Článek
První únorový den roku 2021 se budou přepisovat rekordy české politiky.
Richard Brabec, ministr životního prostředí, místopředseda ANO a muž, který ví, kdo rozhodně neotrávil Bečvu, se po sedmi letech a třech dnech stane nejdéle nepřetržitě sloužícícím ministrem na jednom postu v novododobé české historii. Překoná nebožtíka Pavla Dostála.
Pět dní předtím oslaví prezident Miloš Zeman ve svém bunkru v Lánech osmé výročí vítězství v druhém kole první přímé prezidentské volby nad Karlem Schwarzenbergem.
Andrej Babiš si „své“ datum připomněl už 6. prosince. Tehdy se naplnily jeho tři roky ve funkci premiéra a od té doby se již stačil stát čtvrtým nejdéle sloužícím ministerským předsedou v historii samostatné České republiky. Déle než on vydrželi ve Strakově akademii už jen Václav Klaus (1992 až 1998), Miloš Zeman (1998 až 2002) a také Bohuslav Sobotka (2014 až 2017). Sobotku ovšem současný premiér s největší pravděpodobností dokáže překonat ještě v tomto volební období, pokud tedy sněmovní volby proběhnou skutečně až o druhém říjnovém víkendu, jak určil prezident Zeman.
Abychom to zkrátili: Už to celé trvá velmi dlouho.
Mocenské poměry v Česku se přes zdánlivý permanentní neklid ustálily v době, kdy Barack Obama teprve začínal druhý prezidentský mandát, fotbalová Sparta mířila ke svému zatím poslednímu mistrovskému titulu a dnešní žáci prvních tříd se báli udělat první kroky.
Rok 2021 ovšem může přinést zásadní zvrat. Neboť každé sněmovní volby mohou znamenat zásadní zvrat. Ten letošní by ale nebyl jen politický, ale i generační a civilizační – v českých poměrech.
Něco podobného jsem zažili naposledy v roce 1998, kdy se v Česku poprvé vyměnila mocenská garnitura. Skončila první Klausova éra a začala – za Klausovy vydatné pomoci – první éra Zemanova. A nejde ani tak o figury, které tuhle dobu reprezentují v učebnicích, jako o fakt, že se satisfakce poprvé od listopadu 1989 dočkala ta část společnosti, která se dlouhá léta necítila na vítězné straně. A které to ona druhá část – triumfátoři 90. let – s velkým gustem připomínala.
Desátá léta 21. století znamenala konec starých jistot, tradiční velké strany se staly tradičními malými, v lepším případě tradičními středně velkými stranami. Ze všeobecného zmatku let 2012 a 2013 vzešli dva noví hegemoni. Jejich nejlepší finta spočívala v tom, že se dokázali tvářit, že nemají vůbec nic společného se svou vlastní minulostí a minulostí této země.
Což je vlastně dnes už celkem jedno, protože to opakovaně dokázali prodat svým voličům. Miloš Zeman a Andrej Babiš jsou vítězové a ten, kdo je bude chtít porazit, bude také muset nabídnout příběh – ještě přesvědčivější a silnější, než je výše daní a míra spoluúčasti ve zdravotnictví, ona zdánlivě nudná klíčová témata z doby ještě před 15 lety. Kéž by se tahle doba zase vrátila.
A možná se skutečně vrací, bohužel však plně v režii Andreje Babiše. Nevypadá úplně srozumitelně, když se po jeho boku střetnou v bitce o zrušení superhrubé mzdy a následné výši daňových sazeb budoucí nejbližší spojenci – ODS na jedné a KDU s TOP 09 na druhé straně. Protože otázka, která se nabízí, je až příliš srozumitelně přízemní: Co přesně hodláte s daněmi dělat, pokud se náhodou společně ujmete moci? Což je ale také otázka úplně základní, pokud bychom chtěli vzít vážně teorii předsedy ODS Petra Fialy o politice, „jak má být“.
Slíbený návrat k staré dobré politice, k názorovým střetům o nejdůležitější témata, nezačíná úplně přesvědčivě. A to nás to hlavní teprve čeká.
