Viceguvernér ČNB: Inflaci živí „dokonalá bouře“

Příští týden bude Česká národní banka rozhodovat o zpřísnění měnových podmínek. Zdá, že sáhne k mimořádnému kroku a zvýší svou základní úrokovou sazbu o 50 bazických bodů, což udělala naposledy v prosinci 1997.

K podpoře takového zvýšení se podle dosavadních vyjádření kloní členové bankovní rady Vojtěch Benda a Tomáš Holub a viceguvernéři Marek Mora a Tomáš Nidetzký. „Naším úkolem je pečovat o cenovou stabilitu a my tento mandát naplníme,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy viceguvernér Tomáš Nidetzký.

Aktuální inflace je 4,1 procenta, což je o jeden procentní bod nad vaším tolerančním pásmem o 2 procentní body nad cílem. Očekává se, že příští týden po jednání bankovní rady půjdou sazby nahoru, spíš se diskutuje o tom jak moc. K jakému zvýšení se kloníte vy?

Osobně předpokládám, že na základě i těch posledních čísel se debata mnohem víc povede o tom, jaké kroky budeme dělat do budoucna. Pořád je před námi řada nejistot a rizik, ale myslím si, že tentokrát se debata hodně povede o výši toho měnově-politického kroku. A víme, že naše odborná expertní měnová sekce doporučovala už minule zvýšení o 50 bazických bodů a my, s ohledem na rizika a nejistoty, které jsme při těch předchozích jednáních vnímali, jsme rozhodli o navýšení o 25 bazických bodů. Ale ta debata se tam vedla. Dokážu si představit, že ten tábor, který bude pro razantnější zvýšení sazeb, abychom vyslali jasný signál a ukotvili inflační očekávání, bude tentokrát větší než minule jeden hlas kolegy Bendy.

Máte v České národní bance nějaký model, kam by se inflace mohla dostat, pokud byste ty úrokové sazby nezvedali?

Úplně si nedokážu představit, co by nám přinesl model ve smyslu, kdybychom nedělali nic, jaká by byla inflace. Mandátem České národní banky je péče o cenovou stabilitu, kterou definujeme jako dvouprocentní míru inflace a usilujeme o to, abychom skutečně dlouhodobě dosahovali tohoto cíle.

Ptám se proto, že sílí politické tlaky vůči České národní bance, aby úrokové sazby nezvedala. Naposledy se tak vyjádřila ministryně financí Alena Schillerová, před ní ve stejném duchu mluvil premiér Andrej Babiš. Jak moc to vaše rozhodování ovlivňuje?

Já si zákon o České národní bance vykládám osobně dost extenzivně a to tak, že se nenechám úkolovat ani od vlastní manželky.

Ta vám taky říká, abyste nezvedali úrokové sazby?

Manželka mi dává jiné úkoly a skládá mi z nich seznam. Ale podle paragrafu 9 zákona o ČNB nemůžu přijímat úkoly od kohokoli. Když se však teď vážně vrátím k té debatě, tak o ten paragraf se skutečně opírá nezávislost centrální banky a členové bankovní rady nesmějí přijímat pokyny od vlády, prezidenta a od dalších orgánů. Druhý bod, který jsem chtěl říct, se vším respektem k panu premiérovi i paní ministryni, tak mandát pečovat o cenovou stabilitu má jen centrální banka a my ho naplníme.

Opozice kritizovala premiéra Andreje Babiše za vysokou inflaci a on reagoval, že vláda za ni nemůže, že je to záležitost centrální banky. Nemá tedy vládní fiskální politika podle vašeho názoru na současné vysoké inflaci svůj podíl?

Cenová stabilita je skutečně odpovědností České národní banky. My samozřejmě musíme na fiskální politiku nějakým způsobem reagovat a tady bych se možná vrátil o více než rok zpátky. Chtěl bych pochválit reakci fiskální a měnové politiky na začátku pandemické krize. Reakce byla velmi harmonizovaná, velice rychlá, učebnicová a my jsme v té době samozřejmě nějakým způsobem upozadili cíl cenové stability a chtěli jsme společně s fiskální politikou podpořit ekonomiku. Bylo jasné, že dříve či později se naše cesty rozejdou a že centrální banka se bude věnovat tomu hlavnímu cíli, kterým je cenová stabilita.

Samozřejmě pro fiskální politiku platí podobné pravidlo, jako je základní motorkářské pravidlo, že není umění motorku ani fiskální politiku rozjet, ale umění je včas je zabrzdit. A to je někdy velmi těžké, zejména když se do fiskální politiky připlete volební období. My to respektujeme a musíme s tím počítat, ale na druhé straně to nemůže ovlivňovat naše měnově politická rozhodování.

