Efekt mnoha roušek, které Češi nosí, je velmi omezený, říká expert WHO

„Člověk by si myslel, že nosit roušku je něco jako spolknout prášek. Přitom je to velmi komplikovaný proces,“ říká v rozhovoru Srđan Matić, expert na problematiku veřejného zdraví a současně ředitel české kanceláře Světové zdravotnické organizace (WHO).

Od 1. září budou roušky v Česku opět povinné ve veřejné dopravě nebo zdravotních a sociálních zařízeních. Jaký je na to názor WHO? Protože i její pohled se v doporučeních k rouškám v průběhu pandemie měnil.

Rád bych tohle nejprve uvedl na pravou míru. WHO od počátku pandemie v lednu obhajuje racionální užívání osobních ochranných pomůcek, včetně roušek. Tedy na základě vědecky ověřených informací zhodnotit, kdy, kde a jak nosit roušky nebo jiné ochranné pomůcky. Samy o sobě totiž nejsou kouzelným proutkem, který ukončí šíření covidu-19.

Ale jsou dost symbolické pro dnešní „koronavirovou“ dobu…

Jsou jistě symbolické do té míry, že mluvíme o závažném respiračním onemocnění. Proto je vytváření bariér a vzdálenosti mezi dýchacími soustavami dvou jedinců tou nejdůležitější preventivní metodou. Ale roušky se také staly velkým politickým symbolem. V Česku tak mělo například zpočátku propuknutí nákazy nošení roušek téměř univerzální podporu. Zavedení povinnosti jejich nošení na dlouhou dobu bez zhodnocení míry rizika pro určitá místa a situace ale bylo pro většinu lidí velmi náročné. Když pak přišel čas na znovuzavedení této povinnosti, setkalo se to logicky s velmi negativní reakcí.

Po bitvě je sice každý generál, ale můžeme se ptát, jestli by v případě přiměřenějších opatření v souvislosti s rouškami v počátku nákazy nebyla možná nyní reakce veřejnosti méně negativní. Ale to je opravdu spíše spekulace.

Minulý týden publikovala WHO doporučení ohledně užívání roušek dětmi. V Česku je přitom musí od prvního září nosit i tříleté děti, je to efektivní opatření?

Velká diskuse o rouškách a dětech souvisí s otevíráním škol a vzdělávacích institucí. Není to jen o rouškách, ale obecně o cílech vzdělávání. Jde o to, že pokud si budou děti a učitelé zakrývat obličeje, zasáhne to celé vzdělávání a proces socializace dětí. Základní doporučení WHO tedy je, že dětem by neměl být odepřen přístup k výuce kvůli tomu, že buď nosí, nebo nenosí roušku.

Rozhodně by je pak neměly nosit děti mladší pěti let. V případě nejmladších dětí je to nejen záležitost dodržování opatření a jeho pochopení, ale také o jejich neschopnosti používat je správně a hlavně o negativních důsledcích jejich nošení na vývoj dítěte. Roušky jako takové nejsou nebezpečné.

Jak by tedy státy měly v tomto případě postupovat?

Doporučujeme zemím, aby velmi pečlivě zhodnotily epidemiologickou situaci a případná povinnost nošení roušek dětmi skutečně odpovídala riziku, že se nákaza ve školách skutečně může rozšířit. Jde navíc jen o část z komplexu opatření, která je nutné zavést ve vzdělávacích zařízeních – od dodržování hygienických pravidel, fyzického odstupu, utvoření menších skupin ve třídách, zamezení promíchávání kolektivů. Zkrátka různých technik, z nichž žádná není perfektní, takže vždy musíme počítat s nějakým rozšířením nákazy ve školách.

Je potřeba také dodat, že ne všechno, co si dáte na obličej, je rouška. Ze všech dostupných řešení jsou respirátory a chirurgické roušky nejblíže efektivnímu nástroji pro prevenci infekce, všechno ostatní, jako třeba látkové roušky, musí mít určitou kvalitu, aby to zaručovalo alespoň částečnou ochranu. Efekt mnoha roušek, které nejen v Česku lidé nosí, je velmi omezený. Druhou věcí je také způsob jejich nošení. Musíte si je správně nasadit, správně je sundat, neměli byste na ni vůbec sahat…

…což je věc, kterou tedy vidíme od řady politiků v televizi.

