Článek
Kvůli noční schůzce ministra zdravotnictví Romana Prymuly s druhým mužem hnutí ANO Jaroslavem Faltýnkem, která se uskutečnila na pražském Vyšehradě v době přísných protiepidemických opatření, žádá premiér Andrej Babiš od Prymuly rezignaci. Ten to ale odmítá, není si prý vědom žádného pochybení.
Aktuální politickou situaci v rozhovoru komentuje politolog Lukáš Jelínek.
Není to, co dnes od rána v přímém přenosu vidíme, za hranou všeho myslitelného, co si lze v politice představit?
Sledujeme kličky a výmluvy, na které jsme zvyklí od devadesátých let, kdykoliv byli politici přistiženi in flagranti. Jenom se to tentokrát odehrává za dramatické epidemické situace a zdá se, že ani to není pro ministra Prymulu překážkou, aby se takto šíleně choval. Zároveň sledujeme slabou schopnost státu tu epidemii zvládat a vidíme, jak bídná je politická kultura v České republice. Ale to není až tak nové zjištění.
Jak v tomto případu vnímáte roli a chování Andreje Babiše?
Jedna věc je zřejmá, že Andrej Babiš si neumí vybírat ministry. On se sice chlubí tím, že do vlády nezve ani své spolustraníky z hnutí ANO, že tam zve manažery a odborníky, ale potom se často ukazuje, že ti jeho odborníci a manažeři nezvládají základní politické řemeslo. Totiž že neumí vyjednávat, že neumí komunikovat s veřejností, že si neuvědomují dopad a dosah svého působení. A to je i případ pana ministra Prymuly.
Takže na jedné straně je tu Babišova odpovědnost za to, koho si do vlády pozval. Na straně druhé se Babiš přece jen tu politiku trochu naučil a dokáže detekovat chyby. Proto asi dnes tak rychle proti Prymulovi vystartoval. Uvědomuje si, že se právě teď hraje o poslední špetky důvěry v jeho vládu a v její schopnost krotit epidemii.
Může vláda ještě důvěru zpět získat? Třeba tím, že o ni půjde znovu požádat sněmovnu?
V tuto chvíli by ta nejrychlejší cesta k důvěře byla rychlá výměna ministra zdravotnictví. A to za někoho, kdo dokáže pro své kroky získat podporu veřejnosti a politika pro něj nebude španělskou vesnicí. A komu by lidé mohli věřit i více než premiéru Babišovi. Což je dneska možná i nadlidský úkol.
Vláda si samozřejmě může říct po ukončení nouzového stavu ve Sněmovně o důvěru, ale nemyslím si, že by to něčemu zvlášť pomohlo. Tu sněmovní důvěru by asi nejspíš nakonec získala, někde by vyštrachala potřebné hlasy, například od komunistů. A i kdyby vláda padla, tak by prezident nejspíš znovu pověřil sestavením vlády Andreje Babiše. Chci tím říct, že v tom bychom si asi úplně nepomohli.
Navíc důvěra Sněmovny se nerovná důvěře veřejnosti. A získat zpět důvěru veřejnosti bude pro Babiše mnohem obtížnější, protože tato důvěra se neodvíjí od nějakých politických prohlášení nebo obchodů, ale často od emocí nebo od toho, jak lidé ze svého úhlu pohledu vládu vnímají. A získat právě tuto důvěru je klíčové. Ale jestli se to vládě podaří, si nejsem jistý.
Jak by se měla zachovat sociální demokracie?
Myslím, že sociální demokraté se teď chovají celkem adekvátně. Dokázali se od Romana Prymuly rychle distancovat. Předseda Hamáček je už dlouhodobě zastáncem radikálnějších protiepidemických opatření a zároveň ministryně Maláčová je symbolem celkem ambiciózní sociální politiky.
V té koaliční rovině by asi sociálním demokratům nepomohlo, kdyby z vlády odcházeli, protože ti jejich zbylí voliči by to mohli ještě vnímat jako útěk od požáru, který by teď měli spíše hasit. A já myslím, že sociální demokraté se už jednou rozhodli obětovat svoji značku a svoji budoucnost tím, že do té Babišovy vlády vůbec vstoupili. Pro ně už není žádné záchrany a to jediné, co jim zůstává, je to, že budou alespoň poctivě odvádět práci, která se od nich očekává.
