Vesničko má, fotbalová. Návrat do míst, kde v lize začínal i Petr Čech

Kostelní vížka ční nad střechami domů. Ale na rozdíl od naprosté většiny podobných vesnic tady mezi chmelnicemi není nejvyšší dominantou. Největší pozornost na sebe trochu rouhačsky strhávají čtyři obří stožáry umělého osvětlení. Pod nimi nezaměnitelná tribuna s pestrobarevnými sedačkami, na ní fanoušci i z Německa, na jejich táccích vyhlášené klobásy z podniku samotného šéfa klubu i celého českého fotbalu. Kolem areál se zázemím, co budí závist, a na trávníku pozdější vítěz Ligy mistrů.

„V Blšanech moc lidí nežilo, zvlášť když tam během zimy nebyli chalupáři. Je těžké si to představit, ale mně to přišlo jako fotbalová romantika,“ vzpomíná Petr Čech na svůj přestup z Plzně právě do nejmenší ligové vesnice světa, kde si poprvé stoupl do branky v nejvyšší soutěži. Tenhle přesun řadí k nejlepším rozhodnutím svého života. „Nemyslím si, že bych (tehdy) v Plzni dostal šanci.“

Petr Čech nakonec klub, kde naplno odstartoval svou oslnivou kariéru, fotbalově přežil. Když coby brankář Arsenalu loni oznamoval konec kariéry, v Blšanech už se tři roky nekoplo do míče a klobásy areálem dávno nevoní. Strůjce tamního zázraku František Chvalovský si mezitím prošel vazební celou a víc než desetiletým obdobím soudních líčení, které definitivně ukončila až prezidentská amnestie Václava Klause v roce 2013. O tři roky později se (už dávno nikoli ligovým) Blšanům doslova rozutekl tým, klub nedohrál sezonu ústeckého krajského přeboru, a tím se nad vesnickým klubem po 70 letech zavřela voda. Fotbal se dnes v Blšanech nehraje.

Tohle je trajektorie, kterou s více či méně opojným vzestupem a následným více či méně bolestným pádem opsaly všechny kluby, které přivedly profesionální fotbal do vesnic, přispěly tím ke svérázné atmosféře českého fotbalu 90. let a vytvořily světovou raritu. Nikde jinde nenajdete takovou koncentraci malých obcí, kterými se prohnal profesionální fotbal, jako v Česku 90. let (s dozvuky po roce 2000).

Blšany, Drnovice, Lázně Bohdaneč, Ratíškovice, Slušovice, Poštorná, Dolní Kounice. Jan Kaliba washingtonský zpravodaj Českého rozhlasu, autor tohoto textu, který Seznam Zprávy převzaly na bázi vzájemné spolupráce z časopisu Football Club, objel na jaře 2010 spolu s fotografem Štěpánem Kačenou pro ČRo všechna tato místa, kde to po revoluci dotáhli „z pralesa“ až do druhé, nebo dokonce první ligy. Poslouchali a zaznamenávali pamětníky, starosty, bývalé hvězdy i mecenáše.

„To proto, abychom pochopili, co všechno obnášelo hrát ligový fotbal na vesnici, proč se tam vlastně objevil a proč tyto velikášské projekty musely nevyhnutelně skončit – některé v krtincích, plísni a nenávratnu,“ říká Jan Kaliba, vypravěč příběhu českých ligových obcí.

Následky hýřivé porevoluční doby pociťují v bývalých ligových vískách dodnes. Nejen v Blšanech mají monumentální pozůstatek několika let fotbalové slávy.