Správné používání roušek je velmi náročný proces. Neměli byste je někde nechávat ležet nebo používat několik dnů. Pokud máte látkovou roušku, měli byste ji dezinfikovat, správně prát a sušit a také uchovávat. Bohužel diskuse je zjednodušena na otázku: Roušky ano, nebo ne. Přitom správná otázka má být: Roušky jak a kdy. A na tyto dvě otázky máme celkem jasně danou a důkazy podloženou odpověď.

Těžší na dodržování je spíš jak než kdy.

Je to velmi náročné. Člověk by si myslel, že nosit roušku je něco jako spolknout prášek. Přitom je to velmi komplikovaný proces. Pokud tedy zkombinujeme několik faktorů, tedy že ne všichni nosí roušky, část populace nemá správný typ roušky a část lidí je nenosí správně, dojdeme k tomu, že jen opravdu omezený zlomek populace je skutečně rouškami chráněn. Zbytek lidí je chráněn jen do určité úrovně a ta může být extrémně nízká.

Nesouhlasím tedy s výrokem, který je často slyšet, že něco přes obličej je lepší než nic. Velmi často je nic daleko lepší než něco.

Pojďme nyní ke školám. Je bezpečné je otevřít? Protože třeba v řadě států USA zůstanou i na podzim zavřené.

V čase koronaviru není nic zcela bezpečné vyjma toho zůstat sám doma a už nikdy se s nikým nesetkat. Bavíme se tedy o úrovni rizika a o tom, jaké relativní bezpečnosti můžete dosáhnout. Například v Česku ale na rozdíl od velké části Spojených států, Izraele nebo zemí jako Brazílie nedochází ke komunitnímu přenosu koronaviru. Jedná se o nákazu skrze úzký kontakt ve společných domácnostech nebo různě velká ohniska spojená se zaměstnáním nebo volným časem.

Samozřejmě školy a předškolní zařízení jsou místy, kde kolektivy dětí a mladých lidí tráví dlouhý čas v blízkém kontaktu, takže existuje riziko, že se tam nákaza objeví. Musí být proto velmi dobře monitorovány a jakékoliv ohnisko nákazy musí hygienické stanice řešit rychle a důkladně.

Je Česko v tomto ohledu na otevření škol připraveno, ať už co se týče opatření, ale i toho dohledu, o kterém mluvíte?

Ministerstvo školství představilo před pár dny ve spolupráci s ministerstvem zdravotnictví podrobný manuál. Ten by měl zajistit, aby riziko pro žáky a učitele bylo na co nejmenší úrovni. Důležitá je ale nyní reakce škol, jestli tato opatření mohou být v praxi zavedena, pak bude případně potřeba je opravit. V tomto bych chtěl ale ocenit práci ministerstva zdravotnictví, které soustavně vyhodnocuje míru rizika nákazy, s čímž souvisí, že se některá opatření z pohledu veřejnosti mění velmi rychle a často. To se ale odvíjí od poznatků, které o koronaviru postupně získáváme.

Veřejnost by pak měla být připravena, že po pár týdnech od otevření škol by se mohly objevit úpravy a změny v opatřeních na základě toho, co jsme se naučili.

Tady se ale opět vrátím k rouškám, protože ochota veřejnosti dodržovat různá opatření úzce souvisí s tím, jestli jsou kroky vlády předvídatelné a také zdůvodněné. Těžko se pak divit tomu, že lidé nebudou nosit roušky, pokud je vláda ve školách zavede, a dva dny poté se bez důkladného vysvětlení zase povinnost zruší.

Základním problémem je, že žijeme ve skutečně historické etapě a nic podobného většina žijících lidí nezažila. Dnes například už není na světě skoro nikdo, kdo by si pamatoval pandemii španělské chřipky. Potýkáme se tak se zcela novou situací a naše znalosti o covidu-19 byly sedm měsíců zpátky nulové.

