Článek
Dříve učila ve škole gruzínštinu, ale po odchodu do důchodu začala zametat ulice, aby, jak sama říká, jen neseděla doma.
„Zpočátku jsem se, abych pravdu řekla, trochu styděla. Dokonce jsem o tom napsala báseň: ‚Pokud mě vidíš na ulici s koštětem, nediv se, má drahá. Starý život se rozpadl a nový přišel – taková jsem teď já.‘ Napsala jsem tu báseň pro své bývalé studenty, aby nebyli šokováni, až mě uvidí zametat ulice,“ říká Tina.
„Jeden starý muž řekl v televizi: ‚Prožil jsem svůj život prací,‘ a ukázal na kameru své ruce plné mozolů, aby to dokázal. A já jsem řekla svému vedoucímu v práci: Chci opustit tenhle svět jako vymačkaný citron. Dokud budu moct, tak nebudu sedět doma a nic tam nedělat. Nikdo mi to nerozmluví. Kdybych nepracovala, cítila bych se úplně zbytečná. Teď mám pocit, že dělám něco pro tuhle zemi. Mám ráda, když dělám něco pro ostatní, a cítím se šťastná, když si o mě dělá starost někdo jiný.“
Tina je sama, všichni členové její rodiny už zemřeli. Na hřbitově leží devět jejích sourozenců. Nevnímá to tak: Její rodina s ní prý i tak zůstává. „To jsou ti, kteří mě drží při životě. Nikdy nejsem sama. A jak říká v jedné gruzínské klasice Otarova vdova: ‚Jsou to oni, kdo jsou sami, ne já.‘ Musím o tom často přemýšlet. Myslím na svou rodinu každou noc. Takže se nikdy o samotě nenudím,“ říká seniorka.
Podrobnosti v úvodním videu. Další reportáže z pořadu Svět bez obalu najdete v archivu na webu.
A můžete nás sledovat také na Facebooku.
