Článek
Životy ohrožující fenomén domácího násilí se kvůli koronaviru prohloubil. Ukázalo se dokonce, že jde o mnohem větší problém, než odborníci čekali.
„Během pandemie jsme zaznamenali nárůst intenzity násilí a to se výrazně projevilo na poptávce po službách neziskových organizací,“ vysvětluje Blanka Nyklová ze Sociologického ústavu AV ČR. Zájem o „záchrannou síť“ pro ohrožené ženy se během první vlny pandemie zvýšil o 30 až 40 %. Aktuálně se jedná až o padesátiprocentní nárůst.
Omezení volného pohybu a fyzických kontaktů kvůli epidemii navíc znesnadňuje obětem násilí přístup k pomoci. Typicky se jedná například o ztíženou dostupnost azylových domů. Snížil se rovněž počet krizových míst, protože vlivem epidemie byl problém vyplácet sociální dávky. Ženy pak neměly možnost od partnera odejít – nebylo kam.
Epidemie koronaviru rovněž zvýraznila nedostatky v systému, který by ohroženým ženám – ale i dětem – měl poskytnout záchranu. Podle Blanky Nyklové a Dany Moree, které prováděly roční kvalitativní výzkum a zjišťovaly vliv pandemie na domácí násilí, se jedná o mnohem větší problém, než čekaly.
„Lidé nemohou k terapeutovi, jsou zavření doma a je pro ně těžší z domu odejít,“ popisuje negativní vliv pandemie Dana Moree, autorka výzkumu z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy.
„Organizace sice zareagovaly tím, že zřídily chatboty a možnost komunikace přes internet, nejedná se ale o samospásné řešení,“ dodává Nyklová. Podle výzkumnic domácí násilí během epidemie často vygradovalo a o pomoc se začaly hlásit i oběti, které domácí násilí snášely už několik let.
„Nejrozšířenější násilí, které je vlastně vždy přítomno, je psychické násilí. To znamená především manipulativní jednání právě i prostřednictvím dětí. Pokud je ohrožena žena, jedná se i často o sexuální násilí,“ popisuje Nyklová.
Začalo také narůstat post-separační násilí, tedy násilí po rozchodu partnerů. To souvisí i s předáváním dětí mezi rozvedenými rodiči, kdy podle Nyklové v době pandemie střídavá péče nefungovala tak jako v minulosti.
Česko je v nouzovém stavu potřetí. Poprvé trval loni od 12. března do 17. května. Instituce měly omezený provoz, sociální služby nemohly fungovat. Organizace posílily krizové linky a poradenství online. Podruhé nouzový stav vláda vyhlásila 5. října, skončil 14. února. Plynule na něj ode dneška navázal další nouzový stav. Sociální služby teď fungují s hygienickými omezeními.
Hlavními pilíři pomoci jsou podle výzkumnic policie, odbory ochrany dětí a Intervenční centra, která poskytují ochranu pro osoby v ohrožení. Tyto tři složky ovšem podle výsledků výzkumu moc dobře nespolupracují. „Například velmi rozporuplná spolupráce je mezi odbory ochrany dětí a policií. Může se stát, že odbor ochrany dětí třeba nepřijede, když ho policie zavolá, nebo odmítne komunikovat o případu. Naopak podle Orgánu sociálně-právní ochrany dětí policie někdy případy bagatelizuje a neřeší,“ vysvětluje Dana Moree.
Podle policie je velice obtížné na místě určit, zda se opravdu situace dá vyhodnotit jako domácí násilí, a musí tak násilníka vykázat. Pro domácí násilí musí být splněny některé podmínky, jako je například společná domácnost nebo opakované násilí na oběti, které se z jednoho výjezdu nedá snadno vyhodnotit.
K odsouzení samotného násilníka pak podle respondentů výzkumu dochází v jednom z tří set případů. Když už je pachatel souzen, málokdy dostane trest vězení. Podle výzkumnic navíc dochází k opětovné traumatizaci obětí, které jsou opakovaně vyslýchány.
Podle Moree je důležité pro oběti násilí se především v systému zorientovat, k čemuž by mohly sloužit právě neziskové organizace. „Je hlavně potřeba hledat pomoc. Přestože je cesta systémem dost složitá, setrvávat v pozici oběti je opravu hodně nedůstojné. Je potřeba s tím něco dělat,“ radí Moree.
„Bylo by dobré systém více přizpůsobit potřebám ohrožených osob,“ dodává Nyklová. „Například upravit definici domácího násilí, aby se lépe dalo určit, kdo je obětí. Dále je třeba lépe proškolit všechny složky pomoci a vytvořit metodiky a průvodce pro ohrožené osoby,“ pokračuje.
Výzkum probíhal ve třech fázích, kdy každá fáze trvala zhruba dva měsíce. Celý výzkum pak probíhal v období od půlky dubna do začátku prosince roku 2020. Mezi analyzovaná data výzkumu patřily přepisy telefonátů a chatů neziskových organizací, terénní deníky pracovnic, rozhovory s pracovníky policie a pracovníky Orgánu sociálně-právní ochrany dětí a rozhovory s právníky, terapeuty a soudci.