„Můj rodný domek zbořili, aby mohli postavit vjezdní bránu stadionu, který teď hnije a chátrá. Denně chodím okolo a je mi z toho bolestně. A ještě se z balkonu musím dívat na ty nevzhledné stožáry, které hyzdí vesnici,“ povzdychla si před deseti lety bývalá starostka Drnovic Antonie Dvořáková. Od té doby se situace se stadionem zlepšila – nedávno prošel rekonstrukcí a slouží jak lokálnímu klubu, tak těm větším z okolí, nedávno se na něm hrál přátelský duel Vyškova s Blanskem. Ale stožáry zůstaly a při pohledu na kolos uprostřed dvoutisícové vesnice je jasné, že tady něco nesedí. FK Drnovice hrají přebor okresu Vyškov na stadionu, kde se hrály Pohár UEFA i reprezentační zápasy. Právě Drnovice byly první vískou v nejvyšší fotbalové soutěži.

Příběhy sedmi českých a moravských vesnic mají podobný scénář. Místní rodák s vášní pro fotbal měl schopnosti, kontakty i ambice, rychle se zorientoval v nové době, začal po revoluci podnikat, načež svou energii i vydělané peníze investoval do fotbalového rozvoje své obce. „V sousední vesnici bych to neudělal,“ tvrdil mi se zapálenou cigaretou v ruce v kavárně jednoho z hotelů v centru Prahy Rudolf Baránek, jehož Poštorná se kdysi sama zřekla možnosti postoupit z druhé ligy do první.

Dávat miliony do zábavy pro pár stovek či tisíc lidí vypadá bláznivě. „Já měl fotbal místo automatů, byl jsem na něm doslova závislý. Dařilo se mi a chtěl jsem víc a víc. Nacpal jsem do něj ze svého skoro 150 milionů korun,“ naznačoval drnovický mecenáš Jan Gottvald, že šlo skutečně o činnost iracionální. Ale ne pokaždé.

„My jsme hráli pro Břeclav i široké okolí. Platil jsem si studenty, kteří mi podle značek aut na parkovišti dělali při zápasech takový sociologický průzkum návštěvníků. Jezdili i z ciziny,“ říká věcně a bez emocí Baránek.

Bývalí majitelé klubů z fotbalových vesniček jsou muži charismatičtí, sebevědomí a rádi mají věci pod svou kontrolou. Tyto vlastnosti se projevovaly třeba i touhou podílet se na přímém řízení týmu a mluvit do práce trenérům. „Vzhledem k tomu, že jsem fotbalu rozuměl a že jsem měl výsledky, tak si myslím, že jsem měl nárok do toho mluvit. Na mně ležela odpovědnost za klub se vším všudy, takže jsem občas vlítl do kabiny a udělal jsem tam, s odpuštěním, pořádný bordel. Ale ti kluci mě brali, takže jsem si to mohl dovolit. Kdybych tam přišel a dlužil jim peníze nebo neplnil podmínky smlouvy, tak mě také mohli poslat někam,“ říká Gottvald.

Na vášeň pro fotbal i rozmary svého bývalého šéfa si dobře pamatuje kanonýr prvoligových Drnovic Radek Drulák: „Honza byl rapl. Třeba v poločase zápasu občas vtrhl do kabiny, seřval tam kdekoho včetně uklízečky a šel pryč. Pak tam teprve přišel trenér – dejme tomu Brückner – a řekl si k tomu svoje.“

Příběh jeho drnovického projektu začal v roce 1982, když Gottvald ukončil hráčskou kariéru v Kyjově a vrátil se domů, aby převzal vedení drnovického klubu v jedné z nejnižších soutěží. „Vizi jsem měl takovou, že chci hrát krajský přebor nebo divizi. Už tak se na mě v Drnovicích dívali jako na blázna,“ vzpomíná Gottvald na dobu, kdy měla jeho vesnička svůj fotbalový vzestup teprve před sebou. Gottvaldovi se práce dařila natolik, že se v roce 1993 Drnovice staly nováčkem nejvyšší české soutěže v prvním roce její samostatné existence.

