Článek
Strany, reprezentující radikální protest proti systému, mají nejslabší parlamentní zastoupení v historii. Hnutí Svoboda a přímá demokracie získalo jen necelých osm procent hlasů a 15 poslaneckých mandátů.
Tak málo poslanců a poslankyň, započítatelných do nejkrajnější části politického spektra, ještě nikdy ve Sněmovně nesedělo. Poslanecký klub SPD je teď slabší, než byl sám poslanecký klub Sládkových republikánů v roce 1996. Po volbách 2002 tvořili plnou pětinu Sněmovny komunisté. Rekordní zisk přinesl rok 2013: KSČM a Okamurův Úsvit měly dohromady 47 mandátů.
Přesto je po volbách 2025 dosavadní politický okraj nejblíž tomu, aby se podílel na řízení státu a jeho reprezentaci.
Výsledky voleb matematicky SPD oslabily. A to ještě pět z patnácti členů klubu pochází z jiných stran, které se s SPD spojily do tiché koalice. Jako přiznaná koalice by se Okamura a spol. do Sněmovny vůbec nedostali.
A zároveň volby vliv SPD významně posílily, díky tomu, jak je dolní komora poskládaná. Paradox.
Začíná se jednat o koaliční vládě tří stran: ANO, Motoristů sobě, SPD. Ta není vůbec jistá, a kdyby vznikla, mělo by do ní SPD - jak zatím tvrdí - dodat nestranické odborníky, ne své politické tváře. Zároveň se propírá možnost, že by SPD vládu jen podporovalo, výměnou za trofej předsedy Poslanecké sněmovny pro Tomia Okamuru. Politickou tvář SPD číslo 1.
Nedá se dost dobře odhadnout, co by mohla být pro prozápadní směřování Česka, demokratické ústavní hodnoty anebo i pocit důstojnosti riskantnější zpráva. Jestli nominanti SPD v kabinetu, anebo šéf xenofobní partaje v křesle třetího nejvyššího ústavního činitele. Andrej Babiš si Okamuru jako předsedu Sněmovny „dokáže představit“. Na tuhle frázi se dá odpovědět: To určitě není sám, až na to, že pro někoho taková představa nemusí být vůbec příjemná.
Je zvláštní, skoro zlověstné, jak se o Okamurovi v čele Sněmovny od začátku mluví, jako by to byla jen součást „transakce“, dohody o rozdělení moci. Nad kterou se dá nanejvýš pokrčit rameny.
Ano, Tomio Okamura už byl čtyři roky místopředsedou, ale tohle je jiná liga. Role, moc a odpovědnost předsedy Sněmovny je nesrovnatelná. Není to zdaleka jen jeden z těch, kdo řídí schůze a jejich komplikovaný provoz, kdo udělují slovo, umravňují řečníky a vyzývají poslance, aby nerušili.
Šéf Sněmovny není jen ceremoniální osoba - i když i tak často správně vystupuje, například o státních svátcích. Šéf Sněmovny má být také diplomat. Má vést v zájmu státu dialog se zahraničními partnery. Vyjíždí do ciziny, přijímá státnické návštěvy. Markéta Pekarová Adamová se angažovala ve prospěch Ukrajiny, od Zelenského dostala vyznamenání. Okamura, který by „škrtl miliardové výdaje na Ukrajinu a Ukrajince“, na jejím místě? Tak daleko v tomhle ohledu představivost nesahá.
Nejde jen o Ukrajinu a srovnání Okamury s Pekarovou Adamovou. Jde o obraz a reputaci České republiky ve svobodném světě. Až nějaký jeho reprezentant zavítá do Prahy, bude se chtít potkat s předsedou Parlamentu jako obvykle, když zjistí, že patří k evropské frakci vedené německou AfD, s účastí hnědé slovenské Republiky? Nebo kolem Okamury vznikne něco jako sanitární kordon?
Nepočítejme s tím, že by zahraničí jen zachovávalo diplomatické dekorum. Někteří s českými reáliemi obeznámenější politici by zaváhali už u toho, jestli si oficiálně podat ruku s někým, kdo rozpoutal kampaň obřím rasistickým plakátem.
Předseda Sněmovny je také důležitou postavou Ústavy. Nejen proto, že je podepsaný pod každým zákonem ve Sbírce. Nebo proto, že za jistých okolností vykonává pravomoci prezidenta podle článku 66, proslaveného během hospitalizace Miloše Zemana. Ale také kvůli tomu, že má v rukou jmenování nového premiéra v případě, že by vláda na první ani druhý pokus nezískala důvěru Sněmovny.
Tuhle situaci jsme sice zatím nezažili. Ale Andrej Babiš se k ní o jeden pokus přiblížil - před osmi lety jeho první vláda důvěru nedostala.
Čistě teoreticky: Kdyby se Okamura stal předsedou Sněmovny (volbou předsedy střídání u moci začíná), mohla by se pak SPD rozmyslet a Babišově vládě důvěru nedat, jednou, podruhé. A napotřetí by ministerského předsedu (kterého by prezident mohl odmítnout jen z mimořádných důvodů) vybíral Tomio Okamura.
Čistě teoreticky? Je tohle také součást Babišovy představivosti? Nebo něčích nočních můr? Je rozumné, ve státním zájmu a po celé volební období, si s takovou možností zahrávat?
Ministerstvo vnitra několikrát SPD zařadilo do výroční zprávy o extremismu. V roce 2018 (mimochodem, zprávu schválila Babišova vláda) například usoudilo, že „nejvlivnějším aktérem na poli šíření náboženské či etnické nesnášenlivosti je hnutí Svoboda a přímá demokracie - Tomio Okamura“. Zpráva za rok 2022 konstatovala zhruba totéž („dominantní úloha při projevování předsudečné nenávisti“) a SPD kvůli tomu podalo žalobu. Soud letos v červnu nepravomocně rozhodl v jeho prospěch.
Politický profil, jazyk a styl SPD jsou všeobecně známé a víc jak deset let se prakticky nemění. Kdyby měl jejich autor usednout v jedné z nejvyšších státních funkcí, bude to problém nejen kvůli politice, ale i lidským hodnotám, které by měl v dostatečné míře ztělesňovat. Nad tím nejde mávnout rukou.
