Vězni na vodítku, elektrody a usmívající se vojáci. Před 15 lety svět nahlédl za zdi Abú Ghrajbu

Před patnácti lety, 28. dubna 2004, se svět dozvěděl o šokujícím ponižování a mučení vězňů v Američany kontrolované věznici Abú Ghrajb v Iráku. Než vojenská koalice svrhla iráckého diktátora Saddáma Husajna, sloužila věznice 30 kilometrů od Bagdádu jako jedna z jeho „hlavních mučíren“, jak informovala americká média. I v éře nového velení se však místní praktiky nezměnily, jak se svět dozvěděl rok po začátku druhé války v Zálivu.

Jeden z dozorců v Abú Ghrajbu, seržant Joseph Darby, objevil na CD od svého kolegy velmi znepokojivé snímky: spoutaní vězni zastrašovaní agresivními psy dozorců, vězni s kápí na hlavě a elektrodami na genitáliích, dozorkyně s nahým vězněm na psím vodítku, další dozorci s úsměvem stojící nad pyramidou z nahých vězňů. Dále také nucené pózy nahých vězňů s explicitním sexuálním podtextem a dokonce i pózování dozorců s mrtvými vězni.

Seržant Darby se rozhodl nemlčet a materiály předal svým nadřízeným. V závěrečné zprávě z vyšetřování se jasně psalo, že „existují důkazy o sadistických přečinech na některých zadržených, spáchaných vojenskou policií“. Zpráva generála Antonia Taguby byla neveřejná, snímky se přesto dostaly na veřejnost.

Široké publikum se o událostech, které se odehrávaly za zdmi Abú Ghrajbu, dozvědělo v relaci „60 Minutes” televize CBS. O dva dny později přichází s textovou reportáží i slavný Seymour Hersh v magazínu The New Yorker. Ve stejný den se nakonec dostane na veřejnost i celá Tagubeho zpráva s detailním popisem mučení a šikany na iráckých vězních.

V době skandálu byly v Abú Ghrajb asi 4 tisíce vězňů, většina z nich spala na pozemku zařízení ve stanech. Podle svědectví se však mučilo v budovách, v blocích 1a a 1b. A zdaleka nešlo „pouze” o aranžované fotografie. Dozorčí vězně kopali a mlátili nebo jim skákali po nahých tělech, která byla postavena do lidské pyramidy. Mužští dozorčí znásilňovali ženské vězenkyně, vězni byli donuceni k masturbaci před vojáky.

Soud nakonec potrestal celkem 11 vojáků, z toho tři ženy. Někteří šli do vězení, jiní byli degradovaní – včetně brigádní generálky Janis Karpinské, která velela 12 iráckým věznicím. Karpinská za sebou měla zkušenosti z první války v Zálivu, poprvé ale měla na starosti vězeňská zařízení, vězně a dozorce.

V týmu obhajoby jednoho z vojáků působil i uznávaný psycholog Philip Zimbardo, který na začátku 70. let uskutečnil slavný stanfordský vězeňský experiment, ve kterém zkoumal dynamiku vězení a chování trestanců a dozorců. Zimbardo fotografie z Abú Ghrajbu označil za „zářný případ digitálně dokumentované deprivace a dehumanizace”.

Pro britský Guardian Zimbardo napsal: „Fotografie mě šokovaly, i ostatní, když jsem jim je ukázal, ale také mi byly povědomé ze stanfordské věznice – nazí vězni, pytle přes hlavu, násilím vynucené sexuální a ponižující pózy. Paralely byly jasné."

Jednou z obětí mučení byl i bývalý novinář televize Al-Džazíra Saláh Ejaili. Ve vězení se ocitl v podstatě náhodou, nebyl usvědčen z žádného zločinu, což ale nebyla neobvyklá praxe. I po patnácti letech od událostí přiznává, že stále trpí posttraumatickou poruchou. „I dnes na to musím myslet, mám noční můry, ve kterých padám do temné díry a kde mám pytel přes hlavu,” uvedl nedávno v telefonickém rozhovoru pro britský The Independent ze Švédska, kde dostal azyl.

Ejaili popsal, jak musel spoustu hodin stát nahý s pytlem přes hlavu. Zveřejnění fotografií ho zasáhlo, pocit ponížení se prohloubil i kvůli tomu, že „tím mužem na fotografii s pytlem přes hlavu mohl být klidně on sám“, uvedl dále pro The Independent.

V době propuknutí skandálu byl v Bílém domě George W. Bush, který po odvysílání reportáže o Abú Ghrajbu vyjádřil znechucení nad chováním amerických dozorců k iráckým vězňům. Na druhou stranu, jak upozorňovala americká média a někteří komentátoři, po 11. září očekávali Američané tvrdý postup vůči zahraničním teroristickým buňkám a i vůči podezřelým z terorismu.

Plnou odpovědnost za dění v iráckých věznicích na sebe v květnu 2004 vzal ministr obrany Donald Rumsfeld, prezident Bush ho podpořil.

S nástupem nové administrativy Baracka Obamy se postoj k mučení a obecně tvrdým výslechovým praktikám obrátil. Obama usiloval o zavření věznic, kde k mučení údajně docházelo, zasazoval se také o uzavření americké vojenské základny na kubánském Guantánamu, kde jsou drženi teroristé a podezřelí z terorismu – a jejíž dozorce často lidskoprávní organizace kritizují právě za velmi tvrdé zacházení s vězni.

Další muž v Oválné pracovně Bílého domu, Donald Trump, se k mučení a tvrdým výslechům staví mnohem vstřícněji. Už během své prezidentské kampaně v jedné z debat prohlásil, že by klidně znovu zlegalizoval takzvaný waterboarding, simulované topení, které používali při výsleších například agenti americké CIA.

Kromě toho by prý povolil i „ještě o dost horší techniky“. Po nástupu do úřadu pak do čela CIA uvedl Ginu Haspelovou, která je spojována s mučením vězňů v tajných amerických zařízeních v Thajsku. Ve stejné době vyšel průzkum mezi Američany, podle kterého si dvě třetiny obyvatel USA mučení vězňů umějí v „některých případech“ ospravedlnit.

Moje vysoce respektovaná kandidátka na ředitelku CIA, Gina Haspelová, pod palbou, protože byla příliš tvrdá k teroristům. Přemýšlejte o tom, v těchto nebezpečných časech máme tu nejkvalifikovanější osobu, ženu, kterou chtějí demokraté PRYČ ZE HRY, protože je příliš tvrdá k teroristům. Gino, vyhraj!

Už v červenci 2003, na počátku americké okupace Iráku, upozorňovala organizace Amnesty International na porušování lidských práv ze strany koaličních vojáků. Kritizovala konkrétní případy, kdy byli Iráčané mučeni spánkovou deprivací či extrémními teplotami.

Dnes aktivisté z Amnesty International opět bijí na poplach. Sami říkají, že se situace ohledně lidských práv ve válečných konfliktech, do kterých jsou nějakým způsobem zapojení Američané, s příchodem Trumpovy administrativy opět zhoršila.