Článek
Tajemná subatomická částice neutrino, která v září loňského roku dopadla na Zemi, má původ v 3,5 miliardy světelných let vzdálené galaxii. Vědci se přitom snaží rozluštit záhadu vysokoenergetických kosmických paprsků, které naráží i do Země už sto let. Tyto paprsky mohou vzniknout pouze mimo naši galaxii. Neutrino, které se podařilo vystopovat, proťalo nejdříve Indický oceán a zastavilo se až o antarktidský led.
Jeho cestu zachytily senzory ukryté v ledu hluboko pod jižním pólem, které jsou součástí vědecké observatoře IceCube. Ta má za úkol podobné mezigalaktické události zachycovat a monitorovat. Neutrino spustilo v systému automatické upozornění, díky kterému mohli vědci okamžitě začít pátrat po jeho původu. S tím jim nakonec pomohla NASA a jejich teleskop Fermi zachycují paprsky gama záření.
O galaxii, ze které neutrino pochází, se kromě jiného ví, že je domovem gigantické rotující černé díry. Černé díry, které rotují jejich středem, jsou součástí většiny galaxií. Některé z těchto černých děr však pohlcují hmotu tak ohromnou rychlostí, že tento proces zároveň produkuje a vysílá proudy vysokoenergetických částic do vesmíru. Takové galaxie, které zároveň tyto paprsky vysílají přímo na Zemi, se nazývají blazary. Blazar, jenž vyslal zmíněné neutrino, se nachází u souhvězdí Orion.
Vědci také zjistili, že ze stejného místa byla neutrina vysílána po dobu 150 dní mezi lety 2014-2015. Odborníci tak již nyní vědí, jaké objekty dokážou tyto paprsky a částice vytvářet. Skládají se z protonů a jiných nabitých částic a je téměř nemožné vystopovat jejich původ, protože jejich součásti jsou cestou skrz vesmír vychylovány magnetickými poli. Neutrina však cestují po zcela rovné ose a je tedy snazší zjistit, odkud vyšla. Podle vědců objev odstartoval „novou érou astronomie”, ve které bude možné vesmír sledovat nejen skrze tradiční teleskopy, ale i za pomoci neutrinových detektorů.
Neutrina jsou zvláštní částice, které jsou tak lehké, že si vědci dříve mysleli, že jsou ve skutečnosti nehmotné. Průběžně proudí ve velkých shlucích ze Slunce a většinou pouze prochází objekty, na které na své cestě narazí. Oblastí o velikosti špendlíkové hlavičky jich nepozorovaně projdou miliardy každou sekundu a nárazy, jako byl ten na Antarktidě, se objevují jen velice zřídka. „Tohle přináší doslova novou možnost pozorování vesmíru,” řekl o průlomu jeden z týmu vědců Julian Osborne.
