Ve třídě se nehlásit a látku opakovat šestkrát. Miliardářovy nápady, jak zlepšit české školství

Dříve Martin Roman coby generální ředitel energetické společnosti ČEZ byl nejmocnějším manažerem v zemi a rozhodoval o miliardách. Třeba jaké elektrárny nebo doly firma koupí v zahraničí, čeho se naopak zbaví nebo zda bude chystat nový jaderný reaktor. Dnes je mu 47 let a ve svém manažerském důchodu se staví do role filantropa a nejnověji také reformátora českého školství. Nejvíc prosazuje, aby se učitelé museli každoročně vzdělávat a absolvovat nějaké kurzy.

Chtělo by se říct, tomu se to mluví - je mecenášem soukromé základní školy a elitního gymnázia PORG se školným 50 až 127 tisíc korun ročně, kde se mu sejdou dobří studenti s vynikajícími výsledky. „Já ve školství posuzuji efektivitu, kterou chápu jako přidanou hodnotu. Samozřejmě, že nemůžeme srovnávat selektivní školu se školou, která je třeba v sociálně vyloučené oblasti a bere každé dítě. Ta škola přitom může být lepší než některé školy, které mají skvělý výsledek, když budeme posuzovat, jaké dostanu dítě a kam ho dokážu posunout," uznává svou výhodu Roman.

Nedávno exmanažer završil svou dvouletou studijní etapu a úspěšně promoval na pedagogické fakultě University College London. A teď po návratu začíná vydávat knihy pro učitele o efektivnějších metodách výuky.

Jak to vypadá, když se kdysi nejmocnější manažer najednou vrátí do studentských let? To jste chodil v Londýně s batůžkem do školy? 

Přesně tak. Já jsem vedl normální studentský život. S výjimkou, že jsem měl s sebou rodinu, ale chodil jsem s batůžkem. Dělal jsem řádné magisterské studium, jež bylo zakončeno dizertací, kterou jsem musel napsat. A získal jsem titul, takže jsem MA effecting learning and teaching. Byl jsem tam jediný neučitel v ročníku.

Co přesně jste se na londýnské University College naučil?

Efektivitu výuky, což pro mě znamená smysluplně využitý čas, který dítě stráví ve škole a domácí přípravou. Aby se co nejlépe připravilo na svůj budoucí život - ve smyslu znalostí, dovedností a sociálních kompetencí. Já jsem měl dlouhodobě nějaký názor na vzdělávání, řekl bych, že odvozený selským rozumem. Z Británie jsem si přivezl právě to, že tam se učitelé více vzdělávají, více pracují s výsledky výzkumu. A přivezl jsem si i svoji slabost pro formativní hodnocení, což je takový nějaký souhrn metod a postupů, díky kterým se děti víc naučí a víc je to baví - a učitel s tím nakonec může mít i méně práce.

Proč jste se vlastně po odchodu z ČEZ s takovou vervou vrhl do školství?

Mě školství zajímalo po celý život. Pocházím z učitelské rodiny. A asi někdy koncem gymnázia jsem dospěl k tomu, že bych strašně chtěl, abych jednou mohl přispět něčemu, aby české školství bylo smysluplnější. Aby bylo trošku efektivnější. A pak jsem měl to štěstí, že jsem dostal stipendium, díky kterému jsem mohl studovat v Německu a ve Švýcarsku. A před devíti lety jsem přispěl k vzniku nové školy - a to byl PORG. Teď se snažím posunout dopředu i české vzdělávání, protože si myslím, že to je nejlepší cesta k tomu, jak posunout celou zemi dopředu.

Jak to chcete dokázat v roli mecenáše jedné soukromé školy?

Určitě bychom chtěli naši školu do budoucna otevřít, abychom ukázali, co si myslíme, jak se může dělat vzdělávání efektivním způsobem. Myslím si, že největší příležitostí pro české školství je zvýšit efektivitu těch 45 minut mezi dvěma zvoněními. Jde o to, aby čas mezi dvěma zvonky byl využit smysluplně. A nejde o to, co učitel v tom čase učí, jde o to, co se to dítě naučí.

