Věhlasný politolog: Konzervativce nedělá odpor k vakcínám, jak si část myslí

Začněme americkým postavením ve světě. Prezidenti Obama, Trump a Biden jsou velmi různí, jedno ale mají společné - snahu o stahování vojáků z ozbrojených konfliktů. Když vidíte tento trend, považujete stále USA za supervelmoc a řekněme světového četníka?

Zda bude Biden stahovat vojáky, ještě není určeno. To, že opouštíme Afghánistán, ještě nutně nic neříká o budoucích konfliktech. Ten hlavní bude s Čínou a je otázka, jestli budou Spojené státy ochotné bránit Tchaj-wan. Rozhodnutí o tom ještě nepadlo, myslím ale, že výrazně určí budoucí podobu geopolitiky.

Myslím si nicméně, že geopolitické postavení Spojených států až tak nezávisí na rozhodnutích prezidenta. Slabost USA totiž nespočívá v zahraničně-politických rozhodnutích, ale spíše v polarizaci americké společnosti. Každé dnešní rozhodnutí, od schvalování rozpočtu až po stahování se z mezinárodních konfliktů, je předmětem trpkých stranických hádek. Dokud to tak bude, nebudou USA schopny odhodlaného jednání na mezinárodní scéně.

Liberální demokracie v USA je pod dvojím útokem. Z jedné strany je to tzv. woke culture nebo radikální levice, z druhé strany populistická pravice. Vím, že považujete za nebezpečnější to druhé. Můžete vysvětlit proč? V Česku se mnozí lidé domnívají, že se Západ zbláznil a mluví už jen o genderu a rasismu…

Ze strany pravice je to otevřená politická hrozba, protože Trump tvrdí, že minulé volby byly ukradené. Velká většina republikánů proto věří, že Biden není legitimní prezident a republikánští zákonodárci po celé zemi se snaží změnit volební pravidla tak, aby jim zajistila vítězství v příštích volbách nehledě na to, jak lidé volí. Snaží se třeba ztížit demokratickým voličům přístup k volbám. To je myslím jasná politická hrozba. Po příštích volbách se mohou strhnout velké protesty a vzhledem k tomu, že je spousta lidí v Americe ozbrojených, se obávám i násilí.

Oproti tomu hrozba ze strany levice má spíše kulturní podobu, která souvisí s jistým druhem levicového antiliberalismu. Lidé už nevěří ve svobodu slova jako hodnotě. Je to také velká hrozba, rozhodně ale v příštích letech nepovede ke svržení americké ústavy, což by hrozba ze strany pravice být mohla. Spočívá spíše v dlouhodobé proměně názorů mladých lidí, což ostatně pozoruji u svých studentů. Není to ale bezprostřední hrozba.

Zmínil jste konflikt s Čínou. Míří svět k další studené válce, tentokrát mezi liberálními demokraciemi a autoritářskými státy typu Číny a Ruska?

Rusko je odlišné téma. Myslím, že problém s Čínou není studená válka, ale že může vzniknout žhavý konflikt mezi USA a Čínou kvůli Tchaj-wanu. Prezident Si Ťin-pching jasně řekl, že se chtějí s Tchaj-wanem sjednotit. A jasně dal také najevo, že když to nepůjde mírovou cestou, stane se to i tak. Myslím, že to chce udělat ještě před ukončením svého prezidentského mandátu. To je podle mě dost naléhavé.

Pojďme k radikálnímu islamismu. Vy říkáte, že jeho hrozbu Spojené státy po atentátech z 11. září přecenily. Považujete tedy vzestup a následný pád tzv. Islámského státu za přímý důsledek americké politiky na Blízkém východě?

Ano, je to tak. ISIS skutečně vytvořila americká invaze do Iráku. Srdcem ISIS byli nespokojení sunnitští Arabové pocházející ze sunnitského trojúhelníku v Iráku. Spousta z nich patřila mezi stoupence Saddáma Husajna a následně se radikalizovala. To by se pravděpodobně nestalo nebýt americké invaze do Iráku. Jsou tam i jiné faktory, jako je podpora salafistické ideologie ze strany Saúdské Arábie po celém světě, ta k tomu také přispěla. Věřím ale, že ISIS je nechtěným výsledkem americké invaze.

Po stažení USA se moci v Afghánistánu chopil Tálibán. Jak k němu přistupovat? Jsou to extremisté porušující lidská práva, na druhou stranu nás ale na rozdíl od ISIS neohrožují, zajímá je pouze afghánské území…

Situace se tam vyvíjí velmi rychle, teď tam nastal otevřený konflikt mezi Tálibánem a ISIS-K (Islámský stát Chorásán, pozn. red.). Velkým problémem je, že Tálibán nevypadá, že by byl schopný mít terorismus pod kontrolou. Jen v minulém týdnu tam došlo téměř k šesti desítkám útoků. Oni nemají zdroje ani kapacity na to, aby si udržovali kontrolu tak, jak to dělali Američané, a ani oni neměli vše pod kontrolou. Myslím, že se bude proto Tálibán snažit hledat mezinárodní podporu, jinak bude pro ně vládnutí extrémně obtížné. Obrátí se nejdříve na Pákistán a Čínu, potom i na Spojené státy. Nemyslím ale, že by Tálibán nebyl hrozbou jen proto, že s tím má plné ruce práce.