Každý den se proto dozvídáme něco nového a nemůžeme vinit autority, že se vydávají tam a zase zpátky, protože se naše znalosti mění velmi rychle. Základem otevřené společnosti ale je, že by lidé měli spolu mluvit. Experti by proto měli diskutovat, ale napřímo, ne prostřednictvím médií. Všichni budeme těžit z toho, pokud uslyšíme více vědecky podložených závěrů a méně názorů. Pokud lidé rozumí tomu, co, jak a proč mají dělat, jejich ochota spolupracovat je vyšší.

Co je k takovému přístupu potřeba?

Může to být velmi jednoduché – musíte mít někoho, kdo svolá schůzi. Pokud má deset expertů deset názorů na nošení roušek, někdo by měl svolat konferenci a experti by měli diskutovat do té doby, než se na něčem shodnou. To se může zdát komplikované.

Například ale každý rok se setkávají zástupci zemí, které přistoupily k dohodě o Mezinárodních zdravotních předpisech z roku 2005, a reportují WHO, jaká je připravenost jejich základních kapacit pro případ krize. K tomu mimo jiné patří schopnost koordinace v případě mimořádných událostí a krizové komunikace, které česká vláda několik let po sobě sama vyhodnotila jako dvě nejslabší místa v případě mimořádné události. České úřady si tak jsou vědomy tohoto problému a minulý rok požádaly WHO o pomoc s přípravou zhodnocení systému péče o veřejné zdraví a jeho kapacit s cílem zvýšit připravenost celého systému.

Pandemie ukázala, jak je toto důležité, ale také bohužel přerušila spolupráci na společném projektu s ministerstvem zdravotnictví. Česká republika by měla v určitém okamžiku zhodnotit, jak během krize postupovala a jaké kroky musí podniknout, aby její reakce v budoucnosti byla efektivnější a rychlejší.

Ukázala koronavirová pandemie nějaké základní slabiny zdravotnického systému, a možná nejen jeho, ale systému obecně? Napadá mě třeba to, že jsme si vůbec nedokázali představit, že by něco jako globální pandemie mohla v 21. století přijít?

Kdokoliv si myslel, že něco takového není v 21. století možné, se nemohl mýlit více. Posledních dvacet let panovala ve vědecké globální komunitě shoda, že dříve nebo později se celosvětová pandemie objeví. Nevěděli jsme pouze kdy a jaký druh nemoci to bude. Vždycky jsme očekávali, že svět postihne pandemie chřipky, a najednou přišel koronavirus.

Je to důsledkem toho, že lidstvo proniká na místa planety, kde by se pohybovat nemělo. Takhle evoluce funguje. Dokud byl tento typ koronaviru ve vzdálených jeskyních mezi netopýry, neexistoval způsob, jak by mohl přeskočit na člověka. Ale protože chodíme tam, kam bychom neměli, jíme to, co bychom neměli, a žijeme se zvířaty, se kterými bychom žít neměli, tak může propuknout pandemie. Lidstvo žije na planetě Zemi neudržitelným způsobem a návrat pandemií a infekčních nemocí je toho výsledkem.

Je to tedy podle vás něco jako trest pro lidstvo od přírody?

Ne, není to trest. My jako lidé jsme nejnebezpečnějším druhem na Zemi. Současná pandemie je jen důsledkem toho, že jsme v místech, kde bychom být neměli. Koronavirem se někdo nakazil tak, že byl v nesprávný čas na nesprávném místě a zkřížilo mu cestu nesprávné zvíře. Vypadá to trochu jako z filmu, ale takhle skutečně začíná pandemie. Ostatní už ale bohužel není fikce, taková je realita.

V čem se mohou státy z pandemie koronaviru poučit?

Pandemie ukázala, že mnoho zdravotních systému i těch nejrozvinutějších zemí světa nezvládá takto velké krizové situace. A to je výsledek politických rozhodnutí posledních zhruba třiceti let. Investice do zdravotnictví byly osekány na minimum ve snaze optimalizovat výdaje na zdravotnictví. Česká republika byla také mnoho let kritizována, že její zdravotní systém má příliš nadhodnocené kapacity. Z různých důvodů ale nesnížila například počet zdravotních zařízení, lůžek nebo lékařů do takové míry jako srovnatelné země Západu.

