Článek
Na první pohled vypadá česká politická debata o obraně vysloveně tragicky.
Nejprve vládní poslanci několikrát odmítnou zařadit na program sněmovní schůze opoziční bod věnovaný obraně.
Posléze premiér Petr Fiala svolá jednání špiček parlamentních stran, na které opoziční představitelé (kromě Pirátů) demonstrativně nepřijdou.
Následně opozice svolá mimořádnou schůzi Sněmovny k tématu obrany a armádní koncepce, jíž v úvodu dodá lesku dokonce účast hlavy státu. Vládní poslanci sice schválí program opoziční schůze, ale stěžejní část debaty uzavřou před veřejností kvůli citlivým údajům. Na což opozice reaguje naštvaným odchodem a jednání, které původně sama svolala, se nezúčastní.
Toto panoptikum nepochopení a oboustranné neochoty hledat nejen společný postoj, ale dokonce i společnou platformu, na níž by bylo možné k nějakému kompromisu dojít, je strašidelné. Na jeho pozadí ale probíhá docela čilá paralelní komunikace ve formě, kterou už mnoho lidí mělo za mrtvou - předseda vlády Petr Fiala a předseda ANO Andrej Babiš si vymění pět otevřených dopisů (šest, počítáme-li i úvodní premiérovu pozvánku na schůzku předsedů stran).
Nástup epistolární politické debaty je poněkud překvapivý, ale lze ho vnímat pozitivně. I dopisy jsou samozřejmě poznamenány volební kampaní - obě strany se navzájem obviňují z toho, že z bezpečnosti a obrany dělají předvolební politikum – a obě strany v tom mají naprostou pravdu. Nicméně mezi mnoha invektivami, urážkami a špílci musejí – v tom je forma dopisu neúprosná – chtě nechtě občas problesknout i nějaké argumenty. A ty díky dopisu zůstanou černé na bílém, formulované pečlivěji než v tiktokových videích a uchované i pro nadcházející období.
Seřazena za sebe zabírá pětice dopisů obou politiků úctyhodných 40 normostran, a i když zhruba 39 z nich tvoří vzájemné výpady a výčitky, lze z nich vydestilovat i konkrétnější obsah.
Hnutí ANO slouží ke cti, že do debat o obraně vneslo personální rozměr. Ve vládním pojetí se diskuze zužovala na procenta HDP a nasmlouvanou techniku. Na nevalný personální stav české armády pravidelně upozorňoval náčelník generálního štábu Karel Řehka, ale ministryně obrany byla vesměs pohlcena spektakulárním nákupem nejmodernějších stíhaček a dalšími akvizičními projekty a prosté počty vojáků jako by se ocitaly na vedlejší koleji.
Tlakem hnutí ANO (v tradiční formě vychloubání vlastními úspěchy za minulé vlády a kritikou současného stavu) se armádní personální podstav podařilo dostat blíže centru celé diskuze. To se dá označit za solidní opoziční práci.
Vládě naproti tomu slouží ke cti principiální postoj v prosazování nárůstu obranných výdajů. Tím pro změnu dotlačila hnutí ANO k předběžnému souhlasu s výdajovým cílem kolem tří procent HDP, přestože zkraje nad tím Andrej Babiš váhal a od stínové ministryně financí si premiér vysloužil dokonce pečlivě naaranžované tiktokové „ujetí nervů“ a označení za parchanta.
Politická debata o obraně, armádě a bezpečnosti tedy vlastně probíhá i přes cirkusový předvolební háv poměrně uspokojivě.
Jistě by bylo praktičtější, kdyby se podařilo najít širší shodu třeba i nad tím, za co přesně a jak se budou navýšené obranné výdaje utrácet, jakou roli mají hrát jednotlivé technologie a jakým způsobem učinit kariéru v profesionální armádě či aktivních zálohách lákavou i v časech horkého konfliktu nedaleko českých hranic.
Jenže ve srovnání s jinými oblastmi, jako jsou důchody, zdravotnictví nebo daně, sledujeme ukázku konstruktivního politického střetu o klíčové téma celonárodního významu. Smiřme se s tím, že nic lepšího už od této politické garnitury nedostaneme. Půl roku před volbami tuplem ne.
