Proč dělá Okamura z médií třídní nepřátele? Ukazuje tím, že stojí mimo systém

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když Tomio Okamura sdílí nějaký svůj mediální výstup či rozhovor, není náročné v komentářích objevit vulgarity či posměšky mířené na novináře. Předseda SPD pak za své mediální výstupy naopak sklízí slova podpory. „Skvěle jste jí to nandal,“ píše asi šedesátiletá žena pod příspěvek na Okamurově facebookovém profilu.

„Namazal jste si ho na chleba jako máslo,“ reaguje zase jiný podporovatel na rozhovor s Michaelem Rozsypalem pro Novinky, který Okamura umístil na svůj YouTube kanál. Atmosféra v komentářích pak odráží i samotný Okamurův postoj k některým médiím a novinářům. Není totiž žádným tajemstvím, že je šéf SPD nemá v oblibě, a kritikou proto nešetří.

Na sociálních sítích si například stěžuje, že ho určitá média fotí v nelichotivých pózách. Mnohem víc se ale zaměřuje na samotné instituce, případně redaktory a způsob jejich práce. „Pravděpodobně jde o komunikační strategii, kterou se snaží mobilizovat svoji voličskou základnu,“ myslí si expertka na politickou komunikaci Alena Kluknavská z Masarykovy univerzity v Brně a Národního institutu SYRI.

Podle ní je cílem podobného chování především dehonestace novinářů v očích veřejnosti. „Populistická radikální pravice, případně populisté obecně, se snaží vykreslit média jako zlé elity, nepřátele lidí,“ popisuje Kluknavská s tím, že největší problém má Tomio Okamura s veřejnoprávními médii.

V minulosti navíc platilo, že politici a novináři se vzájemně potřebují. Redaktoři shánějí od politiků informace, zákonodárci zase využívají platformu, kterou jim jednotlivá média nabízejí. Okamura to ale dnes vidí jinak. Často například vypichuje, že novináře nepotřebuje a není povinen s nimi mluvit. Voliče totiž už dávno oslovuje jinde.

„Dominantní část Okamurovy komunikace se odehrává na sociálních sítích. Víme, že třeba ve Sněmovně odmítá komunikovat s některými novináři, což pak právě supluje na svých profilech,“ popisuje politolog Aleš Michal z Univerzity Karlovy. Hlavní platformou, kterou Okamura využívá, je Facebook, na němž ho sleduje přes 400 tisíc lidí. Hned v závěsu je pak Instagram, kde má necelých 50 tisíc fanoušků.

Voliči a příznivci SPD pak Okamurovy sociální sítě vnímají jako alternativní zdroj informací. Ten je ale zabarvený tím, jak Okamura smýšlí. Podle expertky na média z Masarykovy univerzity Mariny Urbánikové by proto měli mít voliči na mysli, že sociální sítě jsou spíše propagační platformou než informačním zdrojem.

„Politikům tohle samozřejmě vyhovuje, protože jim tam nikdo neklade nepříjemné otázky. Celý svůj obraz tak mají ve svých rukou a nehrozí, že je někdo ztrapní,“ říká.

Paradoxní ale je, že Okamura ve svých příspěvcích vychází i z informací tradičních médií, která obviňuje z nevyváženosti a mnohdy před nimi varuje. To ostatně potvrzuje i Kluknovská, která se v rámci své studie zaměřila právě na sociální sítě předsedy SPD.

„Když jsme jeho sítě studovali, ukázalo se, že to dělá poměrně často. Samozřejmě jde o případy, kdy se mu článek argumentačně hodí. Sdílí také svoje rozhovory pro mainstreamová média nebo alespoň některé pasáže. Chce být totiž spojován s určitými tématy, která jeho voliče osloví,“ říká.

Politolog Michal k tomu dodává, že voliči pak už vlastně ani nevnímají zdroj sdělení jako spíše to, že informaci sdílel právě Okamura. „Stává se pro ně zdrojem a tím vlastně narušuje prostor tradičním médiím. Pro jeho fanoušky totiž nejde o text nějaké redakce, ale o jeho postoj,“ přibližuje.

V přístupu k sociálním sítím se pak Okamura podobá například Andreji Babišovi, předsedovi hnutí ANO. Oba opoziční lídři se ale liší ve své účasti v diskuzních pořadech. Zatímco Babiš většinou nechce čelit kritickým dotazům, Okamura na rozhovory chodí. A to i do pořadů ČT24, jejichž mateřskou Českou televizi rád kritizuje.

Sám předseda SPD k tomu říká, že i jeho voliči platí koncesionářské poplatky, a proto je podle něj namístě diskuzní pořady veřejnoprávních médií navštěvovat.

„Já i všichni poslanci chodíme vždycky. Za poslední rok dva jsem nezaznamenal ani jednou, že bychom odmítli pozvání. A když třeba nemohu do Máte slovo, přijde nějaký náš zástupce. Chodíme všude, kde to jde,“ popisuje Okamura s tím, že chodí například do Událostí, komentářů nebo do Interview ČT.

Zároveň ale připomíná, že do hlavního diskuzního pořadu Otázky Václava Moravce nebyl pozvaný přes deset let. Obecně má pak pocit, že poslancům z jeho řad není dopřáván takový prostor, který by rádi. Mluvčí České televize Radek Konečný to ale vyvrací. Podle něj je hnutí SPD v pořadech ČT zastoupeno pravidelně. Dodává ale, že poslanci SPD pozvání někdy odmítají, čímž vyvrací Okamurova slova.