Lze říci, že v současné době jdou měnová a fiskální politika proti sobě?

Tak určitě nejsou plně synchronizované. To je evidentní, skutečně pořád ještě dochází k fiskální podpoře ekonomiky. Na druhé straně my už jsme zahájili cestu k utahování měnových podmínek právě proto, že inflace dosahuje čísel, o kterých jsme se bavili v úvodu.

Neznamená to, že vaše reakce bude muset být tvrdší, než kdyby byla měnová a fiskální politika ve větším souladu? Rozumím, že je předvolební období, ale budeme mít rekordní deficit státního rozpočtu a z toho, co politické strany v rámci voleb slibují, to moc na stabilizací veřejných finance nevypadá.

Ideální stav je, když měnová i fiskální politika působí proticyklicky. Zatímco nezávislé centrální banky mají proticykličnost ve svém DNA, u fiskálních politik je to mnohem složitější. Já politickou realitu respektuji. Vláda skutečně nemá ten luxus jako centrální banka dělat věci, které jsou správné, ale musí dělat i věci, které jsou pouze populární. A já si myslím, že ať u vlády bude kdokoli, tak skutečně bude muset dojít k nějaké fiskální konsolidaci a všichni jsme si asi vědomi, že to bude spojeno se zvyšováním daní a se snižováním vládních výdajů. A jaká bude kombinace opatření, jak budou selektivní, nebo plošná, tak to je výsadní záležitostí vlády. Tak jako si nenecháme mluvit do měnové politiky, tak my nemluvíme do fiskální politiky.

Podle vaší poslední prognózy očekáváte letos ekonomický růst 3,5 procenta a v příštím roce dokonce 4,1 procenta. Nemůže zvyšování úrokových sazeb tento růst zbrzdit?

Prognóza naší odborné měnové sekce počítala s mnohem rychlejším utahováním měnových podmínek, takže je to v ní zohledněné. My jsme byli původně opatrnější s ohledem na řadu nejistot a rizik, které v té době panovaly. Ale potom přišla čísla jako srpnová inflace nebo vývoj HDP, u kterého se ukázalo, že byl růst rychlejší než prvotní odhad. Myslím si, že i tohle bude vstupovat do rozhodování bankovní rady a bude pokračovat postupné utahování měnových podmínek. My to nazýváme normalizací, protože je třeba si uvědomit, že reálné úrokové sazby jsou stále záporné.

U nás i ve světě se diskutuje o tom, zda jsou inflační tlaky, které vidíme v celé Evropě i Americe, dočasné, nebo dlouhodobější. Jaký názor v tomto ohledu převládá v centrální bance?

Je pravda, že současná výše inflace je významným způsobem ovlivněna globálními nákladovými faktory. Bohužel tyto nákladové faktory jsou sice v okruhu zájmu centrálních bank, ale nejsou v okruhu vlivu centrálních bank. Vede se velká debata o dočasnosti těchto nákladových tlaků. Osobně jsem přesvědčen, že tyto nákladové tlaky s námi bohužel budou o něco déle, než třeba někteří jiní ekonomové předpokládají. Vidím to spíše v horizontu několika čtvrtletí než několika měsíců. Nicméně si myslím, že už počátkem příštího roku uvidíme určité korekce. Bude docházet k uklidnění nákladových tlaků spojených s dopravou logistikou, nedostatkem surovin a komponentů. A očekávám, že i spotřebitelé vyšlou signál, protože růst cen není vždy doprovázen růstem spotřeby.

Je inflace u nás víc dovezená ze zahraničí, nebo si na jejím růstu pracujeme tady sami?

Inflace není vysoká jen v České republice, ale v ostatních zemích Evropské unie a v dalších zemích ve světě. Ekonomické zpomalení bylo opravdu obrovské a samozřejmě se musí nutně propsat do celé řady makroekonomických ukazatelů. Vystihuje to anglický termín „perfect storm“, tedy „dokonalá bouře“.

Kumuluje se nám tady pět proinflačních faktorů. Kromě globálních nákladových tlaků je to nucená tvorba úspor a odložená spotřeba a třetím je napjatý trh práce. To je specifikum České republiky. Máme dlouhodobě nejnižší míru nezaměstnanosti a velice svižný růst platů a mezd jsme měli už před pandemií. Trh práce díky fiskální podpoře neochladila ani koronavirová krize a my jsme se vrátili do toho rozpáleného trhu. Když se zeptáte firem, co je nejvíc limituje, tak je to nedostatek lidí. Čtvrtým faktorem jsou náklady spojené se zelenou transformací, u které přichází první cenovky zejména v energetice. To bude silný inflační faktor do budoucna. A v neposlední řadě důležitým faktorem jsou inflační očekávání, která budou podle mě hlavním tématem bankovní rady příští týden.

