Visegrádské čtyřky se bojí v Paříži, Berlíně i Bruselu, tvrdí politik Fideszu

Ve středu čeká „visegrádské premiéry“ Česka, Slovenska, Polska a Maďarska výroční setkání v Krakově. Během třiceti let se spolupráce čtyř středoevropských států proměňovala a podle analytiků, které oslovila redakce, byl pro současnost V4 zlomovým rok 2015 a její postup při migrační krizi. Podle maďarského analytika Patrika Szicherleho v současnosti víc než jednota V4 fungují dva „visegrádské bloky“: Česko a Slovensko na jedné straně a Polsko a Maďarsko na druhé.

To je minimálně mezi řádky patrné i z odpovědí dvou šéfů české a slovenské diplomacie Tomáše Petříčka a Ivana Korčoka, které Seznam Zprávy oslovily s dotazy o visegrádské spolupráci. „Posledních 15 let členství zemí V4 v EU vykazuje spolupráce V4 různou intenzitu,“ napsal slovenský ministr Korčok s tím, že se skupina neshodne například na stavbě plynovodu Nord Stream 2 z Ruska do Německa, na vztazích s Ruskem a s USA.

Petříček zdůrazňuje, že V4 není politická organizace, ale volné uskupení, „pro které je klíčový dialog a praktická spolupráce tam, kde to dává smysl“. I přes řadu úspěchů zůstávají ale podle českého ministra mezi zeměmi V4 a západní Evropou fyzické i mentální bariéry.

Podle dlouholetého šéfa zahraničního výboru maďarského parlamentu Zsolta Németha z vládnoucí strany Fidesz je cílem V4 silná EU i silná střední střední Evropa. Panují prý ale problémy s výkladem toho, co to v případě našeho regionu znamená. Németh také napsal, že žádné nepřekonatelné problémy při visegrádské spolupráci neexistují: „Pokud by nějaké byly, pak by v Paříži, Berlíně a Bruselu nevyzváněli na poplach pokaždé, když se blíží jednání s delegací V4.“

Naším prvním cílem bylo dostat se z východního bloku a poté, až do roku 2004, dostat se do EU jako plnohodnotný člen a později uplatňovat naše práva a prosazovat naše zájmy v rámci EU. Období po roce 2004 musíme rozdělit, protože jsme v první polovině byli začátečníci a museli jsme se unijní „vlčí pravidla“ naučit na základě vlastní zkušenosti, takže naše elity poznaly standardy EU. Druhé období je to, kdy jsme už byli poučení, že budeme mít (peníze, kompetence, politiku) pouze to, co si vybojujeme.

Za tři desetiletí zažila V4 intenzivnější i méně intenzivní období, která odpovídala tomu, v jakém politickém kontextu jsme se právě nacházeli. Spolupráce se odvíjela i od konkrétních zájmů aktuálních politických reprezentací. Jako současná česká vláda zdůrazňujeme volnější a flexibilnější pojetí V4. Nemluvíme totiž o politické organizaci, ale volném uskupení, pro které je klíčový dialog a praktická spolupráce tam, kde to dává smysl.

Za posledních 30 let zanechal Visegrád v Evropě svoji stopu jako jedna z nejvýznamnějších regionálních skupin. I v kontextu hledání synergie mezi regionálními formáty ve střední Evropě plní země V4 důležité místo.

Odlišné pohledy na budoucnost evropského projektu, tempo evropské integrace, silné národní zájmy některých členů, směřování vnitřního vývoje v jednotlivých visegrádských zemích, rozdíly v některých zahraničněpolitických a bezpečnostních prioritách způsobují, že Visegrád bude uskupením heterogenních, a v čase dynamických, zájmů o spolupráci. Historie spolupráce zemí V4 nám však dává za pravdu, že přechodné nesrovnalosti či utlumení společných aktivit nejsou důvodem pro tvrzení, že V4 se politicky vyčerpala.

Visegrádská spolupráce prošla za období svojí existence hvězdnými i méně úspěšnými obdobími. Nikdy však nezanikla a není důvod pochybovat, že jako regionální formát má i nadále smysl a perspektivu. Intenzita spolupráce bude tak jako dosud ovlivňovaná mírou ochoty národních vlád sladit národní zájmy se skupinovou strategií, resp. polevit v národních zájmech ve prospěch posílené spolupráce.

