Článek
„Co byste mi doporučil?“ zeptal jsem se. Vím, že je to hloupá otázka. Ale neuměl jsem si pomoci. Číšník si odkašlal. „Záleží na tom, co máte rád,“ řekl.
„Samozřejmě,“ přikývl jsem rozladěný z toho, že má pravdu. „Dejte mi ještě pár minut.“
„Jistě,“ řekl a vzdálil se.
V restauracích, kam chodím častěji, si velmi často dávám vždy totéž. Někde si to obsluha už i pamatuje. Zastávám názor, že když se něco osvědčí, nemá smysl experimentovat a zkoušet něco nového.
Pro život to není špatné pravidlo, ale přiznejme si, že v jídle to vede k jisté monotónnosti. Ale neznepokojuje mě to. Často do restaurace vcházím s odhodláním, že vyzkouším něco nového. Ale když přijde na samotnou objednávku, obvykle zbaběle vsadím na vyzkoušenou jistotu.
Horší je to v podnicích, kde jsem poprvé. Anebo kde od minulé návštěvy změnili jídelní lístek. Pak jsem ztracený. Ani když jsem součástí větší společnosti, nepomůže to. Ani pak se neumím rozhodnout. Sonduju u ostatních, co si dají, propadám zmatku.
Líbí se mi pravidlo, které jsem kdysi četl v rozhovoru s nějakou celebritou. „Podívám se na aktuální denní nabídku. Obvykle to jsou dvě nebo tři položky. A pokud to není jídlo, které vyloženě nesnáším, tak si objednám číslo dvě z denní nabídky,“ zněla rada.
Musím říct, že není špatná. Párkrát jsem to vyzkoušel. Ale vlastně mě nejvíc zaujal spíše detail ukrytý v podmínce „pokud to není jídlo, které vyloženě nesnáším“. A napadla mě inovace samotného konceptu jídelního lístku. Nebojím se napsat, že z toho může být přímo revoluce.
Co kdyby se koncept otočil? A my museli říct číšníkovi nikoli jídla, která si chceme dát, ale která nechceme? Že bych neobjednával „jednou špagety carbonara“, ale poskytl bych obsluze informaci, že nemám rád koprovku, rýži a mořské plody. To nechci. Co si dám? Rozhodnutí nechám na kuchyni.
Zbavili bychom se tíživé povinnosti se rozhodnout, když sami netušíme, co si dát. Dali bychom prostor kuchaři, aby dělal, co ho nejvíc baví, co nejlíp umí, na co má nejlepší suroviny. A hlavně bychom se neochudili o překvapení, až číšník přinese talíře.
Ostatně podobný systém měli v rodině jednoho známého, když byl ještě dítě. Každý člen rodiny si mohl vybrat tři jídla, která nechce jíst. Dokonce tu trojici mohl čas od času proměnit. Ne víc, jen tři. Aktuální seznam byl pověšený na lednici. A jejich matka tahle jídla nevařila. Mělo to jedinou podmínku: že když udělá cokoli jiného, nebude nikdo reptat a všichni jídlo sní.
Prý to fungovalo! Ono je to možná podobné i v životě. Jsou lidé, kteří mají přesnou představu, co hodlají dělat, kam se dostat, čeho dosáhnout. A někdy se jim to povede. Ale nemyslím si, že je to dobrý návod, jak být šťastný.
Každý má plné právo usilovat o to nejlepší. A udělat pro to všechno. Můžu je obdivovat, ale mně jsou bližší ti, kteří naopak vědí, co by nikdy neudělali. Kteří nemají jen cíle, ale také hranice.
Je dobré vědět, co člověk chce, ale někdy je spíš lepší vědět, co nechce. Dobrý příklad je politika. Byli bychom rádi, aby ji dělali ti nejlepší, ale každý má trochu jinou představu, kteří to jsou. Na druhou stranu velmi často víme, koho v politice nechceme. Nebyly by funkčnější jakési volby naruby, které by spočívaly v tom, že budeme určovat ty nechtěné?
Vím, že to technicky nejspíš není proveditelné, ale možná by se pak ti nejhorší k moci nedostali. Zmizely by zbytečné spory mezi lidmi, jejichž názory se zas tak neliší, ale prostě mají jiné favority. Když nepustíme do politiky ty, na kterých se většina shodne, že jsou špatní, bude mi celkem jedno, kdo pak bude u moci. Zní to bláznivě, ale ať se pak mezi zájemci klidně losuje.
Lidé šířící a prosazující dobro jsou nebezpeční, to je známá věc. Prostě proto, že o dobru má každý trochu jinou představu. Moje dobro může být jiné než tvoje dobro. Naproti tomu zlo mi přijde mnohem univerzálnější.
Nikdo nemůže nutit jiného člověka, aby dělal dobro. A nemusíme s ostatními soupeřit, jestli vyhraje naše dobro nebo to jejich. Ale máme právo říct, že nechceme to, co považujeme za zlo.
Už mimochodem víte, co dnes nebudete večeřet?
