Článek
„Tak vážení, my teďkon v sále zhasneme, a kdo to vzal, ať to tam za tmy vrátí, je to jasný?“ Tombolovou scénu z vesnického hasičského bálu v ikonickém filmu Hoří, má panenko by mohli bez váhání sehrát členové KSČM. Alespoň co se týká outfitů, které zvolili na zahájení kampaně. Přísné oko módního kritika by ani nevědělo, kam se zaměřit dřív. Plandavé, zmačkané černé kalhoty? Pomuchlané bílé košile v lepším případě s dlouhým rukávem, které se napínají přes podstatná břicha? Nebo v horším ty s krátkým rukávem, v jednom případě ještě okořeněné o prosvítající tílko? Ale hlavně že jsou bílé. Plus bonus v podobě pouťových barevných prvků, jako je léga (to je tam, co se zapínají knoflíky) u Zdeňka Ondráčka, kde už chybí jen sdružené knoflíky, aby trumfl Michala Davida?
Komentář si můžete poslechnout také v audioverzi.
Jenže politika není soutěž krásy a vytříbeného vkusu. Nebo tedy z velké části není, protože různé psychologické studie ukazují, že lidé mají tendenci upřednostňovat „hezčí“ kandidáty. Ale z tohoto nadržování krásným existuje pár výjimek, které komunistům naopak nahrávají. A ačkoliv na první dobrou módní policie píše maximálně lepší čtyřku, tak z hlediska oslovení „své“ cílové skupiny by KSČM byla naopak na vyznamenání.
Začněme tím, že oblečení nepadne tak, jak by mělo. To se mimochodem nedá omluvit blahobytnými postavami. I ty se dají zahalit oblečením, které padne, byť nikdy looku Justina Trudeaua nedosáhnete. Tato z módního hlediska nedostatečnost je v politice symbolem. Vyhrazeným jen některým, ale o to funkčnějším.
Na několik momentek ze zahájení kampaně se můžete podívat v galerii.
KSČM zahájilo svou volební kampaň tiskovkou... Pár metrů od místa, kde diverzant Bláha zastřelil manželku majora Zemana.
Pražskou kandidátku vede Marta Semelová.
Hlavně uvolněně, ale připraveně. Takže rukávy vyhrnout.
I vy ostatní.
A teď slíbit nové začátky, ať už to znamená cokoliv.
Pohled zezadu odkrývá i obuv. Ponožky do sandálů nechybí.
Příkladem budiž bývalý americký prezident Donald Trump. Ten nikdy neváhal dávat až kolotočově na odiv své bohatství, které mělo dokládat jeho úspěchy na poli podnikání. Jeho obleky ovšem tento dojem nikdy nebudily. A to přesto, že byl stálým zákazníkem luxusní značky Brioni, kde cena obleku začíná někde na pěti tisících dolarů. V jeho podání byly vždy tak trochu velké, rozhodně nevyštíhlené, jako by se krejčí ani nepokusil je zákazníkovi přizpůsobit, měly vždy trochu moc dlouhé rukávy a i kalhoty by dle všech základních pravidel padnoucího obleku měly mít o pár centimetrů méně. K tomu kravata visela příliš nízko pod opaskem.
Tato kombinace dokázala malý zázrak, který ovšem známe i z českých poměrů. Sebestředný miliardář dokázal, že se s ním mohly široké masy identifikovat. Vypadá jako jeden z nás nebo jako ten chlápek ze středního managementu, co bydlí za rohem. A mohly mu věřit, že se bije právě za jejich zájmy. Tuto zprávu úspěšně předávají svým vzhledem voličům i komunisté. Byť je to podobně klamný dojem. Takový Vojtěch Filip je léta v Poslanecké sněmovně a opakovaně zasedl do místopředsednického křesla. Tudíž jen základní plat se pohybuje okolo 150 tisíc. Plus má advokátní praxi, o níž opakovaně tvrdí, že je úspěšná. Takže sice to není Trump, ale na řádný oblek rozhodně má.
Podobnou gloriolu má další z politických harcovníků za oceánem. Bernie Sanders, který mimochodem svým zjevem s dnes již ikonickými palčáky na poslední prezidentské inauguraci pobavil na dlouho „internety“. Ten jde ještě dál než Trump, který má jen nepadnoucí oblek, ale jinak uhlazený vzhled. Sanders naopak vypadá dost často víc než požvýkaně. Jak to kdysi popsal The Washington Post, vypadá to, že se zabývá tak zaujatě všemi důležitými vládními dokumenty, že se občas zapomene převléknout ze včerejších šatů. Nebo se nechat ostříhat.
Z inauguračních palčáků Bernieho Sanderse se stal hit. Jejich tvůrkyně – učitelka z Vermontu Jen Ellisová – upletla další tři páry, které vydražila na podporu charitativní organizace.
Jak ale list zároveň upozorňuje, tento lajdácký look je vyhrazen jen a pouze „privilegovaným“, tedy bílým mužům. Ostatní skupiny musí zaujmout už vzhledem, aby je někdo poslouchal. Bernie (a v našem případě ani komunisté) nemusí.
Komunističtí voliči to budou brát podobně. Dřou, aby nás ochránili před těmi kapitalistickými, případně drogami říznutými pirátskými nájezdníky. Tak se jen pro tuhle příležitost rychle „vyfikli“, ale moc tomu nedali, stejně jako každý normální člověk, který na to přece nemá čas.
Aby se pracovitost a připravenost rvát se za zájmy voličů potvrdily, vyhrnovali společně ti, co zvládli dorazit v košili s dlouhými rukávy, manžety vzhůru. Museli se tedy poradit, jak na to, jak zachytila čočka našeho fotoreportéra, ale povedlo se. To je jeden ze základních triků v politickém odívání, jak už jsme v tomto sloupku jednou popsali. Vyhrnuté rukávy značí odhodlání vykydat ten hnůj, co předchůdci zanechali. Co na tom, že toleranční smlouvou jste se na tom zakydání víc než podíleli.
Jak to, kluci, ohrnujete? Aneb Společná příprava na tvrdou práci při napravování chyb vládnoucích konkurentů v podání kandidátů KSČM, kteří právě ty vládnoucí konkurenty drží u moci.
Vyhrnovat nemuseli ti, kteří dorazili v košili s krátkým rukávem. Tady ani při započítání snahy přiblížit se voliči nelze přivřít oko. Do politiky prostě krátký rukáv nepatří. Ano, v posledních pár letech striktní zapovězení košil s krátkým rukávem zmizelo. Staly se přípustnými do kanceláří při dodržení několika základních pravidel (třeba toho, že by vám biceps měl z větší části lem rukávu vyplnit a nikdy, opravdu nikdy, se nekombinují se sakem). Ale jinak patří na dovolenou a k trávení volného času, ne na oficiální akci, kterou zahájení kampaně je, byť se odehrává ležérně na pražském nábřeží.
P. S.: Pokud máte pocit, že jsme urazili vaše „koně“, nebojte se, příště dojde na někoho jiného.