„Měl jsem mimořádný cit na výběr hráčů. Já sám jsem do Drnovic přivedl 319 fotbalistů a na prstech jedné ruky bych spočítal přestupy, které se mi nevyvedly,“ nepředstírá Gottvald falešnou skromnost. V Drnovicích hrál třeba kapitán vicemistrů Evropy z roku 1996 Miroslav Kadlec. „Ale nejen on! Tady byl stoper Šilhavý, tady byl Kubík, tady byl Vlado Weiss, tady byl Komňacký – trenér a hráč, tady byl kouč Brückner, tady byli Drulák, Timko, Lasota… No, tady byli hráči… Já nevím, kde se mám zastavit…“ nechal se strhnout rázem oživlými vzpomínkami bývalý drnovický boss při našem rozhovoru v jím vlastněném hotelu v Lulči, obci sousedící s Drnovicemi.

I při doplňování kádru proslul Gottvald svéráznými metodami: „On se neptal trenéra, jestli nějakého hráče chce, nebo nechce. Prostě ho přivedl a řekl: ‚Tady ho máš, v neděli hraje!‘ Když se týmy fotí před sezonou na plakát, je tam obvykle asi 22 hráčů. My bychom v té době potřebovali ty plakáty čtyři, abychom se tam všichni vešli,“ smál se ještě po letech Drulák. „Jezdil jsem jednu dobu na trénink s Karasem a on vždycky v pondělí říkal: ‚To jsem zvědav, kdo nový tam zase bude sedět.‘“

Podobně jako Chvalovský z Blšan se i Gottvald prodral z vesnice až do nejvyšších funkcí v českém fotbale. Byl místopředsedou fotbalového svazu, ale v podobné době jako tehdejší předseda Chvalovský také on skončil ve vazbě a kvůli jeho podnikatelským aktivitám mu hrozily exekuce či dvanáct let vězení za hospodářskou korupci. Nakonec Gottvald splatil dluhy a dostal peněžitý trest.

Ve fotbalových vesnicích se točily závratné sumy peněz, rozpočty klubů byly v některých případech mnohem vyšší než rozpočty samotných obcí. Největší kontrast byl právě v Drnovicích, kde měl fotbal roční náklady až 70 milionů korun, kdežto obec si musela vystačit zhruba s osmi miliony.

Jinde naopak dokázali fungovat mnohem skromněji. Celý druholigový klub se vším všudy provozovali právě za osm milionů třeba v Poštorné nebo Ratíškovicích: „My jsme to drželi v těchto mezích. Když u nás někdo chtěl hrát a líbil se nám, tak jsme mu jasně řekli: ‚Jo, ale za tyhle peníze. A pokud se ti to nelíbí, tak musíš jít tam, kde ti dají víc.‘ My jsme měli nízký rozpočet, ale všichni byli spokojení, protože u nás vždycky slíbené peníze dostali,“ vzpomíná tehdejší donátor Petr Kotásek na slavná léta Ratíškovic, které to v roce 2000 dotáhly až do pohárového finále proti Liberci. Ten si pak v Evropě zahrál i proti FC Liverpool.

„Dívejte, ta organizace – každý dostal nějakou vlaječku, šálu nebo něco takového. A tady – normálně existoval seznam autobusů se zasedacím pořádkem. Podívejte – autobus číslo 5… Strahov, finále… To je prostě…“ bavil se i po deseti letech od pohárového úspěchu při pohledu na netradiční archiválie tehdejší (i současný) starosta obce Josef Uhlík. „Liberce se nebojíme, zvítězit se pokusíme,“ předvádí heslo jednoho z transparentů, se kterými Ratíškovičtí vyrazili do Prahy.

Ve své kanceláři na obecním úřadě ukazuje i tehdejší dres, šálu a podrobné pokyny pro účastníky zájezdu: „Na finále poháru nás jede na Strahov hodně. Všichni se musíme chovat disciplinovaně. Každý nastoupí do svého autobusu, který bude označen číslem. Místa v autobusech je třeba dodržet, výměna je možná jenom po vzájemné dohodě. Nezapomeňte na klubové čepice, šály, trička, vlajky, transparenty, ať se v Praze slušně zviditelníme. Hurá na finále!“ I přes porážku s Libercem 1:2 se pak hráčům dostalo přijetí na obecním úřadě a ovací obyvatel Ratíškovic.

