Ventilátory z veřejné sbírky přinesly výrobci ztrátu. Vidí v nich ale šanci

MICo Group je výrobcem filtrů, velkých palivových nádrží, zásobníků nebo výměníků pro elektrárny a vodárny. Exportuje do řady zemí, dodává na velké stavby od Ruska po jadernou elektrárnu Hinkley Point ve Velké Británii.

Během nouzového stavu MICo spustilo zcela novou výrobu plicních ventilátorů CoroVent, jejichž vývoj byl narychlo dokončen díky veřejné sbírce. Samotné MICo do rozjezdu vložilo desítky milionů korun. „Máme z toho poměrně velkou ztrátu. Rozhodnutí pustit se do ventilátorů ale nelituji,“ říká šéf MICo Group Jiří Denner.

Jak se vaší rodinné průmyslové firmě daří v době začínající krize?

Zakázky nám postupně přicházejí. Napjatá situace polevuje, hýbe se, co bylo odsunuté jenom z toho důvodu, že lidi zůstávali doma na home office. Teď jsme vyhráli několik dodávek na jadernou elektrárnu Hinkley Point v Anglii a na projekty do Německa a do Švédska. Trh začíná fungovat, uvidíme, jak to bude dál.

Takže apokalyptické zprávy o dramatickém propadu českého průmyslu se MICo Group netýkají?

Netýkají se nás teď, protože naše projekty jsou dlouhodobé. Většinou jsou to větší investice, a když už někdo zainvestuje do stavby elektrárny nebo do velké rekonstrukce, taková věc se těžko brzdí. Navíc naše komponenty stojí relativně málo peněz oproti zařízením, jako je kotel nebo turbína, do kterých už odběratelé stejně zainvestovali a mají je zaplacené. Takže tyto věci dojedou. Skutečný problém u firem našeho typu vznikne, myslím, tak za rok a půl, za dva.

Vám ale pandemie přinesla nové šance, které jste plně využili. Během jara jste se pustili do výroby plicních ventilátorů pro nemocnice. Je to dnes významná aktivita pro MICo?

V době, kdy jsme se do toho pouštěli, vlastně nikdo nevěděl, jaká bude situace. Plány byly veliké, potenciální zákazníci chtěli tisíce kusů. Teď jsou všichni opatrnější. Zájem je spíš z Latinské Ameriky a Ruska, kde dnes pořád jsou problémy a potřeba ventilátorů je veliká. V současnosti u nás na ventilátorech pracuje asi 20 lidí.

Jak se MICo do tohoto příběhu vůbec dostalo? Byla v tom náhoda?

Ano. Sledoval jsem hodně média v době, kdy se krize začínala rozjíždět tady v Evropě, kdy z Číny šly zprávy, že nedostatek ventilátorů je tam velký problém. Takže jsem napsal přímo panu premiérovi. Ještě jsem nevěděl, že existuje nějaká iniciativa Covid19CZ, Karel Roubík (šéf výzkumného týmu z Fakulty biomedicínského inženýrství ČVUT – pozn. red.), že jsou tu firmy, schopné plicní ventilátory dávat dohromady.

Pak se jeden z našich obchodníků, který má v rámci našeho běžného byznysu na starosti medicínský segment, dozvěděl právě o téhle skupině. Oslovili jsme Covid19CZ a Karla Roubíka, který celý projekt zaštiťuje po technické stránce a vede vývojový tým.

Vaše ventilátory jsou výsledkem dlouhodobějšího vývoje nesouvisejícího s aktuální pandemií. Na ukončení vývoje ale bylo třeba narychlo získat peníze. Skupina Covid19CZ proto vyhlásila veřejnou sbírku, v níž se za dva dny vybralo neuvěřitelných 14 milionů korun. Bez občanské aktivity by se ventilátory nezačaly vyrábět?

Myslím, že by to byl velký problém. Přispěly pak i různé firmy, ale všechno mělo delší setrvačnost. Takže peníze od lidí na začátku tomu hodně pomohly. Respektive i pro mne to byl impulz, že jsem do toho investovat naše vlastní peníze.

V jakém objemu?

V první chvíli něco mezi 45 a 50 miliony. Část se mi vrátila, ale zčásti nám v tom pořád peníze visí – ve výrobě a ve vyrobených ventilátorech.

Když jste se do výroby pouštěli, vypadalo to na poptávku v řádu tisíců kusů. Kolik ventilátorů tedy reálně děláte?

Dlouhodobě udržitelná, reálná výroba se pohybuje někde kolem 100 kusů denně. Ne, že bychom na to museli třeba stavět novou továrnu. To se dá poměrně jednoduše zvládat.

