Článek
V recenzi na tvoje nové album Meritum jsem se dočetla, že zraješ jak víno.
Já jsem to četla taky a udělalo mi to docela radost, protože to je možná první dobrá recenze, kterou jsem za celý svůj život na desku četla.
Máš s nimi špatné zkušenosti?
Nechci kritiky urážet, ale říká se, že kritik je člověk, který nejlíp ví, jak by to dělal, kdyby to uměl.
Jaké je v dnešní době vydávat desky, když se skoro neprodávají?
Strašně těžký. To si člověk dělá dneska už víceméně pro radost. Ty náklady jsou velmi vysoké a myslím si, že se asi nevrátí, takže já kdybych neměla to jubileum a neměla krásný písničky, který mi dodal můj kytarista Kuba Juránek, taky skvělou kapelu, tak bych se do toho asi ani nepouštěla.
Kapela tě prý k tomu trošku donutila.
Samozřejmě. Oni mě celkově krásně táhnou, proto jsem si pořídila mladý muzikanty, protože jsou ještě pořád plný energie. Mají chuť do práce, mají chuť dělat něco novýho. Táhnou mě a já to trošičku potřebuju.
To je důvod, proč máš i mladšího partnera?
To je taková shoda okolností, já nejsem v žádným případě na zajíčky, vždycky jsem měla spíš starší chlapy. Takhle mi to přihrál osud do cesty a já jsem se ho neptala, kolik mu je.
Co je pro tebe meritum, co je to jádro pudla?
Já se k tomu probojovávám. A myslím si, že úplně to nejzákladnější meritum je naučit se mít rád sám sebe, odpouštět a nehýčkat si křivdy. To je nejdůležitější, protože od toho se odvíjí všechno ostatní. A já to pořád ještě neumím, ale učím se to už nějaký ten rok.
Tvůj současný partner je terapeut. Učí tě, aby tě netlačily ty myšlenky v hlavě, aby ses na ně „podívala“ a posunula dál? Jak se to dělá?
Je to hrozně těžký, já to pořád ještě neumím a mám ještě ten problém, že jsem netrpělivá. Když něco nejde hned, tak jsem šílená a vůbec mě to nebaví.
Je něco, při čem úplně vypneš?
Třeba při tenise. Já mám strašně ráda tenis, protože to jsou pro mě hodiny, kdy já absolutně zapomenu na ostatní svět a vyvztekám se tam. Jsou v tom endorfiny z pohybu. Pro mě je to úplně nekrásnější sport na světě.
A cestování?
Cestování samozřejmě taky, i když teď už třeba daleko hůř snáším dlouhý lety. Ale myslím si, že co mi zůstane a doufám, že do smrti budu schopná, to je ostrov Korfu, který strašně miluju. Letos to teda samozřejmě nevychází, já jsem disciplinovaná a nikam nevyjíždím. Díky situaci, která tady je, si říkám, že je možná i dobrý podpořit místní turistický ruch, takže jsem zůstala letos tady. Ale já věřím, že na to Korfu zase se dostanu.
Co se má stát, to se stane
Když třeba jdeš do letadla, nebojíš se?
Nebojím se, protože to zase vyplývá z těch všech zkušeností a z té filozofie, kterou se snažím nějakým způsobem vstřebávat. A to je to, že co se má stát, to se stane. Když někdo vychází vstříc nějakými velmi riskantními věcmi, které provádí, tak tam je větší šance, že se mu něco stane. Ale jsou lidi, kteří mají v osudu prostě něco dáno.
Abych to trošku vysvětlila, ty jsi byla nedaleko Černobylu chvíli předtím, než tam bouchla elektrárna. Pak jsi byla na Maledivách týden před osudovou tsunami. V září 2001 jsi byla v New Yorku…
Já jsem byla věčně s něčím nespokojená, furt mně něco vadilo, něco se mi na mně nezdálo, okolí se mi nezdálo. A myslím, že to bylo takové varování, ať si toho života víc vážím. A já jsem ho dlouho neposlouchala…
Teď už ho posloucháš?
