Vlády nezvládly uvolnění opatření. Vědci pro ně mají pět rad

Uchýlit se ke zmírňování protikoronavirových opatření by měly jednotlivé země až ve chvíli, kdy splní pět konkrétních kritérií. Nová studie publikovaná ve vědeckém časopise The Lancet na vzorku devíti zemí dokazuje, že si mnohé státy dopřávají úlevu, aniž by měly jasno o tom, co dělají a co svými kroky způsobí.

Jako vzorek pro výzkum autorům posloužilo devět zemí považovaných za vysokopříjmové, které se o uvolňování opatření během pandemie již pokusily – Hongkong, Japonsko, Nový Zéland, Singapur, Jižní Korea, Německo, Norsko, Španělsko a Spojené království. Výsledky vědeckého bádání napovídají, že ne všechna rozhodnutí přijímaly vlády rozvážně, natož odůvodněně. V takových případech pak přišel trest v podobě druhé koronavirové vlny.

„Je to snadné. Pokud po uvolnění opatření znovu začne přibývat nakažených, pak šlo o ukvapené rozhodnutí, je to evidentní,“ řekl pro CNN spoluautor studie Martin McKee, profesor evropského veřejného zdraví na London School of Hygiene and Tropical Medicine.

Za nepostradatelnou součást úspěšného boje s šířením nákazy a bezpečného otevření zemí označuje studie efektivní vyhledávací, testovací, sledovací, izolační a podpůrný systém. „Ve skutečnosti to žádná země nedělá dokonale. Ale obzvlášť špatně vychází jednání Anglie. Nedaří se ani Španělsku nebo Francii,“ řekl McKee. Podle autorů by se o uvolnění opatření měly vlády zemí rozhodovat v kombinaci s názorem odborníků, ale také brát v potaz sociální a ekonomické důsledky omezení. Bez ohledu na zvolenou strategii ale mají vlády během svého rozhodování zůstat transparentní, mít jasný cíl, ke kterému by měly jednoznačně směřovat jednotlivé kroky.

„V praxi to ale neplatí,“ píše se v textu, který dál naznačuje, že nejvýhodnější strategií se ukazuje „zero-covid“, tedy snaha eliminovat přenos nákazy uvnitř země na nulu, přičemž je za příklad uveden Nový Zéland.

Studie zjistila, že Singapur, Norsko, Španělsko a části Velké Británie rozhodovaly o uvolnění omezení na základě odborných rad, které v mnohých případech nedefinovaly konkrétně. Vlády navíc ne vždy braly v potaz nové poznatky o chování a přenosu viru získávané studiemi a zkušenostmi okolních států.

Jiné národy jako Japonsko, Německo, Jižní Korea a (v některých případech) Velká Británie rušily a zaváděly nová omezení na základě epidemiologických limitů. Například v Německu jsou za uvolňování opatření odpovědné místní úřady, které podléhají mechanismu „nouzové brzdy“. Ten vyžaduje, aby regiony zvážily opětovné zpřísnění opatření, pokud se místně vyskytuje více než 50 nových případů denně na 100 000 obyvatel po dobu sedmi dnů v řadě. Podobnou strategii zavedl i Hongkong. Nový Zéland funguje na principu čtyřúrovňového výstražného systému. Ten aplikují i Singapur, Jižní Korea a Spojené království, s tím rozdílem, že pro ně země nemají explicitně daná pravidla. U Spojeného království studie pochybuje, jaký systém vůbec používá. Státy mnohdy ignorují fakt, že nebyly schopné zavést kvalitní trasovací systém a nákaza v zemi stále na síle neztrácí.

Aby se země mohly bezpečně znovuotevřít, měli by být lidé dostatečně uvědomělí a ochotní sami sebe chránit. Z těchto důvodů musí být vládní nařízení „konzistentní a důvěryhodná“, zejména pak pro nejzranitelnější populace. A jedná se o další problematické kritérium, studie uvádí, že vlády mnohdy zmatečně oznamují pravidla pro fyzické distancování, nošení roušek a práci z domova. Neustále se měnící podmínky pro fungování v běžném životě pak mají za následek klesající důvěru veřejnosti.

„Do určité míry můžete rozdělit země světa na dvě skupiny podle nemocí – chřipku a SARS/MERS,“ řekl McKee. „Asijské země v podstatě přemýšlí ve stylu, že se jedná o nemoc, kterou musíme překonat, protože když to neuděláme, bude opravdu zle. Oproti tomu si západní země často myslí, že se není čeho obávat,“ dodal. První britské trasovací systémy fungující na telefonních kontaktech oproti těm jihokorejským, ve kterých spojily síly zdravotní záznamy, transakce kreditními kartami, údaje z GPS a CCTV, obstát neměly šanci. Hongkong se při trasování spoléhá na policejní superpočítačový systém. V posledních týdnech se mnohé země uchýlily ke spuštění mobilních aplikací.

Singapur, Jižní Korea a Spojené království vybavily menší zařízení pro komunitní péče, přičemž se ta britská ve srovnání s dalšími dvěma zeměmi ukázala jako nedostatečná, jak do počtu personálu, tak do využití jejich plného potenciálu. V některých zemích způsobil nedostatek ventilátorů obtížná rozhodování o jejich rozdělování mezi nejakutnější případy, nedostatek osobních ochranných prostředků (OOP) pak přinutil zdravotnický personál pracovat bez odpovídající ochrany. Zpráva uvádí, že ve Španělsku z důvodu nedostatečné ochrany tvoří nakažený zdravotnický personál 10 procent všech případů.

Pět zkoumaných asijsko-pacifických regionů také zavedlo přísná opatření na ochranu hranic, přičemž Hongkong, Nový Zéland a Singapur ponechaly své hranice pro většinu návštěvníků uzavřené, nařídily povinné testování a 14denní karanténu, zatímco evropské země ponechaly některé hranice otevřené a zavedení povinného testování trvalo značně déle. Přestože se mnohé země potýkají s tím, co označují za „druhou vlnu“, podle autorů studie ještě není příliš pozdě, aby nedotažená kritéria ještě napravily. „Země by se měly připravovat na nejhorší scénář,“ varuje studie.

Aby se zabránilo návratu k úplnému uzavírání hranic, je potřeba jasný a transparentní plán, který stanoví kritéria pro přechod do další fáze a opatření z něj vyplývající. Je potřeba propracovaných systémů k pečlivému sledování chování nákazy, efektivní trasování, testování, systém karantény a podpory. Samozřejmostí je pokračování zavedených opatření ke snížení přenosu infekce, jako je sociální distancování a roušky. Podle autorů je nutné do rozhodování zapojit také veřejnost, které by měla být předkládána všechna fakta. Analýza uvádí, že způsob izolace na základě institucí přijatý některými asijskými zeměmi se jeví účinnější než izolace na úrovni domácnosti. Méně efektivní se ukazuje také manuální způsob trasování.