Kde ventilátory děláte?

V Třebíči – v našem sídle, kde je firma Dawell, která vyrábí indukční ohřevy. Využíváme volné kapacity Dawellu, který má kvůli koronaviru nějaký pokles.

Nemuseli jste tedy třeba najímat nové zaměstnance.

Teď už bereme nové pracovníky čistě na tuto činnost. Zpočátku nikdo nevěděl, jaká bude v Dawellu situace, dělají poměrně rychlobrátkový obor a objednávky jim spadly na nulu během dvou dnů. Nikdo nevěděl, jak se jejich výroba znovu rozjede. Dneska – musím to zaklepat – je to výborné, výroba nabíhá a jede v podstatě ještě silněji než před nouzovým stavem. Lidi se samozřejmě musí vrátit zpátky ke své normální činnosti, takže na ventilátory nabíráme další zaměstnance.

Jsou pro vás ventilátory aspoň do budoucna ekonomicky zajímavé?

Ekonomicky zajímavé to v současné chvíli není, ztráta je tam poměrně veliká. Já ale věřím tomu, že prodeje naběhnou. My jsme měli jiný předpoklad obchodního modelu: čekali jsme, že si zákazník objedná tisíc kusů, my mu dodáme tisíc kusů, on zaplatí, nebude problém. Náš produkt je ale nový, takže si ho každý chce nejdřív vyzkoušet. To znamená, tam posíláme pět kusů, tam tři, tam deset.

Jde to v těchto malých počtech, ventilátory se nejdřív testují a pak zákazník řekne, že chce větší počty. Přece jenom je to přístroj, který přímo ovlivňuje život člověka. Je pochopitelné, že odběratelé potřebují jistotu, že to zařízení je bezpečné, bezproblémové.

Když se pandemie v Evropě rozjížděla a Česká republika se připravovala na dramatický vývoj, na velké počty nakažených, předpokládal jste jen z České republiky poptávku asi po 250 kusech.

To je možné.

Kolik ventilátorů pak vlastně české nemocnice potřebovaly?

V podstatě žádné. Máme je vyrobené, jsou u nás na skladě. Teď řešíme, jak by se distribuovaly. Jestli přímo nemocnicím, nebo ministerstvu.

V průběhu akutní krize v Evropě vlády vyzývaly řadu firem, hlavně automobilky a letecké továrny, aby se do výroby plicních ventilátorů pouštěly. Kolik vzniklo po Evropě nových výrobců?

Ventilátory se začínaly vyrábět ve spolupráci se zdravotnickými firmami, které je běžně dělají. Firmy, které se nově zapojily, spíš zvýšily už existující kapacity. Aby někdo začal dělat takový produkt od nuly, v tom jsme jediní, pokud vím. Aspoň jsme nenašli nikoho dalšího.

Kam máte šanci ventilátory prodávat? Kde se testují?

Evropa je v podstatě za první vlnou nákazy, tady se potřeba snižuje. Nejvíc jsou poptávky z Latinské Ameriky a Blízkého východu. My bychom ventilátory měli rádi ve svém výrobním portfoliu. Asi je nebudeme vyrábět ve stovkách, ale třeba dva kusy denně. Umím si představit, že ročně bychom mohli udělat maximálně do tisíce strojů. To už ale zase bude jiný stroj, než jaký dodáváme dnes. Bude už plnohodnotný, se všemi certifikacemi a razítky.

A jak to vypadá s certifikací pro běžný medicínský trh?

Certifikace probíhají nebo je doděláváme v nejrůznějších zemích, pro Evropu, pro Ameriku, pro Rusko, pro další státy. Komunikujeme s certifikačními orgány a zatím máme zprávy, že všechno je tak, jak má být, podle jejich představ. Samozřejmě ale pořád zatím jde o pohotovostní zařízení. Pak jsou i země, které si ta oprávnění řeší v podstatě úplně samy, bez jakýkoliv mezinárodních osvědčení. Těm jsme dodali jeden stroj, oni ho certifikují a pak můžou dělat větší objednávky.

Nelitujete dnes, že jste se do ventilátorů pustili?

Ne, nelituji.

Co vám ta zkušenost přinesla?

Získal jsem víc důvěry v lidi. Když přijde krize, jsou schopni si pomoci, jsou ochotní. Ukázala to spousta našich dodavatelů, spousta partnerů, kteří se připojili a zadarmo nabídli služby všeho možného. Získal jsem spoustu osobních kontaktů – a ve vypjaté situaci to byly jiné kontakty než takové ty klasické, obchodní.

