlení Wildersových voličů.

Až dorazí výsledky eurovoleb z Nizozemska, může to (vzhledem k posílení i dalších stran tohoto typu) vypadat jako triumf euroskeptiků. Je ale třeba mít na paměti, že PVV je i pod tíhou vládní odpovědnosti mírnější, než bývala kdysi.