Vladimír Mišík: Hraju takové zvláštní šachy se svým organismem

Vloni jste natočil novou desku. Ta deska byla výborně přijatá. Potom jste získal šest nominací na Ceny Anděl - a všechny nominace se proměnily v sošky.

Ano. Je to zvláštní. Opravdu zvláštní, protože už ty nominace, to ve mně hrklo. Ale zase na druhou stranu s Petrem Ostrouchovem, producentem, a s kluky z Blue Shadows je všechno bezvadné. Šimon Kotek jako vydavatel tu věc koordinoval. A když už jsme měli tolik věcí natočených, říkal jsem si, že to není vůbec špatné.

S Petrem Ostrouchovem jsme si dokonce říkali, jaké nominace bychom mohli dostat. Mysleli jsme, že to bude album, možná písnička, klip. A najednou to byl i zpěvák. A to mi fakt vyrazilo dech.

Tak ještě vám chybí zpěvačka.

Nebo raper.

Zvítězila písnička Jednou tě potkám, ke které máte ten krásný klip z Letné. Koho chcete potkat?

To finální potkání bych si klidně odpustil, kdyby to šlo.

Je tam náznak smrti.

Já myslím, že básník Václav Hrabě to myslel tak, že by to mohl být třeba nějaký anděl. Takže těch jsem teď potkal šest.

V jedné písničce také zpíváte, že z vaší ženy jde strach.

Tak to je fiktivní píseň, samozřejmě. Myslíte, že by se tohle mohlo odehrát u nás doma? To ne.

Zpíváte, že moc uklízí.

To je inspirace takových těch karibských reggae nebo i těch blues, kdy ti bluesmani o těch svých manželkách nebo o těch svých děvčatech nebo svých láskách zpívají takovým odlehčeným způsobem. Tak jsem si řekl, že udělám takový vtípek, že to bude povzdech stárnoucího. Není to o mé manželce, prosím.

A když jste jí to pustil?

Tak ona si myslela, že je.

Poznala se.

Ale jelikož je to vtipné děvče a má smyl pro humor, tak se u toho chechtala.

Dále je na desce písnička Něco ve mně chrčí.

To je tak trochu o mně.

Trochu?

To bylo to období, když jsem byl bez peněz a motal jsem se tady po Praze fakt bez prachů a bylo to takové složité. Měl jsem zákaz (Vladimír Mišík dostal na začátku osmdesátých let zákaz činnosti, pozn. red.), pak jsem nějaké peníze dostal, ale zůstala ta atmosféra „nevyřešení“. Byl jsem v psychické krizi, tak to se tam promítá v takovém třetím plánu, ale je to vlastně taky takové fiktivní blues.

Blues člověka, který desítky let trpí astmatem a pak zpívá něco ve mně chrčí.

Tak trochu. Přiznal jsem, že ve mně něco chrčí.

Jakou práci vám to vůbec dá, abyste byl v kondici na koncert?

To se asi nedá nazvat prací. To je jenom takový ten moment, kdy mi není dobře, což je v poslední době většinou. Ale díky svým lékařům mám dobrou medikaci. Bohužel jsem na kortikoidech a pak ty koncerty dávám. Taky s trochou alkoholu. Ve studiu to bylo obdobně, že jsem se musel trošku nadopovat medikamenty a dát si jednoho panáka, potom druhého. Je třeba být v té náladě a moci absolutně dýchat, o tom je ten zpěv. Hraji takové zvláštní šachy se svým organismem.

Kdy vám astma diagnostikovali?

Když mi bylo osmnáct a byl jsem odvelen jako branec na vojnu. Tenkrát se chodilo povinně na vojnu, ale naštěstí, my jsme měli manažera Wilfrieda Jelínka, a on nám zařídil, ještě s Honzou Obermayerem, vojnu ve Střešovické nemocnici, takže já jsem nastoupil na vojnu jako lapiduch. Byl jsem na neurochirurgii, kde jsem obracel pacienty. Tam jsem dostal poměrně těžký astmatický záchvat, a to jsme jenom hráli fotbálek. Pak mi diagnostikovali to astma a poležel jsem si tam asi měsíc.

Takže vy, který jste hrál za Duklu fotbal, tak vás potom dodělal fotbal?

Je fakt, že jsem na to trochu nedbal, protože jsem měl trošku záchvat průdušek a dělal jsem, že mi nic není. Tak trochu záměrně.

Jak vůbec na ten svůj rockerský život vzpomínáte?

Někdy to bylo strašně zajímavé. To když se potkáme s přáteli, kamarády, hudebníky, nehudebníky a vybavují se nám ty různé situace, tak je to docela sranda. To vzpomínání už je sranda.

