Věda na covid zaútočila palbou objevů. Odpověď na hlavní otázku ale nemá

Svět vkročí do nového roku 2021 ve stavu pandemie. Vlády napříč planetou za rok pochopily, že ve snaze ochránit životy vlastních občanů je klíčové nedovolit viru rozšířit se natolik, aby zahltil zdravotnický systém a začal tak zabíjet ve velkém. Zabránit se tomu všichni snaží bezpečnostními opatřeními, která jsou všude vesměs stejná. Každý se také snaží najít cestu, jak těmito restrikcemi zároveň nezničit ekonomiku.

Když ne všichni, tak většina zemí ale do příštího roku nakračuje po několika vlnách nákazy unavená. Valná část z nich navíc zrovna zažívá nejrychlejší tempo šíření viru. Všichni zároveň do nového roku vyhlíží s nejistou nadějí, že zejména díky vakcínám už není daleko chvíle, kdy se všechno začne vracet do normálu.

Jak jsme se v tomto okamžiku vlastně ocitli? A co nás ještě čeká?

„Tajemná virová pneumonie v centrální Číně nakazila už několik desítek lidí. O původu nemoci zatím není moc známo, vědci ale vyloučili, že by šlo o těžký akutní respirační syndrom (SARS), ptačí chřipku a středovýchodní respirační syndrom (MERS),“ takhle Seznam Zprávy o tehdy ještě nepojmenované nemoci psaly v prvním týdnu tohoto roku.

V té době šlo minimálně z pohledu redaktora zahraniční rubriky o okrajovou zprávu. Velmi podobně ji vnímala očividně i veřejnost a politici z celého světa. Že by skutečně mohlo jít o začátek velkého celosvětového problému, potažmo pandemie, si nepřipouštěl snad nikdo. Tedy kromě jedné skupiny lidí, jejichž varování často společnost ani vlády neberou vážně. Kromě vědců.

Virologové, odborníci na infekční choroby a další zástupci příbuzných oborů o hrozbě pandemie mluvili už roky a byli dost možná jediní, které průběh letošního roku ničím nepřekvapil. Seznam Zprávám tuto skutečnost v rozhovoru připomněl například český imunolog působící mimo jiné na University of Alabama v USA Zdeněk Hel nebo předsedkyně Akademie věd ČR Eva Zažímalová. Oba se víceméně shodují, že pandemie koronaviru pro svět nemusela být překvapením, kdyby odborníkům víc naslouchal.

Na začátku ledna ale svět víc než nějaké varování virologa ohledně katastrofálního potenciálu nějakého neznámého viru v Číně rozhodně zajímalo například dění na Blízkém východě, kde Spojené státy zrovna zabily íránského vojenského velitele Kásima Solejmáního. Tématem číslo dvě v sekci world news nejčtenějších zpravodajských serverů z celého světa byly nejspíš ještě dohořívající australské požáry. Rozhodně ne šíření neznámého viru v Číně.

Situace ale už v prvním měsíci tohoto roku nabrala rychlý spád. Nejprve 8. ledna byl v Číně nový koronavirus veřejně označen za zdroj ohniska nákazy, o dva dny později byla do databáze virological.org nahrána jeho genetická sekvence a 20. ledna Čína potvrdila, že dochází k přenosu z člověka na člověka. Jak je virus smrtící, jak se přenáší, jak ho detekovat a bránit se mu? Zhruba v tomto období začala obrovská akce celosvětové vědy s cílem přinést na tyto otázky odpovědi.

V posledním lednovém týdnu začal ve Wu-chanu lockdown a do konce měsíce ještě Světová zdravotnická organizace (WHO) stihla označit nový koronavirus za mezinárodní problém. Pro většinu zemí světa byl, ač už potvrzeně nebezpečný koronavirus, stále ještě pořád vzdálený na to, aby se jím výrazněji zabývala.

Následovalo poměrně krátké období na začátku února, kdy svět sledoval zejména dění v neprůhledné komunistické Číně a zprávám o koronaviru za hranicemi ČLR dominovalo šíření viru na výletní lodi Diamond Princess. Následně covid-19 dostal své jméno a vědci přišli i s jedním z prvních velkých objevů. Bylo jím detailnější pojmenování rizikových faktorů, které zvyšují riziko úmrtí při nákaze. V půlce měsíce vědci ve studii publikované v časopise Lancet ukázali na hypertenzi, cukrovku, problémy se srdcem a mužské pohlaví. V následujících dnech z celého světa přicházely špatné zprávy o potvrzení výskytu koronaviru v dalších a dalších zemích.

Zlom přišel 23. února, kdy se virus dostal do Itálie, která později Západu definitivně potvrdila, že je covid-19 velmi nebezpečný. Téměř současně vědci získali obrázek klíčového spike proteinu viru SARS-CoV-2, o kterém se aktuálně mluví zejména ve spojitosti s novým zmutovaným kmenem, na úrovni atomů. Covid-19 se mezitím šířil po celém světě.

