Proč Češi věří fámám o covidu

Konspiracím podléhají podle analytika a psychologa Nikoly Hořejše nejčastěji lidé, kteří mají pocit, že se nemohou dovolat pravdy.

„Z průzkumu vyplývá, že se k tomu neuchylují ani tak lidé, kteří by měli ekonomické problémy nebo se ocitli v těžké životní situaci, ale jsou to spíš lidé, kteří nedůvěřují médiím a kteří mají pocit, že jejich hlas není slyšet. Že tady vlastně nefunguje demokracie, že není možné se dovolat nějaké pravdy, že oni jsou lidé, kteří jsou nějakým způsoben diskriminovaní, nebo jsou naopak zvýhodňováni ostatní,“ popisuje Hořejš, hlavní analytik agentury STEM, v rozhovoru, který vznikl při natáčení publicistického pořadu Terén. Nový díl zveřejníme již brzy.

Jaký vliv mají dezinformace o koronaviru na naši společnost?

Z dat vidíme, že hodně lidí, kteří věří nějakým dezinformacím nebo konspiracím, také pochybuje o tom, co mají dělat v době pandemie. Jak se mají chovat, koho mají poslouchat, nebo podle koho se mají řídit. Myslíme si, že to má vliv i na to, jak moc se potom chovají obezřetně. Jestli si dávají pozor, aby někoho nenakazili, nebo aby se sami nenakazili.

A jaká další rizika to může přinášet?

Česká republika zaznamenala největší propad důvěry v oficiální informace nebo ve vládu ze zemí, se kterými to umíme porovnat. A to znamená, že potom státu nezbývá nic jiného, než se uchylovat k nějakým zákazům, příkazům a pokutám.

Už nemá tu možnost říct lidem: Prosím, teď dělejte tohle, a lidé to z vnitřní důvěry a motivace udělají. Znamená to, že společnost se tak trochu rozpadá a každý si hledá způsob, jak za sebe bojovat, ale už nebere ohled na zbytek společnosti.

Kterým z těch dezinformací a konspiracím věří lidé nejvíce?

Celkově lidé nejvíce věří tomu, že vlády, nejen ta v České republice, mohou díky pandemii lépe ovládnout občany, mohou s nimi nějak manipulovat. Lidé také často věří třeba tomu, že virus byl uměle a úmyslně vytvořen v laboratoři. Anebo že jej šíří uprchlíci a migranti a zhoršují tak tu situaci.

A jak velká část společnosti tedy věří takovým konspiracím a dezinformacím?

Tak ve více konspirací či dezinformací věří tak 30 až 40 % české populace, což je poměrně velké číslo. Na druhou stranu vidíme, že takovým běžným dezinformacím nebo konspiracím důvěřuje zhruba podobné číslo jako před pandemií. Takže ono se to zas tolik nezměnilo. Akorát teď to má mnohem větší dopad na naše chování a na to, jak se společnost vyvíjí a kolik miliard ztrácíme tím, že ta situace je, jaká je.

Takže dezinformacím o koronaviru věří stejná skupina lidí, která věřila konspiracím už před krizí?

Je to jiná skupina. Pandemie vlastně přivedla k dezinformačním zdrojům či kruhům velmi jiné publikum. Proměňuje se to, ale pořád se to překrývá, řekněme tak ze dvou třetin. To znamená, že lidé, kteří dříve něčemu věřili, tak teď jsou náchylnější k tomu věřit právě konspiracím nebo dezinformacím kolem covidu-19.

Možná bych zdůraznil jednu věc. To, že se ten problém dlouhodobě podceňoval, se bohužel právě v této době vymstilo. Donedávna se to ještě považovalo za nějaké politikum, ale teď už vlastně lidé na obou stranách spektra vidí, že nechat společnost naprosto dezorientovanou a nedůvěřující je velmi rizikové a v případě nějaké krize to může znamenat také to, že stát přestane fungovat.

A čím to je, že lidé věří na různé konspirace? Dá se říct, jak to vzniká?