Do finále poháru i ke dvěma třetím místům ve druhé lize dovedl Baník Ratíškovice trenér Vlastimil Palička. „Připadal jsem si jako ve filmu Vesničko má, středisková – jako ten, co chodil vždycky ráno s tou konvičkou. Bydlel jsem na stadionu a hrozně se mi líbilo, jak mě budilo ptačí cvrlikání. Pak jsem si šel přes ves pro noviny a poslouchal místní rozhlas, který oznamoval, kdy bude ordinovat gynekolog a kdy se budou prodávat vejce. Moc se mi to líbilo,“ nechává se unášet nostalgií.

Fotbalová romantika uchvátila řadu hráčů i trenérů, kteří vesnickými kluby prošli. „Lidé byli skvělí. Někdo přinesl vajíčka, jiný zase výslužku ze zabijačky,“ usmívá se i po letech Radek Drulák, který v Drnovicích chytil druhou mízu a prožil tam nejlepší léta kariéry. Jeden čas dojížděl do Drnovic s Karlem Brücknerem, trenérem, který Druláka na Vyškovsko přivedl. „Vím, že jsem se za to hrozně přimlouval. Nebyla k tomu velká vůle, no, ale potom to samozřejmě bylo velice pozitivní,“ řekl mi při vzpomínce na své vesnické angažmá k Drulákovu přestupu Brückner.

Nejvíce ale přirostlo vesnické angažmá k srdci Františku Komňackému. Pozdější trenérský asistent u národního týmu přišel do Drnovic ještě v 80. letech jako hráč, ale nakonec tu i trénoval, postavil si v obci u Vyškova domek. A jeden čas dokonce coby vystudovaný pedagog dělal ředitele tamní základní školy. „Oslovili mě s tím, že nikoho nemají, tak jsem se přihlásil do konkurzu a vyhrál ho. Na stadion jsem to měl sto metrů, takže to šlo krásně spojit s trénováním. Rád na ten rok vzpomínám,“ říká Komňacký.

Petru Čechovi se první ligové angažmá v Blšanech hodilo i jako kontrast později v kariéře, když se ocitl v milionářské Chelsea. „Měli jsme (v Blšanech – pozn. red.) nejnižší rozpočet i platy v celé lize, o klub se museli starat všichni, bylo to takové domácké, rodinné. To když se pak člověk dostane do klubu, který je po všech stránkách skvěle zajištěný, tak si všeho víc váží. Nejzajímavější pro mě byly odjezdy na venkovní zápasy. Každý bydlel jinde, takže jsme se nescházeli u vlastního stadionu, jak je to obvyklé, ale parkovali jsme v Praze v Edenu, odkud jsme vyjížděli autobusem,“ pamatuje si Čech.

Ne pokaždé a ne pro všechny byl velký fotbal ve vesnici či městečku idylou. Nejméně radosti měli hlavně v případě tří ligových obcí příslušní starostové. Název jejich funkce se v dobách fotbalové slávy naplňoval doslova. Starostí měli až nad hlavu.

„Když Atlantik postoupil do první ligy, jela jsem radši na instruktáž ke kolegyni do Drnovic, které měly s nájezdy fanoušků a náporem aut při zápasech nejvyšší soutěže hodně zkušeností,“ dává k dobru někdejší starostka Lázní Bohdaneč Květoslava Jeníčková.