„Je zcela běžné, že politici, včetně pana Tomia Okamury, neakceptují všechna pozvání do diskuzních pořadů, která od České televize obdrží. Z našich zkušeností obecně vyplývá, že politici konkrétní pozvání na konkrétní den častěji odmítnou, než přijmou,“ říká s tím, že za odmítnutím jsou mnohdy například časové důvody. Na otázku, kdy byl předseda SPD naposledy pozvaný do Otázek, Česká televize neodpověděla.

Mluvčí Českého rozhlasu Jiří Hošna pak potvrzuje slova svého kolegy Konečného. „Tomia Okamuru jsme zvali do stěžejního rozhovorového pořadu Dvacet minut Radiožurnálu. Než se podařilo takový rozhovor pořídit, předcházel tomu různý počet pozvání a odmítnutí. Květnové účasti se například dosáhlo po pěti pozváních,“ popisuje praxi.

Od roku 2024 pak Okamura v tomto pořadu vystoupil třikrát. Podobně jako Konečný pak dodává, že lidé z hnutí SPD jsou pravidelně zvaní a do diskuzních pořadů chodí. Poslanci SPD s předsedou v čele ale podle Kluknavské obecně upřednostňují soukromá média. I ta sice kritizují, v porovnání s těmi veřejnoprávními ale méně.

I když Okamura média nebojkotuje, jeho vztah k novinářům je ale často během diskuzí evidentní. Poměrně tradičně si stěžuje na to, že mu redaktoři skáčou do řeči. V mnoha případech je to ale pouze snaha moderátora udržet předsedu u diskutovaného tématu, když odbíhá od jasné odpovědi. Vedle toho lze ale v Okamurově vyjádřeních najít opakující se fráze, kterými se snaží samotné novináře do jisté míry diskreditovat.

Jednou z nich je i jeho oblíbené oslovení „paní redaktorko“, případně „pane redaktore“. Předseda SPD velice dobře ví, s jakým novinářem mluví, jména ale používá pouze u těch, se kterými je profesně „za dobře“.

Podle Kluknavské je i tato maličkost strategií, která má vliv na diváky, potažmo Okamurovy voliče. „Nedělá to pouze on, ale jde určitě o snahu udržet si během diskuze kontrolu. I takovéto – pro někoho nevýznamné – gesto totiž vytváří asymetrickou situaci. Redaktor se pak stává vlastně anonymním zástupcem systému, nikoliv rovnocenným partnerem,“ říká expertka na politickou komunikaci.

Vedle toho pak Okamura volí ještě další způsob, jak novináře v očích diváků či čtenářů diskreditovat. Pokud se ho totiž novinář opakovaně ptá na otázku ohledně Okamurových hodnot či postojů, předseda SPD velice často místo odpovědi vtahuje redaktora do diskuze s tím, že mu „podsouvá“ své názory. I když se novinář celou dobu pouze kriticky ptá, což je jeho práce.

„Tohle je poměrně zajímavá strategie, která souvisí jak s populistickou komunikací, tak s postfaktickou politikou a dobou. Politik tím totiž zpochybňuje objektivitu média, ale i legitimitu položené otázky,“ vysvětluje Kluknavská. Podle ní se pak v politických diskuzích klade v posledních letech mnohem větší důraz na vyvolávání emocí než na podložené argumenty.

Sám Okamura nemá podle svých slov pocit, že by novináře nesnášel nebo proti nim někoho poštvával. Obecně ale odmítá mluvit s těmi, které si vyhodnotí jako „provládní“ či „proukrajinské“ aktivisty – s čímž samotné redaktory i konfrontuje. Mnohdy jde o politické glosátory nebo komentátory, kteří si svými poznámkami v očích předsedy hnutí SPD zavaří.

S těmi se pak většinou odmítá bavit a neváhá o nich mluvit i nevybíravým způsobem. Podobně se chovají i jeho voliči či podporovatelé, kteří poměrně často útočí na novináře, již s Okamurou rozhovory vedou nebo se o něm zmiňují. Používají často vulgární projevy, které někdy hraničí i s vyhrožováním násilím.

Podle expertky na média a komunikaci Urbánikové by ale politici měli přemýšlet nad tím, zda podobné nálady nepřiživují. „Aby vztah mezi novináři a politiky fungoval – což je mimochodem základ pro informovanou společnost –, musí být dodržovaná určitá korektnost, a to oboustranně. Pokud politici dělají z novinářů třídní nepřátele, společnosti to rozhodně neprospívá,“ myslí si.

Okamura ale nálady ani svou rétoriku mírnit nehodlá, sám prý zažívá podobné verbální útoky. „Voliči vidí, že někteří novináři jsou zaujatí. A upřímně, vulgární komentáře pod mými příspěvky někdy směřují i na mě. Ale že někdo není můj příznivec, ještě neznamená, že ho budu blokovat. Pokud někdo vyhrožuje násilím, mně nebo komukoliv jinému, komentář samozřejmě mažeme, názory lidí ale ne,“ říká s tím, že nevidí důvod diskuzi nějak více řídit či kultivovat.

Dodává pak, že v tom se liší například od médií, která podle něj provádějí ve svých diskuzních sekcích cenzuru. Nutno dodat, že pokud redakce odstraňují komentáře, je to proto, že obsahují vulgarity nebo hraničí s výzvami k násilí či jinými nenávistnými projevy. Vedle toho ale Okamura říká, že má s řadou novinářů nastavený „profesionální a korektní“ vztah – a to i s těmi z České televize.