Článek
Zlé zprávy. Jestli se nad námi nový koronavirus dostatečně rychle neslituje a nedá nám pokoj, reálně hrozí, že se ve „válce“ s touhle potvorou probojujeme v lepším případě ke státu na úrovni politických sitcomů, v tom horším někam do Severní Koreje. Některé nápady českých vládnoucích elit se ocitají povážlivě blízko hranici parodie na politiku i právní stát.
Když Sněmovna schválila vládě o týden kratší nouzový stav, než si Andrej Babiš představoval, přišel premiér bryskně s nápadem, že Adam Vojtěch nahonem sepíše novelu zákona o zdraví lidu. A podle ní bude moci sám zavírat obchody, výrobny i provozovny pouhými rozhodnutími ministra zdravotnictví.
Premiér Babiš je totiž, abyste rozuměli, „ve válce“ proti viru a „ve válce“, jak známo, je ve jménu vítězství dovoleno vše. Také se všechno musí dělat rychle, přímo a hned. Tahle válečná rétorika vedená snahou udržet občany efektivně v haptáku a vyhnout se obloukem nepříjemným kontrolním a kritickým mechanismům je samozřejmě absurdní od první chvíle. Jenže Babiš jí zjevně propadl natolik, že už ztratil i poslední zbytky citu pro fungování právního státu, které snad možná měl.
Takže polopatě: jakkoli je ministr Vojtěch sympaťák a rozhodně patří – navzdory mnoha svým chybám v koronavirové krizi – mezi lepší české ministry zdravotnictví, nemůže, ba nesmí se stát „Velkým vůdcem“, jemuž bude na stole ležet červený čudlík k vypnutí ekonomiky. Takhle to prostě na Západě nefunguje. Ano, vláda může ekonomiku vypnout – to jsme viděli. Vyžaduje to ovšem spoustu procedur – od sborového schválení nouzového stavu vládou přes posvěcení tohoto aktu Poslaneckou sněmovnou až po obavy ministrů ze soudního přezkumu a odpovědnosti za působené škody. Jestliže tento postup, na němž se obecně podílí, dejme tomu, 250 lidí (z toho 200 přímo demokraticky volených), svěříme do ruky jedinému ministrovi, opouštíme západní, ba i čínskou či ruskou ideu státu a míříme skutečně kamsi k Pchjongjangu.
Asi je zapotřebí připomenout, že to, co vláda v posledních několika týdnech provádí, nejsou v první řadě opatření proti koronaviru. V úplně první řadě to jsou omezení základních lidských a občanských práv daných ústavou a listinou – a až potom nějaká opatření. Omezovat základní práva je v nouzi přípustné. A Česko v nouzi je. Ale není v nouzi proto, že si to myslí premiér Babiš, nebo proto, že je tu nějaký virus, který premiér Babiš musí porazit. Je v nouzi proto, že poslanci, jimž se vláda zodpovídá, byli tak hodní a uznali argumenty Babišovy vlády pro tvrzení, že je třeba přejít do nouzového stavu.
Kdyby si premiér prostudoval nedávné rozhodnutí Městského soudu v Praze, který jeho dosavadní „válku“ s koronavirem označil za nezákonnou, dočetl by se, že podle zákonů určených pro „normální“ stav vláda prostě hospodu nebo hotel lusknutím prstu zavřít nesmí (pokud provozovatel neporušuje zákony). Kdyby se něco takového mohlo dít i mimo nouzový stav, znamenalo by to úplně jiné podmínky podnikání v naší zemi.
Pokud má premiér strach z druhé vlny epidemie nebo má pocit, že bez nouzového stavu nedokáže zajistit zdraví obyvatel, nic mu nebrání se do 17. května obrátit na poslance a silnými argumenty, konkrétními daty, přesnými scénáři nebo jinými korektními prostředky je přesvědčit, že nouzový stav má trvat dál. Pokud si myslí, že nouzový stav už potřeba není, pak ale také není potřeba dělat z Ministerstva zdravotnictví nejdůležitější hospodářský resort ve vládě. Jak by k tomu přišel Karel Havlíček.