Antonie Dvořáková si její návštěvu pamatuje a poradit, co může přítomnost obce v prvoligové společnosti přinést, jí nedělalo problémy. Zkušeností měla dost. „Byla i taková období, že nám třeba ti ožralí fanoušci naházeli děcka do popelnic. Děcka pak přišla domů a stěžovala si, načež rodiče vtrhli na radnici, a bylo zle,“ loví z paměti Dvořáková a pokračuje: „Kolikrát jsme šli v neděli do kostela a na hřbitov a před kostelem i po hrobech se váleli opilí fanoušci, no, to byla hrůza.“

Při nedělních dopoledních zápasech se prý dala organizace ligových utkání zvládnout. Problémy s sebou nesly hlavně páteční předehrávky. „Už v době oběda se sem začali stahovat fanoušci, z rizikových zápasů to byly třeba Ostrava nebo Brno. My jsme museli například zavírat obchody, protože oni se natlačili do obchodů a vykradli je. Obchodníci byli pochopitelně naštvaní, tak jsme museli přikročit k tomu, že jsme ty obchody ve dvě hodiny odpoledne zavřeli,“ vzpomínala exstarostka Dvořáková. Tohle opatření ovšem působilo další problémy: „Lidé, co byli zaměstnaní jinde, přijeli v pátek z práce a nemohli si už nic nakoupit, protože bylo všude zavřeno, a tak nadávali. Bylo zle,“ dodává Dvořáková.

V Blšanech vedení klubu dokonce najímalo do pořadatelského sboru pro prvoligové zápasy karatisty. „Jezdili ze Žatce. Tam je karatistický klub, takže oni si takhle přivydělávali, nějaká ta pětka se jim hodila. Třeba s Ostravou, to jsi neviděl, co se tady dělo. No, vyházeli to všechno, fanoušci lítali přes plot – a to jich tady byly tři stovky. V páté minutě se vzbouřili a v šesté v sedmé už byli venku, protože karatisté se jich nebáli. Prostě jim ji natáhli, a bylo,“ tvrdil mi při návštěvě Blšan pamětník a spoluzakladatel tamního fotbalového klubu Josef Fišer. Podobně na tuto spolupráci s karatisty vzpomínali i pořadatelé pozdějších, už jen přeborových zápasů Blšan.

Bývalé starostky Lázní Bohdaneč i Drnovic ovšem umějí na sportovní slávě svých obcí najít i plusy. Fotbalu přiznávají, že dokázal jejich domovinu zviditelnit. „Ale trochu mě zlobilo, že lidé říkali: ‚Jo, Bohdaneč, to je tam, co se hraje ten fotbal.‘ A nikdo neřekl: ‚To je tam, kde mají ty výborné lázně,‘“ stěžuje si naoko Jeníčková.

Drnovická starostka Dvořáková zažila ve své dědině i zápasy reprezentace nebo Poháru UEFA proti Mnichovu 1860. „Znali nás pak i za hranicemi. Jeli jsme třeba z dovolené, a když se dozvěděli, odkud jsme, ukázalo se, že Drnovice znají i policisté někde na maďarské hranici. To mě samozřejmě těšilo,“ říká Dvořáková.

Obě se ale shodnou také na tom, že neměly nejlepší vztahy s majiteli klubů, které v jejich obci způsobily poprask. Hlavní problém byl v penězích a stadionech. „Chtěli postavit další tribunu, které by musela ustoupit mateřská škola. Na to jsem Honzovi Gottvaldovi řekla, ať na mě dýchne, že se zbláznil, abychom bourali tak pěknou školku,“ vypráví o další drnovické patálii Dvořáková.

S odcházejícími sponzory po ní chtěl Gottvald i finanční příspěvek na provoz stadionu, který spolu s klubem v dobách největší slávy spolkl až 70 milionů korun ročně. „Ale my jsme měli rozpočet nejvýš osm milionů a svoje nutné výdaje. Nemohli jsme je cpát do fotbalu, i když i já jsem se třeba ráda pochlubila a provedla návštěvy stadionem. Ale obecně si myslím, že velký fotbal na dědinu nepatří,“ říká Dvořáková.

