Viděla lidi, které zabil azbest. Prostě se nenadechnete, říká onkoložka

Onkoložka Michaela Fridrichová z Ústavu radiační onkologie Nemocnice Na Bulovce už ve svém životě potkala nesčetně nemocných lidí se zhoubnými nádory. A viděla i ty, jimž rakovinu způsobil azbest. Žena, která je i předsedkyní Ligy proti rakovině v rozhovoru pro Seznam Zprávy říká, že vyhlídky na přežití zejména u těch, které postihl zhoubný nádor pohrudnice, bývají i přes pokrok vědy velmi špatné.

I proto se lékařka pozastavuje nad případy, kdy stavební, demoliční i developerské firmy při rekonstrukci a bourání starých budov nedbají na předpisy pro práci s azbestem.

Seznam Zprávy popsaly tři aktuální případy z Prahy. Jeden se odehrál při demolici Michelských pekáren, druhý při rekonstrukci hotelu InterContinental, poslední je z bourání areálu Tesly Hloubětín.

„Nejvíc tím ty firmy škodí svým vlastním zaměstnancům,“ varuje lékařka.

Proč si myslíte, že se u nás předpisy pro práci s azbestem nedodržují?

Potíž je v tom, že to teď nikoho nebolí a není to ani vidět. Nikoho vůbec nezajímají dlouhodobé dopady a už vůbec ne kumulativní efekt. Ta nemoc z azbestu může naplno propuknout třeba až za 30 či 50 let.

A ti lidé si neuvědomují, že nesprávným odstraňováním staré azbestové zátěže poškozují hlavně mladou generaci. Když je někomu přes 60 let, tak se propuknutí nemoci pravděpodobně už ani nedožije, ale ti, co jsou ve stáří nad 30 nebo nad 40 let ano, všech těch problémů. Azbest je pro budoucnost časovanou bombou.

Hlavní riziko spatřujete právě v tom, jak nedbale se u nás provádějí rekonstrukce a demolice?

Přesně tak. Máme tady pořád mnoho starých budov plných azbestu. Třeba ty s takzvanými boletickými panely často dříve vypadaly i velmi krásně. Dokud tam jen tak stály, azbest, který je uvnitř panelu, byl chráněn ochrannou vrstvou, a vlastně to nikomu ani nemuselo vadit. To riziko tam nebylo. Ale jakmile se do toho při rekonstrukci nebo demolici sáhne, azbest se začne drolit, a to je naprosto strašná věc.

Pokud se to dělá bez jakékoliv ochrany, vlákna se rozptýlí po okolí a lidé je vdechují. Problém je, že se ta vlákna nedají rozpustit, organismus se jich nemůže zbavit. A tak zůstanou zapíchnutá v plicním parenchymu a z hlediska lidského života tam zůstávají napořád.

Vy jste se s těmi pacienty, kteří onemocněli v důsledku působení azbestu, sama potkala. Jak na to vzpomínáte?

Svého času jsem asi 14 měsíců pracovala na plicním oddělení, na chemoterapii. Vypadá to tak, že ta léčba sice probíhá, dva roky se ti lidé jakž takž drží, ale potom odejdou. To je hrozně smutné, není to vůbec hezký konec života. Jak nemoc postupuje, postihuje to čím dál více pleuru (pohrudnici), poplicnice se ztlušťuje, plíce přestává být pohyblivá. Ten nemocný člověk má dechovou nedostatečnost, on se vlastně dusí.

Teď asi mluvíme o tom, čemu se říká maligní mezoteliom pleury, tedy o rakovině pohrudnice, je to tak?

Ano, to je mezoteliom.

Četl jsem, že je to naprosto typická nemoc z azbestu, jen ve velmi málo případech má jinou příčinu. Jak ti lidé s mezoteliomem umírají?

Jak jsem řekla, je u nich dechová nedostatečnost, ten člověk se nemůže nadechnout. U zdravého člověka každý nádech znamená, že se mu roztáhne hrudník, pohrudnice povolí, plíce se roztáhne, nadechnete se, při opačném procesu zase vydechnete. A toto v tomto finálním stavu nemoci už to prostě není možné, když ta pohrudnice je ztluštělá třeba na tři centimetry. To je, jako kdybyste tam měl krunýř přes celou plíci. A vy se prostě nenadechnete.

Chcete říct, že se ti lidé se ve výsledku udusí?

V podstatě ano. Na tom plicním oddělení jsem se s těmito případy potkávala, teď už tam asi pět let nejsem, ale co o tom vím, tak to ani dnes radostnější není. Průběh té choroby je pořád stejný.

Mimochodem teď mi psala jedna mladá paní, že jí umřela kamarádka, Litevka, bylo jí jen 50 let, právě na mezoteliom. Doma měli azbestové nátěry a nějaké závěsy, pán z té rodiny pracoval v podniku, kde se to zpracovávalo. To jsou ty tragické důsledky.

Tušíte, proč šéfové stavebních, sanačních a developerských firem berou likvidaci staré azbestové zátěže na lehkou váhu?

Nevím, ale jisté je, že tím škodí hlavně sami sobě, respektive likvidují především zdraví svých vlastních zaměstnanců, kteří na stavbách pracují. Ti jsou v té první linii. Ale samozřejmě škodí i lidem, kteří bydlí v okolí staveniště.

Ono ale nejde jen o stavby, kde bývají zmíněné boletické panely, ale třeba i o mnohé české kamenolomy, protože azbest bývá často i v kamenivu. U nás je asi 30 takových kamenolomů a nikdo se tomu nevěnuje, jak se s tímto kamenem nakládá. To kamenivo se volně rozváží po celé republice, používá se třeba jako podklad pod silnice.

Azbest býval v mnoha ohledech vynikající materiál, ale musí se s ním zacházet citlivě. Dnes se už sice nesmí zpracovávat, to je všechno v pořádku, ale stále je všude kolem nás. V řadě starých domů bývají i azbestové nátěry a azbestové omítky. A ty domy se často likvidují tím, že se veškerý materiál drtí na malé kousky v drtičkách a potom to končí na deponiích sypkého odpadu, které jsou i kolem Prahy. Tam jsou hory materiálu neznámého složení, vítr to rozfoukává po okolí až k sídlišti. Jaké to všechno může mít důsledky, ukáže budoucnost. Já osobně z toho mám velké obavy.

Myslíte tedy, že „plody“ nynější lehkovážnosti sklidí příští generace?

Přesně tak. Ohrožuje to nejvíce dnešní mladé lidi, včetně dětí. Přitom jsem přesvědčena, že ty firmy, které se tím zabývají, jsou velmi dobře poučené, o jaká rizika se jedná. Ony vědí, jak se to má dělat správně, ale přesto to tak nedělají.