Můžeme říct, že zaprvé: Je tady událost, se kterou se většina lidí nesetkala a nemá ji moc jakým způsobem uchopit. Přece jenom je epidemie výjimečná v tom, že kvůli exponenciálnímu růstu se dlouho jakoby nic neděje. Dlouho to všechno vypadá v pořádku, nicméně se musí předcházet nějakým věcem a prevence je věc, kterou většina lidí neumí. Téměř slepě v tom musí důvěřovat autoritám, lékařům, vládám, které jim říkají, že je to opravdu závažná věc a musí se tomu předcházet. No a protože u nás ta důvěra není, respektive vláda důvěru ohromným způsobem ztratila, tak je potom jasné, že lidé hledají nějaké alternativní zdroje. Snaží se v tom zorientovat sami, což je velmi obtížné. Ztrácejí se v tom, nebo docházejí k teoriím, které jim to vysvětlují jednodušeji. Nebo nějak jinak, než jaká situace ve skutečnosti je.

Jaké jsou hlavní kanály, přes které se k lidem dezinformace dostávají?

To, co vidíme v průzkumu, je, že se k nim nedostávají přes původní zdroje, že by chodili na nějaké dezinformační weby nebo sledovali nějaká dezinformační média. Spíš je to tak, že se šuškanda předává z člověka na člověka, anebo potom jsou takzvaní superšiřitelé - lidé, kteří jsou třeba politicky činí, lidé, kteří mají hodně sledujících na Facebooku, kteří dokážou tento typ informací šířit dál. Takže jsou to nejčastěji skutečně kanály jako sociální sítě, u starších lidí potom e-mail. A u některých lidí nějaká alternativní média, třeba blogy, ale to je zanedbatelná část.

Takže hlavní impuls je nějakým způsobem osobní?

Většinou je spouštěč osobní. Znamená to, že kolem vás nebo ve vašem životě se stane něco, co vás trochu nahlodá, nahlodá ve vás důvěru v média, v oficiální autority. No a potom je to trošku šikmá plocha. Dalo by se to přirovnat třeba k tomu, když se ztratíte v lese. Najednou nevíte, kterým směrem jít, všechny stromy a všechny cesty vám připadají povědomé a máte pocit, že už jste po nich šli, nebo že tady ještě nebyli. Nemáte se čeho zachytit. Je to vlastně taková věc, že vám ta půda mizí pod nohama, a jakmile jednou začnete důvěřovat nějakým věcem, které jsou, řekl bych, samo sebe dokazující, nebo se nedají pořádně vyvrátit, tak pak není těžké si to začít obhajovat ještě většími a většími konspiracemi.

Z našeho průzkumu vyplývá, že se k tomu neuchylují ani tak lidé, kteří by měli ekonomické problémy, nebo se ocitli v těžké životní situaci, ale jsou to spíše lidé, kteří nedůvěřují médiím a kteří mají pocit, že jejich hlas není slyšet. Že tady vlastně nefunguje demokracie, že není možné se dovolat nějaké pravdy, že oni jsou lidé, kteří jsou nějakým způsoben diskriminovaní, nebo jsou naopak zvýhodňováni ostatní. Typická skupina je většinou ve věku 40 až 50 let, často to mohou být i vzdělanější lidé s vyšší gramotností. Prostě lidé, kteří mají pocit, že pro ně není ve společnosti místo.

Říkal jste, že to mohou být i vzdělanější lidé. Hraje svou roli i to, jestli jsou z většího města, z menšího, podobné faktory?

Ohledně toho, kde bydlí, jak jsou vzdělaní, jak jsou staří, nevidíme velké rozdíly.

Obecně se dá říci, že pandemie hodně proměnila vnímání dezinformací, protože dříve tomu podléhali více lidé starší šedesáti let. Nyní se ukazuje, že tím, že mají větší osobní motivaci zjistit si správné informace, protože mohou být zdravotně více ohroženi, podléhají konspiracím a dezinformacím naopak méně než mladší ročníky.

A kolik procent lidí se pak stává šiřiteli dezinformací?

Odhadujeme, že nějaké konspirace nebo mýty nebo polopravdy ohledně covidu-19 šíří zhruba 6 % české populace. To znamená, že dál ovlivňují svoje okolí. Většina z nich to šíří mezi pár přátel, pár známých. Ale pak mezi nimi jsou i tisíce lidí, kteří mají větší dosah, kteří přiznávají, že to třeba dělají proto, aby měli vliv na ostatní, nebo nějakým způsobem změnili tu situaci, která je v České republice.