Máme dlouhodobý cíl? Potřebujeme mít dlouhodobý cíl? V4 je v zásadě pragmatická a zaměřuje se na krátkodobé cíle: tam, kde máme společný zájem, si za ním stojíme. Nicméně můžeme říct, že máme dlouhodobý cíl: často se prohlašuje, že chceme silnou střední Evropu, nebo že v rámci našich cílů ve vztahu s budoucí Evropou chceme silnou Evropu. Ten druhý cíl jsme víceméně definovali ve společném prohlášení, zatímco cíl „silná střední Evropa“ je nejjasnější představou. V maďarské vizi silné střední Evropy má ústřední roli super vlak spojující naše čtyři země, ale ta vize je o mnohem více věcech. To, co není definováno přesně, má tu výhodu, že to nemůže být definováno špatně. Výraz „silná střední Evropa“ je pořád silným módním slovem, ale přesto by stálo za to definovat ho přesněji.

Z mého pohledu je stále aktuální ten úplně základní cíl vyplývající z příčin vzniku V4 v roce 1991. Tedy to, abychom se snažili konstruktivně hájit naše společné zájmy v EU a NATO a současně rozvíjeli naše vzájemné vztahy.

V4 funguje jako platforma pro společné průsečíky, přičemž každá země si střeží především vlastní národní zájmy. Zůstává otevřenou koalicí se zájmem spolupracovat ve vybraných oblastech. Řekněme, že se profiluje konjunkturálně, drží se modelu minimální institucionalizace a neformálních struktur. Tato základní charakteristika de facto vysvětluje situaci, proč čtyři země dokážou i po 30 letech pokračovat ve spolupráci navzdory tomu, že odlišné pozice přitom nebyly v minulosti, a nejsou ani v současnosti vzácné, ani v otázkách strategického zájmu. Politiky náchylné na iritace v bilaterálních vztazích se partneři v průběhu let naučili ze společné agendy vyčlenit. Naopak propojení zájmů bez potenciálu politické citlivosti dokáže vygenerovat projekty.

Hranice vzájemné spolupráce zůstávají nadále podmíněné společnými zájmy a konsensem. V4 zůstává důležitou platformou při hledání spojenců na evropské úrovni, není však monolitem, který si vytváří jednotnou pozici za každou cenu. Visegrádská solidarita není automatická – v otázkách, na kterých se neshodneme, upřednostníme i v budoucnosti samostatný postup a hledání jiných podobně smýšlejících partnerů.

Myslím, že soudržnost roste, což zahrnuje posilování politické spolupráce – viz debaty o sedmiletém rozpočtovém rámci EU, náš úspěch v migrační politice nebo torpédování systému „spitzenkandidáta“ (kandidát frakcí Evropského parlamentu na šéfa Evropské komise). Podnikáme konkrétní společné kroky, jako například společné podpůrné týmy pohraniční stráže, které jsme poslali do zemí Balkánu, nebo nedávná konzultace o tématech covidu s panem Babišem. Ale abych odpověděl jednoslovně, společným jmenovatelem, nebo naší společnou snahou, je úspěch. Velmi důležité také je, že naše společnosti trvají na našich evropských tradicích, protože pro nás jsou důležité nuance.

Vyzdvihl bych zejména přátelské a neformální osobní vazby na všech úrovních, od politické po občanskou. To se daří třeba i díky dvacetiletému fungování Mezinárodního visegrádského fondu. Dobré sousedské a mezilidské vztahy ve střední Evropě bez ohledu na některé rozdílné politické názory zůstávají základním kamenem našeho úspěšného působení v Evropě.

Pro SR je společným jmenovatelem právě členství v EU. Se žádnými jinými členskými státy nemáme tak podobnou socioekonomickou, hospodářskou či kulturně-historickou charakteristiku. Nemluvě o tom, že Visegrád nám poskytuje prostor pro kultivaci sousedských vztahů v regionu. Mezi politickými reprezentacemi čtyř států vznikla pouta vzájemné důvěry, probíhá mezi nimi otevřený dialog bez předsudků, dokážou si bez problémů říct, v čem jsou zájmy čtyř vlád společné nebo podobné, ale i v čem jsou rozdílné. To je velká deviza.

Naším největším úspěchem bylo zrušení Varšavské smlouvy. Největším nedostatkem bylo naše vzájemné soupeření během procesu integrace (do EU) jako kandidátských států, proto se do smluv o přistoupení dostalo tolik nevýhodných odstavců a ustanovení. Pokud bychom tehdy spolupracovali, jako to V4 dělá dnes, všichni bychom si vydobyli v rámci EU mnohem lepší pozici.

Kromě splnění dvou cílů, které si V4 vytkla na svém počátku, tedy návrat do demokratické Evropy a posílení mezilidských vztahů, je podle mého názoru nejdůležitějším přínosem to, že nám V4 poskytla platformu, kde můžeme s našimi sousedy kultivovaně hovořit o různých problémech. A eventuálně i projevit náš nesouhlas. Na druhou stranu stále přetrvávají určité bariéry, nejen fyzické, ale i mentální, mezi zeměmi V4 a západní Evropou. To je věc, kterou zároveň vnímáme jako trvalý úkol a výzvu do budoucna. Přestože máme v Evropě obecně výborné vztahy, musíme se nadále snažit o lepší vzájemné pochopení a sblížení.