Teď už poslouchám a všechno to má logiku. A vlastně se mi líp žije, protože i když se děje něco blbýho, tak já už mám tu zkušenost z dřívějška, že i ty blbý věci měly nějaký smysl, proto aby se staly zase třeba ty dobrý. Takže já i tuhle situaci, která tady je, beru tak, že to určitě má nějaká pozitiva, třeba aby si planeta oddychla.
Věra Martinová při natáčení pořadu Intimní zpověď.
Říká se, že kritik je člověk, který nejlíp ví, jak by to dělal, kdyby to uměl, vtipkuje Martinová. Recenze na její poslední album jí ale udělala radost.
Podle zpěvačky Martinové je důležité naučit se mít rád sám sebe.
Sama si diagnostikovala deprese, keré za socialismu nikdo neřešil. Dnes už je Martinové, podle jejích slov "dobře".
Martinová prý nejlépe vypne při tenise. "Zapomenu na ostatní svět," říká.
Když to trošku přeložím, tak to bereš tak, že všechno zlý je pro něco dobrý?
Dá se to tak jednoduše říct, ano.
A co bylo dobrýho na tom, že když tvůj manažer řídil, nabourali jste a tys měla v obličeji asi 60 stehů? Taky jsi potřebovala zastavit?
To ne, ale to byla třeba poslední kapka k tomu, abych se od něj odpoutala, abych ho opustila, protože mně s ním nebylo dobře. A já jsem se ho bála, bála bych se ten krok udělat.
Dnes jsem spokojenější, nemám důvod se za něčím honit
Když jsme spolu dělaly rozhovor těsně předtím, než ti bylo padesát, tak si z toho byla taková trošku rozpačitá a trošku ses toho bála. A na druhou jsi říkala, že Helena Vondráčková ti říkala, že všechno teprve začíná. Tak jak to je?
Já musím říct, že jsem v podstatě daleko spokojenější. Není to určitě těmi číslicemi, ale je to asi fakt tím, že člověk nějakým způsobem moudří, už má za sebou ty zkušenosti, a už zase na druhou stranu nemá takový důvod se za něčím honit, jako když mu je dvacet, třicet a má to celý před sebou. Teď už není tohle pnutí - nebo já už ho takový nemám. A tohle všechno ostatní už je bonus.
Ty změny vyústily i v to, že ses rozvedla?
To všechno mělo souvislost, protože já jsem dlouho věděla, že nejdu dobrou cestou ve všech ohledech. Nebylo mi dobře, ani muzikantsky mi nebylo dobře. Věděla jsem, že musím změnit úplně všechno. Když jdeš dlouho po cestě, kde máš pocit, že nikam nevede, tak je potřeba někam odbočit. A tím se změní úplně všechno. Takže já jsem změnila kapelu, rozvedla jsem se a změnila jsem i myšlení. Všechno jsem musela překopat.
Potřebuje k tomu člověk hodně odvahy? Udělat takové kroky do neznáma?
Především odvahu. Jenomže když ti fakt už tak není dobře, že tě skoro nebaví život, tak tam už není co ztratit. Buď uděláš odbočku z tý cesty, nemá to nemá smysl.
Když jsme spolu zpracovávaly tvůj příběh do knížky Z 13. do 14. komnaty, tak mě fascinovalo, že ty sis sama diagnostikovala deprese. Nikdo ti nebyl schopen pomoct. Jak se to stane?
Já jsem deprese a panické ataky měla od poměrně útlého věku. Nevěděla jsem, co to znamená. Panická ataka znamená, že najednou se ti všechno sevře, buší ti srdce, je ti na omdlení, prostě máš pocit, že umíráš. Samozřejmě jdeš k doktorovi, aby ti řekl, co s tebou je. V té době se ještě o panických atakách a depresích nic moc nevědělo. To bylo za socialismu, tehdy se šlo k psychiatrovi, pokud jsi byla úplný blázen. Takže jsem na to přišla, až když se o tom začalo později mluvit.
Když jsi přišla k lékaři a řekla: Já mám pocit, že mám infarkt, on tě prohlédl a řekl: To je dobrý?
Řekl, že mi nic není. A nakonec, že mám únavový syndrom. A pod to se schová úplně všechno.
A dneska ti je dobře?
Dneska mi je dobře.