Jak boj s inflací může komplikovat fakt, že Evropská centrální banka zatím měnovou politiku nezpřísňuje?

Situace Evropské centrální banky je komplikovanější, protože nastavuje měnovou politiku pro heterogenní eurozónu. My máme výhodu nezávislé měnové politiky, máme výhodu vlastní měny. Samozřejmě je tady riziko, že tím, jak budeme utahovat měnovou politiku a zvyšovat úroky rychleji než ECB, tak bude docházet ke zvětšení takzvaného úrokového diferenciálu, tedy úrokových sazeb v Česku a v eurozóně. Což by mohlo vést k rychlejšímu posilování kurzu koruny. Mimochodem rychlejší posilování kurzu na první pohled působí protiinflačně, ale je potřeba si uvědomit, že jsme otevřená ekonomika a exportujeme do zemí Evropské unie. Takže by se snižovala konkurenceschopnost našich exportérů. I tohle vedeme v patrnosti.

Nicméně koruna již historicky ukázala, že je stabilní a se zvyšováním úrokových sazeb a růstem úrokového diferenciálu nedochází k nějakému skokovému posilování kurzu. Koruna když posiluje, tak posiluje skutečně rovnoměrně a průběžně. Zároveň ukazuje, že umí reagovat i na ekonomickou situaci, protože když došlo k propadu ekonomické aktivity, tak přirozeně oslabila. Takže se v ní projevuje jak stabilita, tak schopnost reagovat na externí ekonomické stimuly.

Koruna neposilovala tak, jak jste předpokládali. Je tam podle vás pro posílení kurzu dostatečný prostor, aby to negativně nedopadlo na naše exportéry?

Máte pravdu, že když se vrátím k inflaci před pandemií, která byla o něco vyšší než náš cíl, tak už jsem zmínil, že trh práce je druhým efektem, který se do té vyšší inflace propisoval. My jsme spoléhali na to, že koruna bude rychleji posilovat a tím odpracuje určitou část těch protiinflačních tlaků. To nenastalo a za sebe si myslím, že koruna určitě posilovat bude, ale nečekal bych, že by nám v měnové politice nějak výrazně pomohla.

Pokud by byly úroky u nás výrazně vyšší než v eurozóně, nemohlo by to nás přilákat nějaké nadměrné množství spekulativního kapitálu?

Myslím si, že investoři, kteří chtěli vstoupit do koruny, tak do koruny vstoupili. A myslím si, že řada investorů už má limity na korunu, což z ní působí stabilní měnu. Neočekával bych, že růst úrokového diferenciálu by měl znamenat nějakou nestabilitu.

Diskutuje se o tom, že by ČNB odprodávala výnosy z devizových rezerv. Nemohlo by to přispět k posílení kurzu?

Debata ohledně odprodeje výnosů devizových rezerv se vedla už dříve v rovině normalizace měnové politiky, ale pandemie rozdala karty trochu jinak a museli jsme řešit problémy v ekonomice. Normalizace měnové politiky byl ten důvod, proč jsme k tomu chtěli přistoupit. Když se prodávaly výnosy devizových rezerv v minulosti, tak se to dělalo tak, aby to mělo minimální dopad na kurz. V rámci debaty se zatím řešilo, jaký objem by se prodával, abychom skutečně do kurzu koruny nějakým způsobem nezasahovali.

Znamená to tedy, že takový plán se chystá?

Je to téma, které se vede průběžně, v souvislosti s tématem velikosti devizových rezerv. Nikdo neví, jaká je správná velikost devizových rezerv. Jsou nějaké metriky mezinárodního měnového fondu. Na druhou stranu velikost našich devizových rezerv není nic, co by nás mělo trápit. Pro případ, že bychom potřebovali korunu oslabit, tak samozřejmě máme nekonečné množství korun.

Na druhé straně dneska máme tak silné devizové rezervy, že kdyby bylo potřeba něco dělat pro posílení koruny, tak s tím také umíme pracovat. Ale v dnešní době nevidíme vůbec žádný důvod, proč bychom do kurzu koruny měli nějakým způsobem zasahovat. A ta debata, která se vede, tak ta se vede nad objemem devizových rezerv a jak vlastně s tím dál pracovat do budoucna.