Myslím, že budete souhlasit s tvrzením, že největší světovou hrozbou je nyní změna klimatu. Když nyní sledujete konferenci v Glasgow, věříte, že národní státy konečně najdou společnou řeč? Spíš se mi zdá, že zvítězí sobectví…

Myslím, že je chybou přemýšlet o tom problému a používat morální soudy, tedy stavět sobeckost proti globální spolupráci. Každá ze zemí čelí silnému tlaku, aby neinvestovala do toho, co je potřeba k vyrovnání se se změnami klimatu. Alternativní zdroje energie nejsou v tuto chvíli dostačující k tomu, aby naplnily energetické potřeby každého. Možná budou za desetiletí nebo dvě, nyní ale ne. Vidíte, co se děje v Číně - snažili se omezit spalování uhlí a výsledkem jsou výpadky elektřiny a zavírání části výrobních podniků. Takže se nakonec vrací k uhlí. To není sobeckost. Žádný čínský vůdce nepřipustí, aby země přišla o polovinu výrobních kapacit jen kvůli klimatickým cílům.

Podobné je to v Německu. Němci jsou nadšení a chtějí být zelení jako žádná jiná země světa, jsou ale stále závislí na výrobě uhlí a letos v zimě žádné uhelné elektrárny zavírat nebudou, když je plyn tak drahý. Proto si myslím, že bychom neměli mluvit o morálce. Je potřeba se zamyslet nad opravdu silnými ekonomickými pobídkami a určit, jak je použít, abychom ten přechod usnadnili.

Dalším velkým problémem je nyní pandemie koronaviru. Můžeme se ze světové spolupráce v této věci nějak poučit pro boj se změnami klimatu?

Když se podíváte na světovou spolupráci od 11. září až do finanční krize v roce 2008, zjistíte, že se její úroveň snížila. Zdá se tedy, že jsme se nepoučili a jdeme stále špatným směrem. Myslím tím, že výsledkem 11. září byly vojenské intervence, rok 2008 zapříčinil vznik G20. Pandemie koronaviru přinesla v jistém směru i pozitivní věci, třeba fond obnovy EU, to je důležitá inovace.

Dopady pandemie jsou ale různé. Pandemie svým způsobem urychlila také nacionalismus v každé zemi. Mocnosti soutěžily o vakcíny a každá z nich si našla důvod pro uzavření hranic. Pandemie tak vytvořila podmínky spíše pro to, aby státy spolupracovaly méně než více.

Státy přistupovaly k pandemii různým způsobem i podle toho, zda šlo o liberální demokracie nebo autoritářské režimy. Dá se říci, které z nich byly úspěšnější?

To teprve budou muset zhodnotit badatelé v sociálních vědách. Někteří se o to už snaží. Já si ale nemyslím, že by byla nějaká korelace mezi úspěšností a typem režimu. Když mluví lidé o autoritářském režimu, často mají na mysli jen Čínu, ne už ale třeba Severní Koreu nebo Vietnam. A případ Číny je komplikovaný. Pandemii bychom tu v takové míře neměli, kdyby byla v raném stadiu méně utajována. Čína poté uplatňovala politiku nulové tolerance, která se ukázala při snižování počtu nemocných a úmrtí velmi efektivní. Samozřejmě ale není trvale udržitelná. Není možné zavírat města s 20 miliony obyvatel jen proto, že se tam vyskytnou tři případy covidu. Je to v téhle fázi opravdu těžké hodnotit, ale určitě to není tak, že by se to autoritářským režimům dařilo lépe.

Pandemie také přinesla zajímavý fenomén - velké množství odpůrců vakcín, takzvaných antivaxerů, a jejich protesty. To vše v době, kdy jsou na internetu okamžitě dostupné potřebné informace o vakcínách. Je to způsobeno sociálními sítěmi?

Nejenom sociální sítě, ale obecně internet podrývá roli zprostředkovatelů, kteří byli zvyklí filtrovat informace. Dříve to byli editoři, vydavatelé i vláda, kdo kontrolovali tok informací, které lidé dostávali. Na internetu ale může každý zveřejnit, co chce, a také se to dá použít jako politická zbraň. A k tomu dochází. Právě to vede k mnoha dezinformacím. Antivakcinační hnutí se navíc střetává s dalším fenoménem, kterým je identitářská politika. Ve Spojených státech si tak mnoho konzervativců myslí, že to, co z nich dělá konzervativce, je právě odmítání nosit roušku a očkovat se. Je to šílené.

V některých zemích chaotický management v boji s pandemií ovlivnil i parlamentní volby. V USA zřejmě přispěl k pádu Donalda Trumpa, u nás pak premiéra Andreje Babiše…

Také Bolsonaro v Brazílii byl podle mě v boji s pandemií opravdu špatný. Myslím, že to hrálo roli v obrovské ztrátě popularity, kterou utrpěl.

…myslíte, že se přiblížil konec tohoto druhu populistů?

Samozřejmě v to doufám. Zrovna ve vašem regionu to vypadá nadějně a zdá se, že vlna populistů začala ustupovat a vracíte se k normální centristické politice. Problém ale je v tom, že pandemie je extrémně nepředvídatelná. Země, kterým se před rokem dařilo, si o rok později už tak dobře nevedou. Třeba Vietnam a Thajsko vypadaly v roce 2020 velmi dobře a v roce 2021 se zavíraly. Politické dopady pandemie je proto velmi těžké předvídat.

Mluvil jste o naději v našem regionu. V Maďarsku ale stále vládne Viktor Orbán, jehož kritizuje Evropská unie za porušování společných hodnot. Řekl byste, že režim, který vede, pořád zůstává demokracií?

Nemyslím, že by to byla liberální demokracie. Je to spíš, jak řekl sám pan Orbán, neliberální demokracie. Já sám jsem dlouze hovořil se starostou Budapešti, což je významná opoziční postava. Myslí si, že pokud zůstane opozice jednotná, je možné volby v příštím roce vyhrát. Takže dokonce ani Orbán není nezranitelný.