Článek
Pan Saíd, Afghánec, překládal šest let pro vojáky české mise v Afghánistánu. Letos dostal v Česku za své služby azyl. Jaká byla jeho práce a jak riskantní je v nepokojné zemi činnost domorodých tlumočníků vůbec přibližují dva veteráni českých misí.
Major Ivo Zelinka mluví o tom, proč Afghánci práci vojenských tlumočníků berou, i když je pro ně vysoce riskantní.
Nadpraporčík Jan Šebesta pak sloužil přímo s panem Saídem a dodává postřehy o jeho práci.
Příběh pana Saída, do něhož tragicky zasáhl kriminální incident v Nemocnici Na Bulovce, v němž je obviněn jeho syn ze znásilnění, jsme už publikovali.
Jak získává česká armáda překladatele v zemích, jako je Afghánistán?
Major Zelinka: Buď se ti lidé českému kontingentu sami přihlásí, nebo je najdeme vlastní poptávkou. V prvním případě přicházejí lidé, kteří měli vazby na Československo, například tu studovali. A my sami jsme kontrahovali tlumočníky, kteří typově uměli kombinaci angličtiny, dari a paštó.
Kolik bylo překladatelů schopných překládat do češtiny?
Major Zelinka: Minimum. Já si za své tři mise v Afghánistánu vzpomínám na tři Afghánce, kteří to do češtiny uměli. Nebo do slovenštiny.
Co byla jejich motivace, aby pro vás pracovali?
Major Zelinka: Byla tam i finanční motivace, ale měli nějaký emocionální vztah k Československu. Ne k Česku, ale k Československu. Oni to moc nerozlišovali. A potom je také lákala jistota nějakého stálejšího zaměstnání, perspektivně i s vidinou zaměstnání pro Armádu České republiky jako takovou. Možná i přesun do Evropy, pokud byl vztah s armádou dlouhodobý.
Kolik jich bylo?
Major Zelinka: Nedokážu ze své pozice odhadovat, ale byly to za tu dobu určitě více než tři desítky tlumočníků.
Kolik z nich vydrželo delší dobu?
Major Zelinka: Zhruba čtvrtina z tlumočníků nebyla schopná v kontraktu dlouhodobě pokračovat, z osobních nebo jiných důvodů. Byli to civilisté a my po nich chtěli, aby tři měsíce v kuse bydleli na vojenské základně bez možnosti navštívit svoji rodinu, v poměrně velkém nebezpečí - řádově jednou za čtrnáct dní byl určitě nějaký kontakt s nepřítelem. To není úplně typická civilní práce, kterou by každý chtěl dělat, nebo ji dlouhodobě vykonávat.
Oni s vámi žili na základně?
Major Zelinka: To záleží na jednotlivých misích. Jsou mise, kde jsme byli na obrovské základně pro několik tisíc lidí, oni tam s námi bydleli v části pro ně vyhrazené a jezdili na patroly. Nebo to naše poslední nasazení v roce 2011, kdy jsme byli v provincii Vardak na poradenské, ale bojové misi: Tam bylo vždycky šest výsadkářů s jedním až dvěma tlumočníky, k tomu sto afghánských vojáků. Uprostřed ničeho, daleko od všeho, tím pádem jsme spolu byli 24 hodin denně, sedm dní v týdnu.
Vy jste mluvil o tom nebezpečí. Můžete ho popsat zblízka?
Major Zelinka: Byli v úplně stejném nebezpečí jako vojáci. V naprosto identickém. Tlumočník s vojáky vykonává ty samé činnosti, jediný rozdíl je, že není vyzbrojen osobní zbraní. Má také přilbu, má nějakou ochranu, jezdí v těch samých vozidlech jako vojáci, nebo jde pěšky tou samou trasou.
Zažil jste případ, kdy byl někdo z nich v boji zraněn, nebo i zahynul?
Major Zelinka: Za dobu, co Armáda ČR působí v Afghánistánu, se to stalo. Stejně jako jsme měli zraněné vojáky, bylo by nepravděpodobné, že by tam nebyl nikdy zraněn nějaký tlumočník. V jenom případě v provincii Vardak došlo i k úmrtí tlumočníka. Bylo to v případě, kdy najeli na nástražný výbušný systém.
V Americe se hodně psalo o tom, že tlumočníci jejich jednotek i lidé riskují i životy svých rodin. Že Tálibán se může mstít jejich příbuzným? Jak je ta hrozba reálná?
Major Zelinka: Minimálně sami tlumočníci ji vnímali jako reálnou. Pokud pocházeli z oblasti, kde jsme působili, zakrývali si při plnění aspoň některých úkolů tvář, aby nemohli být snadno identifikováni. Hrozba, že tam bude msta pro jejich rodinu, byla neustále ve vzduchu.
Nadrotmistr Šebesta: Vzpomínám si na situaci, kdy Saíd říkal, že jeden Afghánec naší jednotky ho poznal, že je z jeho rodiště nebo bydliště a že to tam řekl, že Saíd pracuje pro NATO. A to byl problém. Musel se přestěhovat.
Je to velký rozdíl, když máte v podmínkách Afghánistánu tlumočníka jen do angličtiny, nebo když umí česky?
Major Zelinka: Mně osobně to bylo jedno, my výsadkáři jsme vybíráni i na základě jazykových znalostí a já také studoval v USA. Nicméně, pokud někdo dokázal překládat do češtiny, byl díky vazbám na Československo i více prověřen a tím pádem ho to předurčovalo k plnění důležitějších úkolů. Mělo to i humorné stránky, protože ti lidé se naučili česky nebo slovensky v době Československa, komunistického Československa, a ta jejich čeština, respektive českoslovenština, byla taková jazyková konzerva. Mluvili řečí 80. let, takže mě oslovovali soudruhu kapitáne. Bylo zbytečné jim to rozmlouvat, protože to nemělo smysl.
Víte, kolik z těch lidí zažádalo o trvalý pobyt v Česku?
Major Zelinka: To nemám tušení, vím, že někteří z nich pracují pro Armádu České republiky, dokonce i v uniformě, ale čísla vám nedokážu říct.