Člověk nemusí být geniální politický stratég, aby si spočítal, že odchod Andreje Babiše do penze nastane s velkou pravděpodobností pouze tehdy, pokud se dokážou pragmaticky spojit oba ohlášené opoziční bloky v čele s ODS a Piráty.
Což by byl největší politický a generační kompromis v české politice, jenž by hravě překonal i opoziční smlouvu, jejíž pojivo spočívalo téměř výhradně v rozporcování státu a vlivu na zbytky privatizace. Tahle doba je dávno pryč, příští vláda zdědí tentokrát už skutečně spálenou zemi uprostřed těžké hospodářské krize, zemi, která viditelně zaostává v civilizačním rozvoji od stavby dálnic a železnic po stav státní správy.
ODS a Piráti k sobě navzájem cítí jen chabě maskovaný odpor, který je vcelku pochopitelný. Z jedné strany jej docela pěkně vystihuje věta Petra Fialy, že „Piráti jsou děti našich voličů“, a z druhé strany prakticky libovolný výrok Jakuba Michálka. To všechno se v kampani ještě prohloubí včetně té nedůvěry: Piráti a ODS jsou přirození protivníci. Spojenci mohou být jen z čistě pragmatických důvodů – „odstavit Babiše od moci“ – a jen na krátkou dobu.
A to je při vyjednávání o programu – ano, bývaly časy, kdy měla vláda program na celé čtyři roky! – čekají překážky typu zavedení eura nebo budoucnost EET, jejíž část hodlá dvojblok Bartoš–Rakušan zachovat, zatímco ODS a její partneři už čtyři roky mluví o jejím zrušení a rozhodně nepřestanou. Hodně štěstí.
A pozor, ještě je tu prezident Zeman, který bude mít povolební situaci v rukou – to on podle Ústavy jmenuje hned dvakrát premiéra, a jelikož víme, že čas pro něj už dávno nabral brežněvovské rozměry, můžeme se těšit na dlouhou povolební hru, jejíž výsledek je neodhadnutelný. Koneckonců stejně jako sám výsledek voleb. Určitě byste neměli žádat autora tohoto textu, aby se o něj pokoušel.
Jisté je jen to, že nás čeká mimořádně tvrdá a předvídatelně špinavá kampaň, která rozhodnutím prezidenta Zemana oficiálně začala 31. prosince 2020. Andrej Babiš do ní vrhne vše, co má – své peníze, vaše peníze, nejlepší experty na kampaň, svá média.
Lídr ANO běží o život. Vůbec si nedokáže představit, že se z něj může stát řadový opoziční poslanec důchodového věku s perspektivou mnoha zatracených nepříjemností vyplývajících z jeho monstrózního střetu zájmů. Proto přece do politiky nevstupoval. V politice nikdy nezažil skutečně vážnou porážku, netuší, jaké to je prohrávat frustrovaně jedno hlasování za druhým. A rozhodně to nemá v úmyslu vyzkoušet.
Abychom se vrátili na začátek textu, ambicí Andreje Babiše je překonat Václava Klause a stát se nejdéle sloužícím českým premiérem po roce 1989. Teď mu k tomu chybí zhruba dva a půl roku. Prezident Zeman je připraven mu v tom pomoci, pokud mu bude Babiš ochoten naslouchat – a jde jen o jednu jedinou věc, která se jmenuje „nové bloky Jaderné elektrárny Dukovany“.
Česko je přesto na prahu roku 2021 nejblíže nejzásadnější politické změně za posledních dvacet let. Jisté je jen to, že ten, kdo bude vládnout po říjnu 2021, dostane na starost zemi v nejhorším momentu její existence od roku 1989.
Protože to může vypadat tak, jak to na Twitteru předpověděl loučící se veterán české politiky Miroslav Kalousek: „Vítejte v roce 2021. Bude to rok průměrný. Mnohem horší než rok 2020, ale zase mnohem lepší než 2022.“