V březnu naplno začala i celoevropská první vlna pandemie, virus se postupně objevil ve všech státech kontinentu včetně Česka. Že jde o pandemii se vším všudy, potvrdila 11. března i WHO, když oficiálně vyhlásila pandemický stav. Koncem března v Itálii dosáhly vrcholu první vlny denní počty mrtvých, které se pohybovaly zhruba mezi sedmi až devíti stovkami. Svět oběhly záběry armádních vozů převážejících mrtvé v Bergamu a každý se honem snažil zjistit, proč vlastně byla v Itálii smrtnost covidu tak vysoká.

Zpětně je ale jasně vidět, že kolaps zdravotnického systému jako hlavní důvod zapadl v celé řadě dalších důvodů. Nejeden stát se i přes možnost odkoukané zkušenosti z Apeninského poloostrova nepoučil, a nejenže nedokázal stejnému problému na vlastní půdě později zabránit, ba se dokonce rozhodl jít mu přímo naproti. Jmenovitě je to třeba Spojené království s původní strategií stádní imunity nebo Spojené státy v čele s Donaldem Trumpem, který nebezpečnost nového koronaviru vytrvale zlehčoval.

Z dění ve vědě té doby se patří zmínit, že v polovině března už americká společnost Moderna spustila první pokusy s vakcínou. V ten samý čas vyšla i jedna z prvních studií potvrzujících přenos covidu-19 vzduchem. S tím souvisel i postupný příklon vlád po celé planetě k rouškám jako efektivnímu nástroji k zpomalení šíření viru.

Zatímco evropské státy se lépe či hůře potýkaly s různými fázemi první vlny, vědci postupně publikovali sérii výzkumů, které dramaticky přispěly k pochopení nové nemoci.

Hned několik se jich například pokusilo odpovědět na otázku, co všechno vlastně může covid-19 v těle člověka způsobit. Vyplynulo na povrch, že kromě plic může poškodit mnoho klíčových orgánů včetně srdce, mozku, ledvin a střev. Další důležitá zjištění z tohoto období se týkala toho, proč a jak covid-19 ohrožuje i mladé a relativně zdravé lidi. Poprvé se objevila hypotéza, že může hrát roli i množství viru, kterému je člověk vystaven, a vyjasnil se i velký vliv obezity. V dubnu se rovněž potvrdilo, že velkou roli v šíření viru v populaci hrají i asymptomatičtí přenašeči. Posun znamenala i identifikace do té doby neznámých a více či méně atypických příznaků nemoci.

I přes záblesky naděje v hledání léku v podobě objevení pozitivních účinků remdesiviru a o něco pozdějších debat o potenciálu hydrochlorochinu se během jara také začalo ujasňovat, že jediným spolehlivým prostředkem, který může pandemii zastavit, je vakcína. Na jejím vývoji už pracovaly desítky předních světových firem, některé z nich podporované přímo vládami.

Vědecké úspěchy tak během jara z covidu-19 umazaly značnou část nálepky neznámé nemoci.

Jaro bylo ale rovněž obdobím, kdy se mnoho států, jako například Česko, mohlo poplácat po ramenou za dobré zvládnutí první vlny. Jiní se pomalu sbírali z nejvyšších ztrát na životech. Vůbec nikdo si ale nechtěl připustit, že to nejhorší má teprve přijít.

Zpětným pohledem je toto období prosycené velkou porcí naivity. Jak to třeba nakonec dopadlo s českým plánem na „řízené promořování“ populace? A co si asi teď říká například tehdy v médiích pro svá silná prohlášení velmi viditelná molekulární genetička Soňa Peková, která začátkem června řekla, že žádná druhá vlna nebude a virus do půl roku zmizí?

Euforii z překonání první vlny nákazy zažíval téměř celý svět a posilovaly je kromě jiného například i z dnešního pohledu jasně přifouknuté odhady farmaceutických společností. Ty totiž přímo zmiňovaly možnost, že vakcíny mohou přijít dostatečně včas na to, aby mohly světu pomoci už s případnou druhou vlnou.

S létem začalo krátké období relativního klidu. Ve většině zemí šíření viru zpomalilo a znatelně ubylo i nových objevů o covidu-19, které se na jaře na titulních stránkách vědeckých časopisů objevovaly prakticky co týden. Za zmínku však určitě stojí důležitý milník, ke kterému došlo začátkem léta v Británii, a to sice rozvoj odborné debaty na téma dlouhodobých následků koronaviru neboli tzv. long covidu. Koncem srpna se také oficiálně poprvé potvrdila reinfekce koronavirem.

Vlády mezitím postupně rozvolnily opatření a lidé si chtěli užívat života. Pokud se například v Česku zvyšovaly denní počty nakažených, zdrojem znepokojení byly spíš než zdravotní hrozba otázky spojené s tím, jestli na to okolní státy zareagují zavřením hranic a lidem tak zkazí plány na letní cestování. Že si covid vzal dovolenou jen na chvíli, si nikdo moc nechtěl připouštět.

Na konci října se většina Evropy i Spojených států ocitla pod tlakem druhé vlny nákazy, která byla ještě silnější než ta první. Téměř nikdo se z jarní vlny dostatečně nepoučil, nebo přinejmenším neodhadl, že ta podzimní bude o tolik větší. Počty nakažených ve většině států mnohonásobně překročily čísla z první vlny a bohužel se ani napodruhé většinou nepodařilo zamezit úměrnému zvýšení počtu ztracených životů.

