Článek
Volební programy pro nadcházející sněmovní souboj dosud nejsou sepsány, takže ještě nevíme, které sliby vítězové voleb po nástupu do vlády poruší tentokrát. Kam taky spěchat, když volby jsou až za pět měsíců a třetina voličů se rozhoduje týden a méně před otevřením volebních místností.
Koho by teď zajímaly nějaké debaty o budoucnosti země, funkčních daních, změnách ve vzdělávání, koncepci obrany nebo výzvách pro zdravotnictví. Zásadní jsou tiktokové rituální tance, všelijaké očerňování soupeřů, srdnaté bitvy s předem pečlivě aranžovanými slaměnými panáky nebo sdílení precizně sestříhaných krátkých kousků nekonečných televizních debat.
Politický marketing už dnes natolik změřil, co na voliče funguje a co je naopak odrazuje, jakou urážkou soupeře lze volební šance vylepšit a jakými nápady naopak část přízně ztratit, až se politické strany a jejich lídři stali v podstatě otroky svých PR oddělení a správců sociálních sítí.
Výsledky tohoto vývoje byly patrné za minulé vlády, kdy se rozhodování neřídilo politickou myšlenkou (neřkuli ideologií) a rozvahou, nýbrž momentálními průzkumy a úvahami o potenciálním dopadu různých opatření na popularitu jednotlivých politiků.
A snad ještě lépe to bylo vidět po nástupu současné vlády. Ta sice vlétla do Strakovy akademie s vymazlenými profily a údernými hesly na sociálních sítích, ale bez jakékoli věcné přípravy, personálních kapacit či politické kompetence. Důležité změny se pak začaly stloukat na koleně po převzetí úřadů a podle toho to dopadlo – buď skončily zmatkem a krachem jako digitalizace stavebního řízení, anebo se horečně schvalují na poslední chvíli jako změny důchodů nebo „vlajkové lodě“ ve zdravotnictví.
Dá se očekávat, že to letos a příští rok bude jinak? Že si politické strany dají práci s přípravou volebních programů, v nichž bude kromě prázdných frází také alespoň náznak realistického plánu zásadních změn, které Česko potřebuje, aby mohlo obstát v nadcházejících letech tváří v tvář nové geopolitice, demografii a vývoji veřejných financí? Můžeme čekat, že dnešní opozice v případě volebního úspěchu nastoupí k moci připravenější než dnešní ministři? Nic nenasvědčuje tomu, že by takový optimismus byl na místě.
Institut stínové vlády, který obyčejně slouží opozici k odborné i politické přípravě na převzetí moci, se v podání hnutí ANO stal jen dalším marketingovým nástrojem pro sociální sítě. Přítomnost na sítích také patří k hlavním kritériím hodnocení práce stínových ministrů.
Řada figur ze stínového kabinetu je pro vládnutí nepoužitelná buď kvůli tomu, že v mezičase nakumulovaly jiné volené funkce, případně kvůli zjevnému nedostatku kompetencí a vůle k převzetí úřadu, u některých lze pozorovat i kombinaci obou faktorů. A to mluvíme o té části opozice, která se alespoň obtěžovala „lepší“ stínový kabinet postavit.
Marketingová hyperaktivita a myšlenková pasivita politických stran vedla k tomu, že skutečné politické myšlení bylo vytlačeno do soukromého a občanského sektoru. Jestli má dnes něco blízko k uceleným politickým výstupům, analýzám nebo dokonce realisticky pojatým politickým programům, jsou to mnohem častěji produkty různých think tanků a neziskových organizací než výstupy stranických sekretariátů.
Tak postupně vzniká například v PAQ Research komplexní návrh daňových změn opřený o zahraniční zkušenosti i chytrou práci s dostupnými daty. Edice Tax Papers nabízí jednu z možností, jak postavit české daně, aby aspoň přibližně odpovídaly dnešní době a dohledné budoucnosti. Například o návrhu na zdanění slazených nápojů proběhla zajímavá polemika, ale nepostaral se o ni nikdo z politické scény, nýbrž Institut liberálních studií.
