Článek
„Je to těžká práce. Už ji sama dělat nemůžu, takže mě nahradila snacha se svými dětmi. Rychle se to naučila,“ říká jedna z místních žen. „Dělala jsem to celý svůj život. Pracovala jsem se svou matkou. Ona tu ostatně ani není jiná práce, a vy si potřebujete nějak vydělávat, abyste uživili své děti.“
Podle tradice je výroba soli převážně ženskou prací, muži odcházejí za výdělkem do města. V současné době však staré řemeslo skomírá, věnuje se mu jen několik rodin.
„Snažíme se to udržet naživu. Poprvé jsem šla se svou tchyní. Naučila mě, jak to dělat. Bylo to zajímavé a také překvapivé. Když je voda vysoko, tak přineseme dříví. Nejprve ho vysušíme a pak ho sem přineseme na zádech,“ ukazuje v reportáži Rádia Svobodná Evropa jedna z místních žen.
Obyvatelé vesnice naberou slanou vodu z místních pramenů a vylejí ji na písek. Voda se na slunci vypaří. Ten postup opakují několikrát. Písek tak absorbuje velké množství soli. Pak nechají slanou vodu protéct slaným pískem, čímž získají velmi hustou, žlutou a velmi slanou vodu. A tak se pak odpaří. Způsob to je jednoduchý, ale velmi pracný.
„Když je sůl připravená, tak ji dáme do starého košíku a necháme jeden nebo dna dny v klidu, aby vyschla. Je to zábava a máme z toho i nějaké peníze. Jedna sklenice stojí necelé tři dolary. Kilo stojí pět a půl dolaru a cena může být i vyšší. Někteří lidé si koupí půl pytle. Jiní koupi 10 nebo 20 sklenic soli. Není tak slaná jako normální sůl v obchodě a chuťově je výborná,“ říká žena.
Nikdo neví, kolik generací ještě bude tuto práci dál dělat. Podrobněji v úvodní reportáži. Video je součástí pořadu Svět bez obalu, jehož archiv najdete zde.
A můžete nás sledovat také na Facebooku.