Čas dal drnovické starostce za pravdu. S přelomem tisíciletí doba hojnosti skončila a vesnickým velkoklubům došly peníze. Sponzoři odešli a někteří z mecenášů měli opletačky se soudy.

Gottvaldovi hrozilo za hospodářskou trestnou činnost až dvanáct let vězení, nějakou dobu se skrýval, ale nakonec se sám přihlásil policii a vyvázl s třímilionovou pokutou za neprůhledné obchodování s řepkou olejnou ve firmě Setuza, kde byl předsedou představenstva. Chvalovského soud nejprve nepravomocně poslal na deset let do vězení v případu více než miliardového úvěrového podvodu, nadřízený soud po odvolání rozsudek v plném rozsahu zrušil a pak přišla zmíněná prezidentská amnestie. Za krácení daní a pašování cigaret byl později k podmínečnému trestu odsouzený i někdejší šéf Tatranu Poštorná a zakladatel Strany soukromníků Rudolf Baránek.

Za konec doby vesnické fotbalové slávy na český způsob můžeme označit rok 2006, kdy z prvoligové soutěže zmizely Blšany. I na utkání krajského přeboru 2010 jsem tam ještě potkal německé diváky, kteří vzpomínali, jak jezdili na českou ligu „za jedno euro“, kdežto vstupenka na jejich tehdy třetiligové Dynamo Drážďany stála 26 eur. Okolní Lounsko a Žatecko, kde podobné vyžití pro fanoušky jinak nebylo, dokázaly jakousi základnu poskládat i pro miniaturní Blšany se čtyřmi stovkami obyvatel.

„To mi dávalo takovou naději, že by ten příběh mohl pokračovat. A je škoda, že nepokračoval,“ řekl mi Petr Čech. Blšany se snažily k záchraně své ligové činnosti využít právě i pomoc nejslavnějšího hráče, který za modrožluté hrál a za jehož „výchovné“ proudily do klubové pokladny při každém dalším přestupu slušné peníze. „On je dneska miliardář, ale když jsme se začali dostávat do toho srabu – i finančního, protože když jsme dali dohromady roční rozpočet 24 milionů, tak to byla sláva – tak nám Petr nepomohl. Poslali mu dopis, že jsme ve finanční tísni, ale vůbec neodepsal,“ slyšel jsem po letech v Blšanech výčitku spoluzakladatele klubu Josefa Fišera.

Žádost o výpomoc Petru Čechovi skutečně přišla, on se jí zabýval, ale nakonec myšlenku finanční injekce nemocnému klubu zavrhl. „Některé věci okolo klubu byly dost nejasné, tak z toho nakonec sešlo, protože nebylo poznat, kam by ty peníze vlastně šly a na co přesně by se využily. Kontakty a snaha klub zachránit tam byly, ale ono nakonec bylo asi nejsnazší spadnout a začít znovu. Stejně bylo jen otázkou času, kdy to takhle dopadne,“ komentoval to Čech před lety v rozhovoru pro seriál Radiožurnálu o bývalých ligových vesnicích.

Kocovina po fotbalovém mejdanu se ves od vsi liší. Jak víme, nejhůř jsou na tom právě v Blšanech, kde fotbal umřel úplně. Při mých reportážních cestách po bývalých ligových vesnicích na tom byli stejně v Lázních Bohdaneč (formálně jsou městem, podobně jako některé další malé obce s minulostí ligového fotbalu). Ještě v roce 1998 se v tamním areálu, ke kterému patří i rybník Bašta, proháněli prvoligoví fotbalisté. O dvanáct let později by si tam okamžitě vymkli kotník, protože na trávníku to byl krtinec vedle krtince. Střídačky nebylo přes trsy plevelu skoro vidět, budova se zázemím se rozpadala, novotou na ní zářil jen ptačí trus. „Naposledy jsem tam byl v roce 2003. Od té doby jsem už kolem ani nejel. Vadí mi to a bolí mě to,“ říkal tehdy někdejší majitel klubu Jiří Novák.

