Článek
Došlo mi to s několikadenním zpožděním. Martina Krska jsem neviděl dobře pětadvacet roků. Leč, ano, ta tvář v televizi patří jemu. Jeho rysy jsem měl po letech rozmazané, ne tak jeho osobnost. Když jsem ho kdysi poznal na výjezdní poradě tehdejších Deníků Bohemia, tedy sítě okresní novin, byl, inu, rozevlátý.
Novinář v nejlepším slova smyslu. Oděn v dlouhém černém kabátě, vlasy po ramena, „intelektuální“ lennonky na nose. Hořel pro věc. O žurnalistice diskutoval coby redaktor Ústeckého deníku na baru do kuropění. Idealista, jenž navzdory rezignovanosti starých bolševických pák, které v té době v regionálních redakcích stále často působily, mínil, že okresní a krajské noviny jsou nejdůležitější ze všech typů médií. Protože jsou lidem nejblíž.
Teď byl zvolen senátorem. Ve druhém kole porazil kandidáta hnutí ANO a ústeckého primátora Petra Nedvědického. Jak říkám výše, naše profesní dráhy se rozdělily. Přesto jsem ho prostřednictvím jeho textů dál potkával. V ústecké regionální příloze Mladé fronty Dnes publikoval statě o dějinách regionu. Hitem, kvůli němuž si lidé kupovali noviny, byl jeho seriál článků z knihy Slavné vily Ústeckého kraje, na níž se autorsky podílel.
Když své texty později již coby historik ústeckého muzea rozšířil z novinových článků do formátu knížek, nebál se psát o tématech, která jsou – mírně řečeno – rozporuplná.
Anotace k jeho publikaci „Neznámí hrdinové mluvili i německy“ například říká: „Z třinácti milionů obyvatel Československa patřily v prvním dvacetiletí jeho existence více než tři miliony k německé národnosti. Tito českoslovenští občané mluvící německy byli mnohdy ochotni za náš stát a jeho demokratické principy položit i život. Přesto upadly jejich osudy s odchodem Němců z Čech úplně v zapomnění. Patřil mezi ně mj. pobočník Marlene Dietrich, vědkyně z atomového programu Manhattan a další.“
Krsek se podílel i na sborníku „…i oni byli proti“. Jde o texty z konference s všeříkajícím názvem „Dokumentace osudů aktivních odpůrců nacismu, kteří byli po skončení druhé světové války postiženi v souvislosti s opatřeními uplatňovanými v Československu proti tzv. nepřátelskému obyvatelstvu“.
Komentář Matouše Hrdiny:
„Je jistě důležité připomínat, co se v Sudetech stalo a jaké to má následky. Nemělo by to ale vést k tomu, že kvůli obsesi minulostí a romantizaci úpadku přestaneme vnímat skutečnou, často velmi rozmanitou a nečekanou realitu současného života v regionu.“
S tímto tématem, které bylo dosud považováno za politicky sebevražedné, a s mizivým rozpočtem na kampaň dokázal sestřelit ústeckého primátora a celou volební mašinerii Andreje Babiše (Krsek získal ve druhém kole 67,70 procenta hlasů, jeho soupeř 32,28 procenta).
Pohledem zvenku se to může zdát neuvěřitelné. V Ústí ale lidé moc dobře věděli, proč dali přednost Krskovi. V nitru je pořád stejně zapálený pro svou věc, jako býval v mládí. Jeho věcí jsou dnes Sudety. Jde o mimořádně zajímavý prostor, s fascinující historií a nadějnou budoucností, tvrdí Krsek.
Je podle něj potřeba, aby odstrčenému kraji pomohl stát nahodit motory. Na mysli má cílenou a dlouhodobou finanční podporu. Už před volbami začal pracovat na přípravě zákona o podpoře chudších regionů. Rád to přirovnává k situaci za hranicemi Ústeckého kraje, kde západní Německo po pádu Berlínské zdi systematicky pomáhalo – a do jisté míry dodnes pomáhá – Německu východnímu. V kampani Krsek plédoval za stavbu rychlotrati do Prahy, která by například umožnila do Ústí přesunout část státních institucí.
Stručně řečeno: Krsek je patriot, z něhož sálá láska k domovu. A tím pádem pro místní jasná volba. Senátora, který se celý život intenzivně zajímá o svůj kraj, píše pravdivě a bez snahy o líbivost o jeho vítězstvích i prohrách a především nezlomně věří v jeho budoucnost, může Ústí závidět celá země.
