Článek
Předsedkyně Sociální demokracie Jana Maláčová oznámila, že ukončila jednání se subjektem Stačilo!, který je de facto koalicí, ale pro účely sněmovních voleb by kvůli nižšímu volebnímu prahu raději vystupoval jako „hnutí“. Určitě nešlo o rozhodnutí jednoduché. Je to rozhodnutí správné? Dost záleží, z jakého úhlu se na něj díváme.
Kdyby jediným či zcela dominantním cílem Jany Maláčové bylo vrátit Sociální demokracii na sněmovní politickou mapu, z níž po volbách v roce 2021 zmizela, pak rozchod s koalicí Stačilo! nejlepší cestou k tomuto cíli asi není.
Z toho, co dnes říkají průzkumy voličských nálad (a co může, ale také nemusí nějak souviset s tím, jak dopadnou volby), se zdá, že subjekt Stačilo! má nezanedbatelnou šanci se do Poslanecké sněmovny dostat. Pokud by na jeho kandidátkách figurovali zástupci SOCDEM, některým by se mohlo podařit i prostřednictvím preferenčních hlasů dobýt poslanecké křeslo. Díky tomuto vehiklu by se tedy někdejší dominantní levicová síla české politiky mohla alespoň symbolicky vrátit do klubu sněmovních stran, zajistit několika svým členům živobytí a stranické pokladně příspěvek za mandáty.
Nelze dokonce vyloučit, že šance sociálnědemokratických kandidátů na kandidátkách Stačilo! by mohly být posíleny tím, že v kontrastu s mnoha komunisty nebo spřízněnými národovci by vykazovali jistou politickou zkušenost nebo alespoň elementární příčetnost.
Leč tyto scénáře byly posledním vývojem odsunuty do roviny čirých spekulací.
Vize „široké levicové fronty“, s níž Jana Maláčová získala na posledním sněmu SOCDEM předsednickou židli, se zjevně nenaplní. Bývalé ministryni práce ve vládě Andreje Babiše tato vize poněkud zakryla výhled na to, co bylo jiným pozorovatelům celkem jasné už delší dobu. Stačilo!, ačkoli jeho dominantní složkou je Komunistická strana Čech a Moravy, není primárně levicovým hnutím, ale hnutím antisystémovým.
Maláčová jako by podlehla dojmu, že jde jednat o spolupráci s KSČM, jaká bývala v Parlamentu pod vedením Vojtěcha Filipa. Tedy se stranou zašpiněnou totalitní ideologií, prolezlou zhrzenými stalinisty, ale zároveň také stranou chladně pragmatickou, plnými doušky vychutnávající výhody věčné sněmovní opozice bez odpovědnosti a ochotnou pro uchování těchto výhod skoro k jakýmkoli kompromisům.
Tihle komunisté jsou ale pryč. Kateřina Konečná, která Vojtěcha Filipa po sněmovním debaklu v roce 2021 v čele KSČM vystřídala, správně vyhodnotila, že velkou část někdejších komunistických voličů (stejně jako velkou část někdejších voličů sociálnědemokratických) dnes obsluhuje Andrej Babiš a jeho hnutí ANO. A to nejspíš nenávratně, protože ani komunisté vám nedokážou dát to, co vám Andrej Babiš dokáže slíbit.
Konečná se proto vypravila hledat voliče nové - a neomylně zamířila do antisystémových, národoveckých vod - tedy tam, kde sociální demokracie historicky lovila jen velmi omezeně (ano, Jaroslav Foldyna byl na chvíli místopředsedou té původní ČSSD).
Možná měla Jana Maláčová pocit, že antisystémový étos, mluvící o otočení zahraničněpolitického kormidla k východu nebo nutnosti přehodnotit zakotvení Česka v západních mezinárodních strukturách, je jenom takové koření, které má pomoci strávit levicovou politiku širšímu okruhu voličů. Nicméně ono je to spíš naopak. Toho koření už je ve struktuře koalice Stačilo! tolik, že zcela dominuje celkovému politickému „pokrmu“. A ukázalo se, že ho je rozhodně víc, než je ochotna strávit Jana Maláčová.
Tím se dostáváme ke druhému pohledu na ukončení jednání mezi SOCDEM a koalicí Stačilo! Je jím zachování základní politické integrity české sociální demokracie. Stojí za to připomenout, že sociálnědemokratičtí premiéři dovedli Česko do Evropské unie i do NATO. Přípravy na vstup do EU dokonce probíhaly z velké části pod taktovkou sociálnědemokratických vlád. Přihlásit se nyní (v zájmu zvýšení vlastních politických šancí) ke spolupráci se subjektem, pro nějž je jednou z priorit referendum o vystoupení z obou organizací, by byl velmi nepěkný obchod.
V tomto ohledu je rozhodnutí Jany Maláčové zcela správné a předsedkyně SOCDEM dokázala odolat pokušení vzkřísit sněmovní existenci své strany za každou cenu.
Sociální demokraté jsou dnes z různých důvodů stínem někdejší ČSSD zvyklé bojovat o rekordní volební zisky a čelná místa na politické scéně. Samostatně to ve sněmovním klání budou mít velmi těžké. Sen Jany Maláčové stát se jakýmsi sociálnědemokratickým Pavlem Bělobrádkem, tedy lídrem, který dokázal vrátit stranu do Sněmovny po mimoparlamentním půstu, se s ukončením jednání s Kateřinou Konečnou spíše vzdálil.
Na druhé straně je sympatické, že tomuto snu Maláčová přes nepochybně velké pokušení neobětovala všechno. Zachovala nejstarší české politické straně část důstojnosti a nenatlačila ji do národovecko-pseudokonzervativního slepence. Jestli se má Sociální demokracie vrátit na české politické výsluní, bude si muset – naštěstí – hledat důstojnější cestu.