Protože vy jste jezdili na takové ty dlouhé šňůry…

I tři dny jsme spali jen tři hodiny, protože jsme třeba na Moravě byli pozvaní do sklípku, ale museli jsme počkat po koncertě, až „tata“ odpadne.

Táta toho kamaráda, u kterého jste byli?

Ano. A tak on odpadl a my jsme pak šli do sklípku na burčák. Ale takový ten čerstvý, po tom kvasném momentu, kdy to je teplé, chutná to úžasně. No a to jsme pak šli spát v sedm ráno a z hotelu nás vyhodili asi v jedenáct. A pak jsme hráli o čtyřicet kilometrů dál. A to bylo v takovém čase-nečase, bylo teplo, a tak jsme šli zase do hospody. Protože nás do kulturáku ještě nepustili.

Za co jste dostal ten zákaz v roce 1982?

StB nás sledovala, nejen nás. My jsme měli koncert v Lucerně a vymysleli jsme si, že bude pauza a že o té pauze se promítne ročníkový film našeho kamaráda kameramana Mirka Čtvorsjuka. Martin Bezouška to s Dušanem Koukalem zrežírovali, kamarádi výtvarníci Karel Haloun a Peter Kršák vymysleli, že ten film se promítne na velké trenýrky.

Nebyl to moc veselý film a končilo to na Špejcharu, kde stojím u těch umakartových stolů. A tam padne otázka, co si myslím o budoucnosti. Říkám, že dřív tam byly takové nádherné dřevěné lavice a dřevěné stoly, a teď je tady ten umakart. Že vidím takovou umakartovou budoucnost.

Umakartová budoucnost vadila.

Vadil celý ten dokument. Hlavně jsme ho neměli schválený.

Takže to byl průšvih.

Už jsme byli v hledáčku, takže to byla jenom taková záminka.

A řekl vám to vůbec někdo?

Řekli mi to na agentuře, že mě vyhazují. V té době jste bez agentury nemohl profesionálně fungovat.

Tušíte, kdo napsal ten proslulý nápis na zeď „Nechte zpívat Mišíka“?

To netuším.

Do dneška se vám nikdo nepřihlásil?

Ne, nikdo. Tady na Letné si leckdo myslí, že jsem to tam napsal já, ale přísahám, že ne. Pak to tam někdo mazal, ale pak to zase někdo přepsal. A to mě během toho dvouletého zákazu povzbuzovalo. Naštěstí jsem dostal nějaké peníze za desky, takže jsem nestrádal, ale bylo to takové nepříjemné.

Náš šéf techniky mě ale tehdy trochu varoval. To znamená, že byl spolupracující. Naznačoval. ať si dáváme bacha, dodržujeme program, což jsme nedělali. Po třech měsících zákazu mi volal a říká, hele, asi se to dá vyřešit, ať se sejdeme. Tak jsem za ním šel a on mě přivedl k nějakému soudruhovi.

Chtěl, abyste podepsal spolupráci.

Chtěl. S tím, že když podepíšu spolupráci, tak všechno bude v pořádku. No a já jsem tedy zezelenal, zbledl a nebylo mi moc dobře od žaludku, ale prostě jsem řekl, že ne. Že nepodepíšu a šel jsem pryč. Ještě ten náš šéf techniky za mnou vyběhl a říká: Ty vole, posereš si život.

A jak se to potom vyřešilo?

Přišel Gorbačov a spol. a bylo tání. Volal mi ředitel agentury a řekl mi, že když tedy budu dodržovat ta pravidla, tak že to bude dobré, jinak okamžitě dostanu už trvalý zákaz. První koncert byl v Hradci Králové. Povolili mi z třiceti odevzdaných textů dvanáct, tak to nebyl ani celý koncert. A v tom Hradci jsme měli hrát v klubu, ale pro velký zájem jsme hráli ve velkém sále.

S těmi dvanácti písničkami?

Tak samozřejmě jsem jich zahrál třicet.

Vy jste zlobil!

To bylo v takovém stadiu, že už to nějak šlo.

Je něco, co byste z té doby vrátil?

Když byl člověk mladý, tak mu bylo výborně. Odpovídám jako stárnoucí… Ale mně teď taky není psychicky špatně. Já jsem dokonce koronavirus prožil v takovém lehkém režimu, trochu jako důchodce. Tady za rohem, kde bydlíme, bylo okénko, tak jsem si koupil kelímek, do kelímku si dal jednu Plzeň a šel jsem do parku, tam jsem si sedl na lavičku, sundal jsem roušku, napsal jsem do telefonu nějaké texty. Takže já jsem psychicky nestrádal, dokonce jsem se i méně dusil.