Stadion měl tou dobou v gesci správce konkurzní podstaty. „Tím vzestupem se přetrhla tradice venkovského fotbalu. Když tam byl plácek se šatnami, tak se tu vždycky něco kopalo jako na každé vesnici. Ale příchodem první ligy se tohle změnilo. Venkovský fotbal prostě zmizel. Teď chodí kluci hrát do okolních vesnic. Je to škoda. To hřišťátko, kde by se kopala nějaká nižší soutěž, tu chybí,“ litovala zásahu do života obce bývalá starostka Jeníčková. To bylo v roce 2010, ale hned o rok později skupina bohdanečských nadšenců začala tamní fotbal oživovat. Místo Atlantiku, který se ukázal být Titanikem, založili SK Lázně Bohdaneč. Klub znovu využívá teď už opravený stadion a hraje 1. B třídu. Nejvyšší soutěž se teď do regionu vrací – mnohem přirozeněji do jeho metropole Pardubic. (Než tedy pardubický klub postaví nový stadion, musí nastupovat k domácím zápasům v azylu, konkrétně na stadionu pražských Bohemians.)

V Poštorné hraje MSK Břeclav, který vznikl sloučením tří lokálních klubů včetně části zkrachovalého Tatranu. Ten pak obnovil samostatnou činnost v sousední vesnici Ladná, ale v roce 2012 skončila i tato epizoda.

Aspoň 3. třídu, tedy druhou nejnižší soutěž v okrese Brno-venkov, hrají Dolní Kounice. Malebné městečko také pamatuje strmý fotbalový vzestup, jeden rok ve druhé lize (2002/2003) a potom rychlý a hluboký pád.

„Pět sprch, dva záchody, masérský stůl,“ vypočítával pro fotbalový suterén (tehdy hrál klub 4. třídu) nevídané vybavení včetně obrovské šatny s ligovými parametry tehdejší předseda Pavel Duba, když mě a kolegu Kačenu před deseti lety zasvěcoval do života klubu po pádu z výšin – a dělal to svědomitě i při zápasové dohrávce v kounické hospodě, načež nám ustlal v oddílové klubovně.

„Rozpočet máme asi sto tisíc na rok a většinu si musíme vydělat sami. V létě pořádáme zábavy, v zimě plesy a občas si vypomůžeme brigádou na hřišti. Fungujeme – a to je hlavní,“ popisoval Duba a ironicky děkoval za tabulkový příspěvek do rozpočtu i fotbalovému svazu: „Loni poslal dva tisíce, to je pěkná částka. Ale nestačí ani na prací prášek na dresy.“ Od té doby zažili v Dolních Kounicích jeden postup a těší se na blížící se stoleté výročí tamního fotbalu.

Hvězdy, které vesnické týmy nebývale pozvedly a na cestě vzhůru nadělovaly týmům z okolních obcí debakly, jsou pryč. Jejich fotbaloví následovníci někdy zažívají těžké časy. Karta se obrátila a přišla šance na revanš. „Není zápasu na hřišti soupeře, abychom neslyšeli kecy typu, že přijela druhá liga, a posměšky, že se teď plácáme v ‚pralese‘,“ popisoval kounický předseda Duba.

Ještě hůř jsou na tom ve Slušovicích. Druhá liga se tam hrála nejen v 90. letech, ale jeden čas i za minulého režimu v době Čubova slušovického zázraku. „Tolik kabin, saunu, bazének, to tu nemá na úrovni krajského přeboru nikdo,“ vyzdvihoval v roce 2010 areál, který místním fotbalistům zbyl z časů vyhlášeného JZD, tehdejší starosta Slušovic František Pavelka. Jenže daní za materiální nadstandard se po návratu mezi prostý fotbalový lid staly až nenávistné reakce v okolí.

