Vláda je jako krajní pravice, podněcuje nenávist, říká polský ombudsman

V jakém stavu je teď polský stát? Protože v posledních týdnech jsme viděli poněkud ostudnou neschopnost zorganizovat volby nebo je kvůli koronavirové krizi legálně posunout, dlouhodobou krizi soudnictví a jeho dualismus, otevřenou homofobii čelných politiků, světonázorové války i propagandu ve veřejnoprávních médiích…

To je dobrá otázka. Myslím, že jsme na takové rozhoupané loďce, která ještě tak nějak pluje, ale houpe se velmi silně. Lidé, kteří říkají, že naše demokracie není konsolidovaná, mají v mnohém pravdu. Vyplývá to z několika věcí.

První je to, že se nepovedlo zorganizovat prezidentské volby. Vůbec se v tom termínu (10. května) neměly organizovat, ale i přes varování ústavních právníků si na tom vláda trvala a nakonec narazila hlavou do zdi. To, že se volby neuskutečnily, je poškození image.

Ale vláda říkala, že volby se 10. května vlastně uskutečnily, jen se v nich nehlasovalo, na základě dohody předsedů dvou koaličních stran Kaczyńského a Gowina.

Dá se to interpretovat různě, ale oni prostě neměli organizovat volby v takovém termínu, a co hůř, měnit pravidla hry a dělat z nich korespondenční hlasování bez předchozí přípravy. Už na začátku dubna jsem říkal, že organizace voleb v takovém termínu je pošetilá a drzá hurá akce. A tak to později i vypadalo.

Druhá věc je to, že tu dál máme nejasnou situaci v soudnictví. Já, upřímně řečeno, nevím, jestli se Polsko plánuje řídit evropským právem a jestli se hodlá jakkoli přizpůsobovat rozsudkům Soudního dvora Evropské unie. Tady jsme v situaci určitého pozastavení a čekání na to, co se dál stane.

Třetí věc jsou prezidentské volby, které se uskuteční 28. června. Ony nesplňují všechny ústavní náležitosti a jsou lidé, kteří říkají, že jde spíš o plebiscit než o skutečné volby. A do toho všeho tu ještě máme volební kampaň, ve které dochází k absolutně nepřípustnému pohrdání a šikanování velké skupiny obyvatel, mám na mysli homofobní rétoriku vládnoucích. To by se nemělo dít a svědčí to o slabosti demokracie.

Vypadá to, že v tématu sexuálních menšin se opakuje dění loňského roku, výroky jsou teď dokonce ostřejší. Prezident Andrzej Duda přirovnal „ideologii LGBT“ k bolševismu, poslanci vládnoucí koalice zase prohlašují, že lidé LGBT nejsou lidé, případně že jde o občany druhé kategorie. Co se to teď v Polsku děje?

Můžeme samozřejmě mluvit o tématu konkrétních práv LGBT, to je ve veřejné debatě naprosto normální a přípustné. Ale my teď vidíme něco jiného – jazyk vyloučení, jazyk pohrdání, dehumanizaci celé společenské skupiny, a dokonce odebírání lidství jako takového. Když slyšíme, že to nejsou lidé… Já nedokážu pochopit, jak tohle může zaznít.

Myslím, že je to pokus čistě instrumentálně využít téma LGBT ve volební kampani. Použít ho jako zástupný spor, aby se polarizovala debata a aby se vedla jen kolem několika základních ideologických otázek. To je na tom také smutné, že se pro potřeby volební kampaně využívá téma, jehož rozdmýchávání může mít velmi konkrétní důsledky pro homosexuály, bisexuály a transsexuály. Jde o ohrožení jejich bezpečnosti a jejich normálního fungování v rámci společnosti.

Jaká je situace sexuálních menšin v Polsku?

Z právní stránky není nejlepší. Pořád nemáme zákon o registrovaných partnerstvích, pořád nemáme regulaci projevů nenávisti vůči lidem LGBT. Pořád nemáme zákon o změně pohlaví, to se teď děje na základě soudních rozsudků, což sice má smysl, ale není to nejmodernější forma. Čili v téhle oblasti regulace na tom nejsme nejlépe, i když se alespoň soudy snaží dohnat měnící se svět, takže i přes všechny obtíže se lidé LGBT u soudů v mnoha případech domohou ochrany svých práv.

Kvůli polarizaci veřejné debaty samozřejmě narůstá společenská frustrace, ale podle mě je určitým paradoxem celé situace to, že s ohledem na sílu té polarizace roste také samotné uvědomění lidí LGBT, roste i povědomí společnosti. A to se odráží v rostoucích počtech pochodů rovnosti a také vyšší podpoře a akceptaci práv lidí LGBT mezi jejich hlavními odpůrci v politické opozici. Už jen to, že se primátoři Varšavy a Poznaně zúčastnili pochodů rovnosti, je symbolem měnící se doby. Debata a přístup k sexuálním menšinám se mění.

Před rokem jsme viděli hrůzostrašné scény z pochodu rovnosti v Bělostoku, který napadli radikálové a chuligáni, později došlo k pokusu o bombový útok na podobný pochod v Lublinu. Co je to za útoky? Kde se berou? Může za ně ta polarizace společnosti, o které jste mluvil?

Polarizace je jedna věc. Druhá věc je roztáčení spirály nenávisti kvůli používání tohoto výrazu „ideologie LGBT“. Musíme mít na paměti, že ty incidenty se neobjevily zčistajasna, odnikud! Například film Invaze LGBT ve veřejnoprávní Polské televizi, rozdávání a vylepování samolepek s nápisem „Zóna bez LGBT“ týdeníkem Gazeta Polska a k tomu celá série usnesení proti „ideologii LGBT“, která se přijímají na lokální úrovni.