Takže to dělají z vlastního přesvědčení – proto, že si to dali za nějaký osobní cíl? Nebo může být motivace i jiná?

Většina z běžných občanů, se kterými děláme rozhovory, to dělá, řekl bych, v dobré víře. Skutečně si myslí, že je potřeba otevřít lidem oči, ukázat pravdu. Nedělají to pro svůj osobní prospěch.

Část z nich to dělá proto, že je to dělá zajímavými, protože to je zábavné, protože to vede k tomu, že se s nimi další lidé baví, diskutují, což je vyvádí ze sociální izolace.

Ale v současné situaci vidíme, že přibylo hodně těch, kteří se spíš snaží najít nějakou pravdu, zorientovat se v tom a sdílením si také ověřit, že nejsou úplně mimo, že nejsou úplně sami, ale že třeba další lidé jim to budou pozitivně komentovat, lajkovat a říkat jim, že si to také myslí, a nebudou se cítit izolovaní.

A dá se vůbec, podle vás, těmto lidem vysvětlit, že to, čemu věří, není pravda, že to nejsou podložená fakta?

Je důležité si uvědomit, že většina těch lidí není o svých postojích nějak skálopevně přesvědčená. Je tu malá skupina lidí, kteří opravdu věří extrémním konspiracím a se kterými se špatně diskutuje. Většina lidí je naopak spíše dezorientovaná a snaží se nějakým způsobem chytit pravdy. S nimi se dá mluvit. Ale nejhorší, co můžete udělat, je říct jim, že věří dezinformacím, že jsou hloupí a že je potřebujete poučit, jak je to správně. Ti lidé nejčastěji vycházejí ze svých vnitřních potřeb, jako je strach a nedůvěra, jako je pocit, že nefunguje stát a systém, a když k nim člověk chce mluvit, musí tyto potřeby uznat a mluvit s nimi o nich. Zjistit třeba, že tyto potřeby se dají řešit jiným způsobem než šířit dezinformace a utvrzovat se v konspiracích.

A je něco, co by pro to mohl udělat stát a nedělá to?

Na to, aby do toho stát nějak zasáhl, je velmi pozdě. Konspirace jsou už velmi rozšířené. Promeškal se rok, kdy stát neměl žádnou strategickou komunikaci. Může se ovšem soustředit na nové dezinformace, které budou přicházet, a mít nastavený systém jejich rychlého vyvracení. To znamená vyvracet je ještě dřív, než se dostanou k většině lidí.

Zároveň si myslíme, že by stát měl hodně spolupracovat s lékařskou komunitou a se státním sektorem a podporovat tyto hráče v tom, aby komunikovali srozumitelná a jasná sdělení o tom, co se děje.

Protože je důvěra v oficiální informace velmi nízká, měl by to převzít někdo, kdo důvěru má.

A na jaké typy dezinformací by se měl teď stát zaměřit?

Myslím, že existuje šance, aby stát zareagoval na situaci ohledně vakcinace. Tam ještě většina společnosti nemá jasný názor.

Myslím si také, že je šance, aby se z toho stát poučil pro nějaké příští krize, protože se obávám, že to není poslední krize, která Českou republiku zasáhne. Pokud si z toho žádné poučení nevezmeme, tak zasáhne Česko možná podobně, nebo hůře než tato.

A jakou důvěru v současné době mají lidé ve stát?

Důvěra ve stát nebo v oficiální informace od státu klesla od jara loňského roku z 80 % na nějakých 25 %. Došlo k ohromné změně. Mnoho lidí ztratilo nějaký svůj orientační bod, který předtím měli. Samozřejmě to také vede k tomu, že hledají nějaké alternativní informace.

Ale větší faktor v tom hraje důvěra v média, protože tomu státu nevěří i spousta lidí, kteří nepodléhají konspiracím. Ale pokud nedůvěřujete ani státu, ani médiím, a potom třeba částečně ani lékařským autoritám, tak je opravdu velmi málo, čeho se v té situaci chytit a podle čeho se zorientovat.

A komu tedy česká veřejnost věří nejvíc?

