Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Prezident není a nemůže být poslední záchranou, která pro jednoho zvrátí, pro druhého zachrání výsledek voleb. Žijeme v demokracii a hlavní slovo ve složení budoucí vlády a směřování naší země máte jedině vy – voliči.“ Tak pravil Petr Pavel v předvolebním projevu k národu. Jeho mise „jak nezachránit volby“ začala v neděli 5. října první várkou schůzek s předsedy politických stran.
Pavel také zdůraznil, že se po volbách bude držet Ústavy. A rovnou řekněme, že by v tom mohl být ještě akurátnější. Protože zatím převzal rozšířený, ale mimoústavní pojem „pověřit někoho sestavením vlády“. Takže se od prvních minut skloňuje, jestli si Andrej Babiš už odnesl z Hradu pověření, anebo ještě ne, což je jistě den po volbách stokrát pravděpodobnější i lepší varianta.
Prezident samozřejmě může - ústně nebo písemně - vybraného politika požádat, aby jednání o vládě vedl. Pokud možno s jasnou vyhlídkou, že ta jednání budou produktivní. Nejde ale o součást předepsaného ústavního postupu. V Ústavě se nic o „pověření sestavením vlády“ nepíše. A všeobecný dojem, že se čeká, až prezident odmává „pověřením“ start a pak to teprve začne, zamlžuje, jak jsou rozděleny role.
S tím, že někdo vede jednání o vládě, by měl být prezident srozuměn, a souhlasit. Ale prezidentské „pověření“ - v jiných případech je to ústavní terminus technicus, což ještě posiluje nepřesný dojem, že to prezident celé řídí - k tomu dotyčný politik nepotřebuje.
Prezident má při střídání u moci jen jednu ústřední, zato osudovou pravomoc: jmenovat premiéra. A ten, už ne prezident, je od toho momentu faktickým pánem ústavní situace. Na jeho návrh prezident jmenuje členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev. Ústava to přesně takhle říká i proto, aby bylo znát, že ministr je v první řadě členem kabinetu, a až za druhé řídí svůj úřad. Což mimo jiné vyvrací chiméru, že vládám sluší takzvaní nezávislí odborníci na svá portfolia.
Nemusíme se dát mýlit tím, že za Miloše Zemana to chodilo jinak. Viz například jeho pověření Petra Fialy jednáním o vládě v den, kdy příští vládní strany podepsaly koaliční dohodu (listopad 2021).
Pověřit někoho sestavením vlády a jmenovat ho premiérem jsou dvě různé věci a z té první automaticky nevyplývá druhá. ANO jedná o vládě od prvních hodin i bez pověření, nepotřebuje ho. Pavel by teoreticky Babiše nemusel pověřovat jednáním o vládě vůbec, například kdyby mu připadalo, že se tím rovnou zavazuje i k jeho jmenování a jmenování jeho vlády. Respektive že to všichni jako závazek budou brát.
Když už se „pověřování“ stalo ústavní zvyklostí, a snad jí rozumíme správně, nemá Pavel kam spěchat. Voliči rozdali karty v poměru, jenž už teď nabízí víc kombinací a ještě víc představitelných podmínek a kompromisů, které se dají klást a uzavřít.
Navzdory dominantnímu vítězství ANO je situace zamotanější než před čtyřmi lety - může vzniknout tiše i hlasitě podporovaná menšinová i většinová vláda. Do které se hlásí dvě malé strany, které ve vládě nikdy nebyly. Motoristé ani v Parlamentu. Především SPD před volbami sázela na radikální protestní jazyk. Tomio Okamura v televizní debatě ze všech sil uhýbal před otázkou, jestli je Rusko hlavní bezpečnostní hrozba. Neřekl to.
Prezident má důvody k obezřetnosti.
Platí to i o střetu zájmů Andreje Babiše. Ale Pavel v neděli prohlásil, že všechny možnosti, které mu Babiš představil, se zdají být cestou, jak dostát zákonu. O co přesně jde, zatím nevíme, ale prezidentův výrok je dost konkrétní na to, aby se dalo tušit, že tohle na překážku premiérského dekretu nejspíš nebude.
Za zahraniční politiku je odpovědná vláda. Prezident zastupuje stát navenek a sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy. Spolupráce premiéra a prezidenta je nutná, nevyhnutelná. Pro první jednání Babiš-Pavel nebylo důležitější politické téma. Tím spíš, že Babiš by jako premiér - a také člen evropské frakce Patriotů s Orbánem a Le Penovou - chtěl zahraničí do značné míry šéfovat sám. Kromě toho si oba politici určitě pamatují předloňské prezidentské finále, kde se střetli právě nad zahraničními a bezpečnostními otázkami, v první řadě nad válkou a cestou k míru na Ukrajině.
Tady by bylo obzvlášť záhodno, aby hlava státu i předpokládaný ministerský předseda našli co nejspolečnější řeč. Přinejmenším aby nemluvili dvojím hlasem. Tohle bude - tváří v tvář Babišovým volebním slibům a povolebním výrokům - pro Pavla, který nechce zachraňovat volby, ale také chce hlídat jasný západní kurz, náročná disciplína. Ale mluvit o tom, hned po volbách, byl nadějný začátek.