To jsou ty známé „zóny bez ideologie LGBT“ v obcích a krajích.

Ano. To, co se mi zdá poměrně nové, je pokus krajní pravice vytvořit příběh a výklad, že jde téma homosexuality ruku v ruce s tématem sexuální výchovy. A když je spojené se sexuální výchovou, ohrožuje děti, protože ty jsou ve školách pod tlakem vystaveny sexuální výchově.

To ale přece není jen krajní pravice. Já si pamatuji loňské výroky předsedy Práva a spravedlnosti Jarosława Kaczyńského o standardech sexuální výchovy podle Světové zdravotnické organizace. Říkal o nich, že jde o sexualizaci dětí a spojoval to s pedofilií. Podobně teď mluví prezident Duda, takže to není jen krajní pravice.

To znamená, že je to trochu jinak. Teď se pro potřebu voleb staly názory krajní pravice postuláty vládnoucí strany. Tímhle způsobem se to stalo. Přesto znám křesťanské společnosti v Polsku, které se dají pokládat za středopravicové a které jsou velmi otevřené a tolerantní a které hledají akceptaci, porozumění a diskusi s prostředím LGBT a nehledají rozdíly a nenávist.

Tady se povedl uskutečnit takový pojmový diktát, tedy propojit LGBT se sexualizací a sexuální výchovou, a tím způsobem se u společnosti vzbuzuje strach. A pro jakoukoli racionální debatu tu není místo. Pokud jedna strachem šponuje emoce a druhá zkouší mluvit racionálně, i tak ty racionální hlasy nejsou vyslyšené a jsou zpochybňované a vysmívané, protože spojování homosexualismu a sexuální výchovy vede k atmosféře takové křížové výpravy proti té domnělé ideologii LGBT.

Co je ta domnělá ideologie LGBT a jak má optikou vlády či vládnoucích konzervativců ohrožovat polské rodiny?

Pojem rodina je široký a zahrnuje různé vztahy a různé modely. Proběhl pokus vytvořit ideální model rodiny se dvěma rodiči jiného pohlaví a dětmi. Ale v Polsku jsou různé rodiny: rodiny bez dětí, rozpadlé rodiny, rodiny s jedním rodičem a jsou také rodiny LGBT.

Vy každý rok překládáte parlamentu výroční zprávu veřejného ochránce práv. Míváte to ve sněmovně velmi obtížné. Spíš to vypadá na otevřenou válku s vládním táborem. Je to tak?

Realita v naší zemi je taková, že ty debaty institucí jsou čím dál tím víc rozdělené, ale zároveň jasnější. Myslím, že ti, co jsou u vlády, si méně nasazují nějaké masky a častěji neskrývají své záměry a své cíle. Ty cíle jsou další centralizací moci, dalším omezováním nezávislosti institucí a vytvářením určitého neliberálního modelu státu.

Otázka je, zda je to budování neliberálního státu cílem a záměrem, nebo jestli to je jen určitá politická metoda získávání podporovatelů pro udržení moci a její další koncentraci. Myslím, že to v Polsku není ideologický mechanismus, ale čistě politický, který míří k větší koncentraci moci.

V jakém stavu je váš úřad? Nestal jste se částí opozice? Protože tohle vláda tvrdí, jste pro ni nepřítel číslo jedna. Neobáváte se toho, že po konci vašeho funkčního období vláda úřad ombudsmana zruší?

Zlikvidovat ho nemůže, protože je to úřad daný ústavou. Ale samozřejmě ho může čekat různý osud, když se podíváme na jiné centrální orgány v Polsku. Je ale příliš brzy mluvit o tomhle tématu, já se starám o současnost a chci vykonávat moji funkci co nejsvědomitěji.

Vrátil bych se ještě k prezidentským volbám. Očekáváte problémy s korespondenčním hlasováním, protože to doplňuje klasické hlasování ve volebních místnostech, nebo už jsou volby lépe připravené než hlasování v květnu?

Ty volby v květnu se ani nedaly zorganizovat, dokonce některé termíny, které předpokládal zákon o korespondenčním hlasování, byly neaktuální už v době schválení zákona. Tentokrát je to sice mnohem lépe promyšlené, ale obávám se, že při těch vysokých počtech voličů, kteří se zaregistrovali i v zahraničí, se mohou ukázat problémy s doručením jejich hlasů. Nemusí tak včas dorazit do konzulátů a nebudou se započítávat.

Jenže ve druhém kole může být výsledek velmi těsný a každý hlas bude mít cenu zlata. Pokud by došlo k problémům s korespondenčním hlasováním, představte si, jaké by to mohlo mít dopady na výsledky a jejich zpochybňování. Je tu tedy velké riziko neplatnosti voleb.

A téma falšování voleb vůbec není ve hře, nebo tu jsou nějaké obavy?

Řeknu to takhle: od doby, co státní volební komise organizuje volby, tu nebylo žádné závažné riziko falšování a závažné případy tohoto typu. Státní volební komise se těší vysoké důvěře obyvatel, věří jí 70 procent lidí a myslím si, že ani během těchto voleb se to nezmění.

Nemyslím si, že problém je to, co se děje v den voleb. Problém je to, co se děje před volbami. Kandidáti nemají rovné podmínky soutěže, protože veřejnoprávní média evidentně podporují jednoho kandidáta – úřadujícího prezidenta. Je to jako závod, kde jeden závodník běží celou dobu nadopovaný. A tady se nezměnilo nic ani po doporučeních Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) po volbách v roce 2018 a 2019.