Think tank IDEA při CERGE-EI přišel s komplexní analýzou designu rozpočtového určení daní, o které se na politické scéně svádí téměř výhradně emocionální souboj mezi různými starostenskými a hejtmanskými lobby.
Centrum ekonomických a tržních analýz (CETA) zveřejnilo zajímavou studii ke vpuštění soukromých peněz do zdravotnictví, k níž si vysloužilo ostrou polemiku nikoli od ideových odpůrců na politické scéně, nýbrž od dalšího think tanku Iniciativa pro efektivní zdravotnictví.
Ucelenou koncepci změn ve zdravotnictví dnes rovněž nenabízí žádná z politických stran, ale nejblíže k tomu má spolek Zdravotnictví 2030+ a jím iniciovaná Platforma pro udržitelné zdravotnictví.
Dalo by se pokračovat, stejně jako by se daly najít výjimečné případy, kdy podobná skepse není úplně na místě. Někteří experti ze zmíněných think tanků se dostali alespoň do poradních sborů současné vlády, ať už jde o NERV nebo konzultační orgány jednotlivých ministerstev. Koncem loňského roku vznikla ve spolupráci s občanským a neziskovým sektorem pod záštitou ODS koncepce reformy regionálního školství s názvem Reforma 8+2, k níž následně již zmíněná CETA zpracovala letos na jaře širší analýzu.
Spolupráce politiky s občanským sektorem tedy místy funguje a může mít zajímavé výsledky. Stejně tak se ve vzácných případech občanskému sektoru daří alespoň „infikovat“ myšlení politiků dílčími nápady. Nelze proto vyloučit, že nadcházející sezona politických programů bude o něco méně smutná než ta předchozí.
Politické strany mají letos nebývalé množství nápadů a východisek k důležitým změnám přímo na talíři. To samozřejmě neznamená, že mají automaticky přejímat daňové návrhy nebo koncepci zdravotnictví od think tanků. Velmi dobrý a zajímavý program by bylo možné napsat i v ideové polemice s těmito předloženými návrhy. Například vymezit se „zprava“ proti návrhům Daniela Prokopa by neměl být problém.
Aby ale tímto způsobem vznikl dobrý program, musely by strany věnovat polemice s předloženými nápady alespoň srovnatelnou intelektuální námahu a srovnatelnou analytickou a akademickou poctivost. Na tyto přísady, zdá se, v posledních letech politickým stranám nezbývají kapacity, protože většina jich je odčerpána válčením o lajky na sociálních sítích.
Ačkoli – poctivě přiznejme, že to nemusí být jediná příčina. Jak nedávno v komentáři pro Deník Referendum upozornil Patrik Eichler, samotná politika je vlastně (budeme-li jí měřit stejně jako jiným společenským oblastem) hrubě podfinancovaná.
Státní příspěvky politickým stranám jsou nominálně stejné od roku 2001. Stranické aparáty proto musejí buď krutě šetřit i na odborných kapacitách, anebo silně sázet na sponzory, což s sebou vždy nese rizika. Parlamentní institut, který by měl tvořit analytické a intelektuální zázemí pro rozhodování poslanců, je v Česku maličký – oddíl ekonomických analýz tvoří čtyři lidé, oddíl všeobecných studií osm.
Politické strany by se měly zkusit rozpomenout na svůj původní účel – tím nejsou ani lajky na sítích, ani samotné volební vítězství (byť „převzít moc“ je prvotním cílem vzniku politické strany). Politické strany mají za úkol (po převzetí moci) hájit zájmy svých voličů. A to v žádném případě nejde dobře, poctivě a udržitelně dělat nějakou každodenní údržbou bez kvalitního politického programu, který vidí dál než na konec horké fáze kampaně. Už vůbec si s údržbou nevystačíme teď, kdy na dveře buší bezpečnostní výzvy spojené s vývojem ve světě a sociální i zdravotní a zdravotnické výzvy spojené s demografickou kalamitou.
Neziskové organizace a think tanky přinášejí stranám témata i návrhy řešení na stříbrném podnose. Stačí prohlédnout skrz rudou mlhu tiktokových a instagramových válek a s touto nabídkou rozumně pracovat.
