Článek
Většina lidí zde žije velmi skromně a živí se zemědělstvím a chovem hospodářských zvířat.
„Chodíme na pastviny, abychom se tři měsíce starali o náš dobytek. Já dojím krávy a vyrábím jogurt a máslo. Tyto práce tady dělají hlavně ženy. Když je podzim, přesuneme se zpět do vesnice. Suchý sýr prodáme, ale máslo si necháváme pro sebe. Na pastviny nechodím moc ráda. Ve vesnici se mi líbí víc,“ popisuje svůj život Farzona Chodžajevová. Zároveň si místní přivydělávají na živobytí i tím, že ve své vesnici hostí turisty.
„Hosté sem jezdí už asi 15 až 20 let. Přijímáme je podle našich zvyklostí: Vlídně a srdečně. Připravujeme pro ně naše tradiční jídla,“ říká jeden z vesničanů.
V roce 2020 ale kvůli pandemii covidu-19 přijelo míň turistů a vesnice tím přišla o důležitý zdroj příjmů. I nyní sem přijíždí méně návštěvníků než v předchozích letech. Cesta do vesnice je totiž velmi obtížná.
I tamní děti se musí vydávat každý den do školy vzdálené 40 kilometrů. Nechodí tam proto ani všechny. A řada místních obyvatel tu nemá dokonce žádné vzdělání. „Neumím číst a ani psát, protože tady není blízko žádná škola,“ vysvětluje Saidmurod Atobulloev.
„Ale naše děti číst umí. Když se jich však zeptáte na studium, odpovědí, že se také stanou pastýři a že nepotřebují studovat. I pastýři by ale měli umět číst a psát. Není dobré být negramotný,“ dodává.
Kvůli odlehlé poloze vesnice je zde těžké dostat i nějakou lékařskou péči nebo pomoc.
„Když někdo onemocní, vezeme ho do vesnice Sarvoda, pokud je tedy k dispozici auto. Když sněží, jsou silnice zavřené a nemůžeme jet nikam. Bůh se o nás ale postará. Máme několik dětí a žádné z nich se nenarodilo v nemocnici. A ani žádné z mých vnoučat. Narodili se všichni tady,“ říká pyšně Saidmurod Atobulloev. Vesničané doufají, že se do tohoto odlehlého horského údolí postupně turisté vrátí. Ale vesnice každopádně dokáže žít i bez nich - udržuje si totiž svůj původní způsob života.
Více v úvodním videu. Další reportáže z produkce RFE/RL najdete zde.