Máte za sebou společné dobrodružství.

Tak. S těmi lidmi se pak komunikuje jinak. Z tohoto pohledu ničeho nelituji. My už si dnes můžeme říct, že očekávání, příprava na epidemii, byly přehnané. Když se to ale začalo řešit, nikdo nevěděl, co přijde. A pořád vlastně nikdo nevíme, co bude dál. Teď vidíme obrovský nárůst nákazy v Brazílii, v Mexiku, v dalších zemích v Latinské Americe. Je to podobné, jako když ten problém začínal v Číně, a my v Evropě jsme si říkali, že se nás to vlastně netýká. Máme pocit, že jsme z toho venku, ale nikdo nevíme, co se může a nemůže dít.

Vývoj ventilátorů byl dokončen díky iniciativě technologických a marketingových nadšenců, která si začala říkat COVID19CZ. Kromě ventilátorů připravili aplikaci eRouška nebo chytrou karanténu. Zůstalo z dubnového krizového vzepětí občanské iniciativy něco trvalého?

Určitě. Hlavně se ukázalo, že když se spojí lidi – a nemusí jich ani být moc – schopní v nějakém oboru, táhnou za jeden provaz a dělají naplno, je výsledek neuvěřitelný. Náš ventilátor nezačínal od nuly, běžel tam předchozí vývoj na fakultě biomedicíny, která funguje přes 20 let. Když se ale řekne „začneme vyrábět nový typ ventilátoru“, od myšlenky do prvního prototypu uteče většinou rok a půl. My jsme to tady zvládli za necelé dva měsíce.

Není škoda nechat tu energii vyprchat, vyvanout? Nebo je jen iluze, že by tohle šlo dělat běžně?

Já myslím, že úplně iluze to není. Na druhou stranu, spousta lidí, co v tom byla zapojená, byli v té době na home office. Vlastně neměli co dělat. Minimálně na našich ventilátorech ale pracovali 16 hodin a víc denně. Takže na podobné projekty by museli být lidi reálně zaměstnáni a v tom zápřahu to z dlouhodobého hlediska podle mě není úplně zvládnutelné.

Vy jste říkal, že pro vás je to přinejmenším byznysová šance do budoucna. Pro lidi z COVID19CZ to byla mimořádně zajímavá zkušenost. Co z ventilátorového projektu zůstává pro vědeckou sféru, pro ČVUT?

Hlavně se ukázalo, že ČVUT má odborníky na úrovni. Spousta lidí míní, že v akademické sféře musí všechno trvat čtyřikrát déle než v komerčních firmách. Jenže lidi kolem ČVUT fungovali rychleji než lidi z komerční sféry. Dávali tomu maximum a byli schopní přijít s produktem, který má praktický účel, je optimalizovaný tak, aby byl rychle a cenově dostupný pro potřebné.

Jak vidíte z Třebíčska vývoj krize? Čeká nás skutečně apokalypsa, jak mnozí varují, nebo jen běžný hospodářský výkyv?

Běžný výkyv to určitě není. Je otázka, jak se k tomu kdo postaví a jak bude optimistický. Jak společnosti, tak jednotliví lidé. Co budou lidi běžně nakupovat, za co budou ochotni utrácet. A do čeho budou ochotny investovat firmy.

Nezaměstnanost, a to všechno, myslím, u nás teprve přijde. Reálně to bude vidět v září, v říjnu, kdy firmám dojdou všechny ty státní podpory. Když jim výroba nenaběhne v dřívějším rozsahu, když budou mít pokles o 30, o 50 procent, musí přijít zákonitě pokles zaměstnanců. Jiná možnost není. My už to vidíme dnes, že se nám hlásí noví potenciální zaměstnanci. Trh práce se otevřel, rozhodně je znát, že lidé v současnosti hledají práci. A teď jde právě o to říct si, co může naši společnost posunout.

Nemyslím si, že zažíváme výkyv. Myslím, že změna ve společnosti bude obrovská a trvalá. Myslím, že spousta věcí se zásadně změní, trh se převrátí, spousta oborů zanikne. A na to vzniknou zase nové. Ta mezera tady ale bude určitě nějaký rok.

Jak se podle vás změní byznys a společnost? Kromě digitalizace, o které se nejvíc mluví?

Já můžu říct za sebe, že dneska si chci tvořit rezervu na něco nepředvídatelného. A o tom se bavím se spoustou podnikatelů, kteří to říkají také. To je asi ten základ, hlavní změna v uvažování. Aby byla jistota, že když přijde nějaký propad, když přestane země na dva měsíce fungovat, firma může přežít.