Za zmínku stojí dvě oblasti, ve kterých visegrádská spolupráce znamenala pro náš region zásadní změnu. V první řadě výrazně napomohla dosáhnout společného cíle po roce 1989, tedy „návratu“ zemí V4 „zpět do Evropy“, a zadruhé významně přispěla ke kultivaci našich sousedských vztahů. Velkou zásluhu je potřeba připsat Mezinárodnímu visegrádskému fondu, který vznikl v Bratislavě před 20 lety na návrh Slovenské republiky. Zůstává jedním z nejúspěšnějších společných projektů na Slovensku, v Česku, v Maďarsku a Polsku, přičemž na tisíce projektů a stipendií vyčlenil už téměř 100 milionů eur.

Pokud by nějaké byly, pak by v Paříži, Berlíně a Bruselu nevyzváněli na poplach pokaždé, když se blíží jednání s delegací V4.

Samozřejmě jsou oblasti, na které mají jednotlivé vlády odlišné názory. Nepřekonatelnými překážkami jsou ale pro nás jen ty, které představují rozpor s českými národními zájmy a hodnotami, nebo naším pohledem na to, jak by se měla rozvíjet unijní a euroatlantická spolupráce. Spory se ale ve V4 snažíme řešit konstruktivně, na nepřekonatelné překážky tak nenarážíme.

Posledních 15 let členství zemí V4 v EU vykazuje spolupráce V4 různou intenzitu. Na jedné straně efektivní koordinace provázející přistoupení zemí do schengenského prostoru, ale společnou měnu euro přijalo jen Slovensko. Faktem je, že V4 nemá identické společné pozice v případě North Streamu 2 (plynovod Rusko–Německo), vztahů s Ruskem či Spojenými státy, Ukrajinou, a měli jsme odlišný postoj při uplatňování právního státu v rámci evropského rozpočtu.

Na Západě pořád úplně správně nechápou, že visegrádské státy delegovaly evropskému společenství stejnou míru suverenity jako starší a větší členské státy. Proto jsou občas překvapeni tím, že také máme zájmy a umíme se za ně postavit, a dokonce je prosadit.

A další věc, která nezapadá do jejich politicko-ekonomické teorie, je ta, že pokud jsou naše čtyři státy tak nacionalistické, jak je líčí, jak by mohly státy V4 spolupracovat tak dobře, ba dokonce lépe, než spolupracují tyhle západní státy, které téměř vykročily z těchto škodlivých nacionalistických rámců. Stále tu však existuje latentní pozitivní dojem: dnes nám není třeba pomáhat tak, jako je potřeba u jižních států (ty se, mimochodem, řídí mnohem vstřícnější politikou).

V předchozích dvou letech jsme se během našeho předsednictví snažili V4 zlepšovat image. U některých členských států EU se, někdy trochu zkratkovitě, V4 profilovala jako negativně naladěný protievropský blok. Zejména to bylo vidět v období migrační krize. V4 má pro Česko smysl pouze jako konstruktivní způsob obhajoby našich legitimních zájmů. Jsme ale naprosto otevřeni spolupráci s dalšími unijními partnery. V4 představuje jen jednu z důležitých regionálních platforem, protože úspěšnou spolupráci ve střední Evropě si třeba nedovedeme představit bez Německa, Rakouska nebo třeba Slovinska, které se do střední Evropy snažíme vtáhnout.

V letech 2015 a 2016 se V4 profilovala v souvislosti s migrační krizí a odmítnutím povinných kvót na přerozdělení uprchlíků. Propojení zájmů bez výrazného potenciálu politické citlivosti dokáže na úrovni V4 vygenerovat úspěšné projekty v konkrétních sektorových oblastech, například zřízení kolaborativního centra Světové zdravotnické organizace (WHO) pro tuberkulózu ve Vyšných Hágách, příprava projektu vysokorychlostní železniční sítě, která bude spojovat hlavní města zemí V4; společná bojová skupina EU zemí V4 v pravidelných cyklech uváděna do pohotovosti; v zemědělství společný postup v boji proti nekalým obchodním praktikám v potravinovém řetězci, dvojí kvalitě potravin, na podporu biohospodářství; také v oblasti duševního vlastnictví převzal Úřad průmyslového vlastnictví SR předsednictví ve Visegrádském patentovém institutu zřízeném v 2015. Dobře uchopitelný společný jmenovatel představuje politika rozšíření k západnímu Balkánu (expertiza z vlastních transformačních procesů) a Východní partnerství.