„‚Vy ku… čubácký!‘ křičeli na nás všude, kam jsme přijeli, když jsem trénoval divizní dorost. Já těm lidem říkám, ať neblbnou, že většina těch kluků už ani Čubu nezná. Ale to jsem je vždycky ještě víc rozzuřil a řvali na mě, ať táhnu zpátky do Čech,“ vyprávěl sekretář FC Slušovice Lucien Rudl, který o sobě přízvukem snadno prozradil, že z Valašska nepochází. Dnes hrají Slušovice 1. A třídu Zlínského kraje.

Měly velikášské projekty vesnických mecenášů smysl? Pro některé jednotlivce ano, jak dokazuje příběh Petra Čecha. „Ale obecně se ukázalo, že hrát velký fotbal na vesnici smysl nemá. Třeba v Anglii o žádném podobném případu nevím, tam hrají ligu jen kluby se silným zázemím fanoušků a sponzorů,“ řekl Čech.

V Blšanech pomáhal budovat profesionalismus slávista František Cipro. „Franta Chvalovský měl takovou vizi, která mě docela lákala. Když mě oslovil s nabídkou, abych u něj trénoval, ani jsem nevěděl, kde Blšany leží. Ale na třetí ligu tam byli úžasní hráči a atmosféra jak na pouti. Fantastické buřty, okurky nakládačky, k tomu samozřejmě pivo v kelímku, no, famózní to bylo. Sjížděli se tam lidé z okolních vesnic, vyhrávala tam muzika,“ popisoval Cipro, co ho přimělo ke štaci na vsi, které pomohl do druhé ligy.

„Myslím si, že jsem byl jeden z mála, kdo šel s Frantou do konfliktu, protože se ho všichni báli. Jednu dobu jsme se spolu půl roku nebavili. Ani jsme se nezdravili. Teď už ten vztah máme zase jiný. Ale já prostě nesdílel ten Chvalovského názor, že by měly Blšany hrát za každou cenu první ligu a rvát to na postup,“ vzpomínal Cipro. Blšany nakonec hrály nejvyšší soutěž osm let, většinu z toho už po roce 2000 a (aspoň oficiálně) bez Františka Chvalovského v čele klubu.

V českém prostředí byly nejvytrvalejší vsí Drnovice, které hrály první ligu celkem jedenáct let. „Podstatné je, že za vzestupem takového klubu stojí obyčejně jednotlivec. Takže to bývá krátkodobá záležitost,“ všímá si společného rysu velkého fotbalu v malých obcích někdejší trenér české reprezentace Karel Brückner, který se před šestadvaceti lety Drnovicemi mihl.

Život v bývalých ligových vesnicích se více či méně vrátil do běžných kolejí. Někde je to kvůli nepřehlédnutelnému pomníku ambiciózních rodáků těžší, ale třeba v Ratíškovicích podle fotbalového hřiště ani nepoznáte, že jste v někdejší druholigové obci. Dnes už je víceméně jisté, že ligové fotbalové vesnice zůstanou nevratným specifikem české společnosti devadesátých let s dozvuky ještě po roce 2000. Žádná vesnice, která by se do profesionálních soutěží hrnula, na obzoru není.

Těm, kteří přítomností ligového fotbalu ve svých malých obcích žili, zůstanou asi už jen vzpomínky. Ti, kteří stejným jevem spíše trpěli, mohou klidně spát. „Jsem pyšný na to, co jsem tu dokázal. Padesát procent lidí by se mi tu málem klanělo a druhá polovina si šušká pochybovačné řeči o tom, že kdovíjak jsem to dělal a bůhvíkde jsem ty peníze na velký fotbal bral. Takže mi jasně dávají najevo, že si myslí, že jsem to někde ukradl. Znova už bych do toho nešel. Ve fotbale už stejně nejde víc dokázat,“ uzavírá příběh vesnického ligového fotbalu strůjce drnovického zázraku Jan Gottvald.