Přispěly tomu přírodní podmínky v podobě chladnějšího počasí i lehkovážnost. Pro příklad opět není třeba chodit daleko, snad postačí zmínit výrok českého premiéra Andreje Babiše, který koncem září, kdy už byla druhá vlna na spadnutí, považoval za nejdůležitější přesvědčit Čechy o tom, že „covid už není takovým zabijákem“.

Ve vědě v první půlce podzimu přibývaly zejména nové informace o long covidu. Druhá část podzimu se pak nesla ve znamení velkých úspěchů a pokroků ve vývoji a testování vakcín.

Nejprve 9. listopadu společnosti Pfizer a BioNTech oznámily, že jejich vakcína měla v závěrečné fázi testování 90% účinnost. Ani ne o týden později se 95% účinností pochlubila americká Moderna. Za další týden pak zveřejnila výsledky testů AstraZeneca, která vyvíjela vakcínu ve spolupráci s Oxfordskou univerzitou. Ty byly ale ve zkratce řečeno nejednoznačné a společnost nakonec musí testy zopakovat. Jen o den později 24. listopadu ruský Gamalejův institut zveřejnil dodatečná data a oznámil účinnost vakcíny Sputnik V 91,4 %.

Konečně 2. prosince první západní země schválila vakcínu pro nouzové využití. Ve Velké Británii se od té doby začaly očkovat rizikové skupiny vakcínou Pfizeru. 11. prosince následoval stejný krok v USA, kde byla za další zhruba týden povolena i vakcína od Moderny. Od 27. prosince se bude moct vakcínou Pfizeru a BioNTechu očkovat i v Evropské unii, podmínečnou registraci schválila kromě příslušného úřadu i Evropská komise.

Kolik toho tedy ani na konci roku 2020 o covidu-19 nevíme? I přes bezprecedentní nasazení vědců z celého světa a mnohé úspěchy, je neznámých víc, než bychom si přáli.

Bez jasného výsledku totiž pokračují například poměrně nové debaty o dlouhodobých následcích covidu-19. Několik studií už prokázalo jejich existenci a ví se, že covid-19 může dlouhodobě komplikovat život těm, kterým například poškodí orgány. Kromě toho existuje také množství lidí, kteří i bez poškození orgánů trpí dlouhodobě typickými příznaky, jako je bolest hlavy, únava, problémy s dýcháním a podobně. Zatím se ale neví, jakého množství lidí se to týká, jak vážné jsou jejich problémy a taky jestli mohou být trvalé či za jak dlouho odezní.

Postiženým lidem se přitom nedostává žádné systematické zdravotnické pomoci ani podpory na úrovni zaměstnavatelů, kterým žádná vláda zatím neumí poradit, co s člověkem, který se na 100 % nemůže vrátit do zaměstnání ani po několika měsících od nákazy covidem-19.

Jasno ale není ani v tom, co se řeší od samého začátku pandemie. To bohužel platí i pro otázku ohledně toho, jak se vlastně virus šíří. Na toto téma sice vznikl nespočet studií, ale zatím vědci nedošli k jednotné shodě. Obecně řečeno je debata už delší dobu ve stadiu, kdy se většina přiklání k názoru, že se nemoc šíří dominantně vzduchem. Pravděpodobná je i možnost přenosu aerosoly, což znamená, že bezpečné rozestupy ve skutečnosti nejsou dva metry, ale mnohem víc. Potvrzeno to ale není a pravděpodobně hned tak nebude. Možnosti pozorování tohoto problému jsou totiž velmi omezené a experimenty s lidmi pochopitelně z etických důvodů nepřichází v úvahu.

Velmi sporé jsou i znalosti vědců o tom, jak velká je šance reinfekce. Vědci se shodují, že minimálně v prvních několika měsících od nákazy je nepravděpodobná, a když k ní dojde, bývá spojená se slabším průběhem. Některé výzkumy ale naznačily, že reinfekce jsou možná častější, než si myslíme, protože jsou často bezpříznakové, a mohly by tak hrát velkou roli v šíření viru.

I přes velké úspěchy ve vývoji a produkci vakcín zůstává oblak nejistoty i nad naplněním jejich očekávané role spasitele. Nejeden vědec už prohlásil, že bychom na ně neměli spoléhat jako na magické střely, které pandemii ukončí. Jelikož je minimálně v drtivé většině zemí očkování dobrovolné, neví se, kolik lidí ho odmítne. Kromě toho zůstává ve hvězdách, jak se vakcíny osvědčí, až narazí na další a další mutace viru, a zda budou časem potřebovat upravit, což by znamenalo nutnost znovu proočkovat celou populaci.

Všechny zmíněné neznámé vedou k tomu, že nelze zodpovědět hlavní otázku, kterou si v tuto chvíli klade snad každý na světě. Začne se v příštím roce všechno vracet do normálu, nebo nás čeká pokračování letošní noční můry?