Článek
Jednoduše k tomu, aby se vyrovnal nesoulad mezi délkou kalendářního roku a reálným časem, za který Země jedenkrát oběhne Slunce. Tak zvaný tropický rok totiž trvá o 5 hodin, 48 minut a 45,7 sekundy déle než náš kalendářní rok.
Již starověcí Egypťané věděli, že pokud nechtějí mít za nějakých 120 let během podzimu léto, musí každý čtvrtý rok přidat jeden den navíc.
Ne všechny starověké kultury se ale spokojily pouze s jedním dnem. Na příklad Římané zavedli v 7. století před Kristem kalendář s 355 dny a každý sudý rok přidali celý měsíc. Tento nepraktický způsob zrušil o čtyři sta let později Julius Caesar svým juliánským kalendářem, který už byl velmi podobný tomu našemu. Kalendářní rok trval 365 dní s tím, že jednou za čtyři roky byl rok o jeden den delší. A byl to právě Caesarův kalendář, který pro tento výjimečný den zvolil 29. únor. Juliánský kalendář totiž končil únorem, a tak byl přestupný den logicky zařazen na konec tohoto měsíce.
Nicméně ani tento kalendář nevydržel příliš dlouho. Podle něj byl totiž kalendářní rok o celých 11 minut delší než tropický. Tato na první pohled drobná odchylka činila v 16. století již 10 dní. Právě proto ho v roce 1582 reformoval papež Řehoř XIII. a zavedl tak zvaný gregoriánský kalendář. Kalendář, kterým se řídíme dodnes. V rámci něj funguje přidávání jednoho přestupného dne do každého roku, který je beze zbytku dělitelný čtyřmi. Výjimkou z výjimky jsou celá staletí, která nejsou beze zbytku dělitelná číslem čtyři sta. Proto například rok 2100 nebude přestupný, i když rok 2000 byl. Díky tomuto způsobu se docílí průměrné hodnoty 365,2425 dne na rok. I gregoriánský kalendář má tedy drobnou odchylku, ta se ale výrazně projeví až za několik tisíc let. Do té doby by mělo platit, že pokud zrovna nebude století, které není dělitelné 400, budeme mít každé čtyři roky o jeden den v únoru víc.