Reakce a dostatečná kapacita českého zdravotního systému během koronakrize pak byla podle mě právě proto mnohem lepší než například v Itálii, Španělsku nebo Spojených státech, kde stát v minulosti osekal financování veřejného zdravotnictví na kost. Systém péče o veřejné zdraví, tedy systém hygienických stanic a dalších zapojených institucí, utrpěl všude. Viděl jsem data ukazující omezování krajských hygienických stanic v Česku, kdy během posledních deseti let ztratily téměř polovinu svých kapacit, což muselo mít vliv na odpověď na covid-19. Na druhé straně, což je velmi pozitivní, byly rychle přijaty plány na investice do systému péče o veřejné zdraví.

Málokdy je slyšet něco tak pozitivního o Česku ve srovnání se světem.

Je to pozitivní věc, o které by se mělo mluvit. Na druhou stranu si za to ale nikdo nemůže připisovat zásluhy, protože každý, kdo v minulosti odmítal snižovat náklady, byl velmi kritizovaný za to, že příliš utrácí. Stalo se to vlastně náhodou, takže Česká republika měla v tomhle štěstí. Na druhou stranu je třeba říct, že se země nemusela potýká s takovým šířením nákazy jako Španělsko, Itálie nebo Spojené státy. Byla to tedy kombinace faktorů, která dobře zafungovala, a i proto je Česko dobrou případovou studií pro důkladný výzkum. Tedy zda skutečně dostatečné kapacity sehrály roli ve zvládnutí koronakrize v zemi.

Vyjma roušek se v Česku v souvislosti s koronavirem také velmi diskutuje o množství informací, statistik a dat, které se dostává k veřejnosti. Má podle vás veřejnost nárok znát všechna dostupná data?

Veřejnost nepotřebuje data, ale potřebuje informace. Vědci mají mít přístup k datům a poskytovat informace, které využije veřejnost. Vy ani já nepotřebujeme surová data o věku a bydlišti každého, kdo byl postižen koronavirem. V Česku jsou ale vědci nebo lidé, kteří se chtějí do nějaké studie pustit, a stěžují si, že nemají k dispozici data, která potřebují. Přitom by měli mít k nim přístup. Nikdo v současné době nesmí mít monopol na veřejná data.

Z mezinárodního pohledu je Česko, co se týče dostupnosti dat, která jsou požadovaná, transparentní a sdílí je s WHO denně a plně. Jinou otázkou ale je, jestli veřejnost má informace, u kterých je vhodné, aby měla. Myslím, že v tomto ohledu země nevyvíjí dostatečné úsilí a měla by poskytovat více srozumitelných informací. Nevím, jaké jsou za tím důvody, ale já bych měl pár otázek na ty, kteří mají v České republice k datům přístup.

Jakou otázku byste jim tedy položil?

Například by mě velmi zajímaly podrobné informace o tom, jak vypadala hospitalizace pacientů s covidem-19 v českých nemocnicích. Dosud jsem viděl pouze jednu veřejnou prezentaci, která obsahovala dva slajdy s tím, jak byli tito pacienti léčeni, což je jen malý zlomek těchto informací. Celý příběh hospitalizací v České republice je přitom i z mezinárodního pohledu velmi zajímavý.

Ať už z jakéhokoliv důvodu tuzemsko vykazuje velmi nízké procento hospitalizací, obsazení jednotek intenzivní péče a také úmrtnosti v porovnání s ostatními zeměmi. A je skutečně důležité pochopit proč. Jako moderní a vyspělá země produkuje Česká republika enormní množství dat, ale nerozumím tomu, proč bylo dosud publikováno tak málo studií. Očekával bych také, že nový vládní zmocněnec pro vědu a výzkum ve zdravotnictví (Roman Prymula, pozn. red.) bude podněcovat výzkum v této oblasti a podporovat český akademický svět k tomu, aby napomohl celosvětovému poznání o covidu-19.