Přes 70 % veřejnosti stále důvěřuje lékařům, imunologům, praktickým lékařům nebo sestrám, které pracují v nemocnicích.

Docela relativně dost lidí důvěřuje veřejnoprávním médiím, i když to už je nižší číslo, ale samozřejmě to už je taková formální důvěra. Neznamená to, že cokoliv řeknou, tak podle toho se lidé budou chovat. Spoustu z nich má zároveň pochybnosti, jestli náhodou situace není zveličována, jestli náhodou ti lékaři nebo doktoři nemají postranní úmysly.

Hlavním důvodem podle nás je, že z lékařské komunity chodí protichůdné informace. Vystupují zde lidé typu ředitel motolské nemocnice Ludvík, který zpochybňuje některé informace. Ministr zdravotnictví Blatný, který pochybuje nad vlastními statistikami. Neznamená to, že by se nemělo k těm informacím přistupovat i kriticky, ale jakmile se rozpadne nějaká konzistence informací, tak se lidé spíše od informací úplně odvracejí a hledají nějaké mnohem jednodušší pravdy a jednodušší pravidla, kterých se chytit.

Podívejte se: Tak to vypadalo v epicentru protivládních demonstrací z kraje března v Praze.

Říkal jste, že velká část společnosti stále důvěřuje zdravotníkům, ale co ten zbytek lidí, kteří jim nevěří? Proč se tam ta důvěra ztrácí?

Přes 30 % společnosti se domnívá, že informace ze zdravotnických zařízení jsou přeháněné. Vidí v tom ekonomický zájem nemocnic nebo zdravotníků. Že podle nich dostávají více peněz. Což, jak víme, je v rozporu s tím, že naopak nemocnice strádají tím, že nemohou dělat normální lékařské výkony, ale věnují se skoro stoprocentně covidovým pacientům.

Vy jste mimo tohoto jednoho průzkumu, o kterém se bavíme, připravili i celou studii na téma konspirace a mýty. Co z ní zajímavého ještě vyplynulo?

Jedno ze zajímavých zjištění studie je, že těch, kdo by se hlásili k tomu, že aktivně protestují proti základním opatřením, a kteří by třeba demonstrativně nenosili roušku, je vlastně malé procento.

To, co vidíme v médiích – ty protestující, nebo třeba bývalého prezidenta Klause – reprezentuje velice malý hlas. Většina společnosti by v podstatě ráda sledovala to, co jim oficiální autority řeknou, ale spíše se v tom ztrácí. Lidé pochybují, nebo nevědí, jak moc to mají sledovat, jak moc to je závažné. Ale rozhodně se společnost neradikalizuje, nechystá k protestu.

A jak velké je tedy to procento společnosti?

Jsou to asi 3 % společnosti, která vyjadřují, že základní proticovidová opatření odmítají na protest, schválně.

A zaznamenali jste v oblasti dezinformací ještě nějaký další nový trend v souvislosti s koronavirovou krizí?

Určitě je zajímavé, že se teď k šiřitelům dezinformací připojuje nová skupina. Znamená to, že se zvětšuje počet lidí, kteří by do budoucna mohli i nějaké dezinformace šířit. Lidé, kteří předtím věřili obyčejným konspiracím a dezinformacím, jsou v podstatě ke covidu konzervativnější, opatrnější a nejsou si úplně jisti, jak s novou situací naložit, ještě se v tom neutvrdili.

A co jsme také viděli, když jsme dělali rozhovory s šiřiteli konspirací, bylo, že na začátku pro ně byla situace překvapivá, ale postupem času se naučili si všechny informace znovu poskládat do nějakých stereotypů a škatulek, které už měli v hlavě předtím. To znamená, že přestože třeba virus přišel z Číny, tak časem se honem vytvořil protipříběh, že byl vytvořen v americké laboratoři. A další příklad: Přestože se Rusko s koronavirem nepopasovalo hned na začátku dobře, tak se brzy objevily příběhy o tom, jak Rusko vyniká v reakci na covid-19. Takže ty základní pohledy, které tady byly, postupně vlastně obsáhly to, co se nově objevilo, a ti lidé se zase utvrdili v tom, v co věřili předtím.