Vy pořád mluvíte o formativním hodnocení. Co to vlastně je?

Je to vlastně celkový systém, jak přistupovat k žákovi. A jak v každém okamžiku vědět, kde se žák nachází a moci tomu přizpůsobit formu, jakou ho učíte. Co je dneska typický nešvar - učitel odvypráví, co potřebuje. Položí otázku, přihlásí se tři až pět nejlepších dětí ze třídy, on někoho z nich vyvolá a má dobrý pocit, protože oni to vědí. Výborně, končíme, od pondělí jedeme další. Ale to neznamená, že to bude vědět 80 procent slabších dětí ve třídě. To je mimochodem typická zpětná vazba od žáků, že učitel se ptá jenom těch nejlepších, jestli už chápou tu látku. A děti mu říkají, ale vy se vždy ptáte jenom Aničky a Honzíka, jestli to chápou, a ti to chápou vždycky. Ale my ostatní to nechápeme, prosím, ptejte se nás všech. Děti se mohou stydět zvednout ruku, že neví, takže učitel by mohl třeba říct: Teď zavřete oči a zvedněte ruku, kdo tomu nerozumí. Aby se děti nemusely stydět zvednout ruku před někým, na kom jim třeba záleží.

Co tedy mají podle vás učitelé dělat jinak?

Formativní hodnocení doporučuje třeba to, aby se děti nehlásily. Vy máte náhodně vybírat. Máte mít třeba dřívka se jmény, vytahovat, udržíte tím pozornost. Máte počkat tři sekundy, než vám odpoví někdo na otázku, protože ti pomalejší mají čas, aby se jim znalost utvořila v hlavě. Protože je to proces, kterým vlastně vzniká znalost: Když si o tom přemýšlíte a z hlavy to lovíte, a nejenom, že to na vás vypálí jedno dítě, které to má zrovna naučené. Je důležité si neustále brát zpětnou vazbu, třeba když položím otázku, děti mi odpoví. Mají bílé tabulky a každý z nich napíše odpověď. Je dobré mít neustále zapojených co nejvíc dětí.

Vy občas říkáte, že české školství připraví děti akorát tak na AZ-kvíz. Tedy že je moc biflování. Kvůli tomu se úroveň českého školství propadá?

Dneska se ve většině předmětů učí tolik faktů, že nakonec se děti naučí méně. Abychom si nějaký fakt dlouhodobě osvojili, tak ho potřebujeme šestkrát nějakým způsobem použít. To u většiny faktů nepoužijete. A výsledkem je, že nevíme mnohem více, ale víme méně. Máme takovou jednu velkou čmouhu, sem tam v paměti vytáhneme nějaké datum. Všichni vědí, že 1212 je Zlatá bula sicilská, ale když se ptáme po souvislostech a příčinách, tak už nic víc. Britský systém vás připraví na řešení problémů v životě. Je postavený na tom, že se učí méně témat, ale jde se do větší hloubky a k pochopení. Oni se například věnují čtvrt roku nástupu Hitlera k moci, protože to je tak důležitá etapa, na které děti pochopí souvislosti, jak poznat to, že se blíží potenciální diktátor. Budou schopny se zorientovat, až jednou půjdou k volbám. A to je pro ně mnohem důležitější, než abych je naučil tři nějaké starověké indické panovníky.

Vy také prosazujete takový až revoluční nápad, aby děti dostaly šanci si samy opravit písemku. Proč? Není to už moc liberální přístup?

To je opět výsledek výzkumu. Jednak děti tím, že si písemku opravují samy, tak znova u nich probíhá proces učení. Přece naším cílem není říct dětem: Vůbec jsi to nepochopil a máš za čtyři, ale od zítřka jdeme dál. Naším cílem je, aby se to dítě téma naučilo. Takže když my dokážeme jim jenom označit, že tam mají nějakou chybu a donutíme je, aby si chybu našly a opravily, tak vlastně obrovským způsobem zvýšíme míru toho, co se naučí. A o to nám přeci jde. Stejně tak je efektivní, když si děti opravují třeba navzájem práce. Protože to dítě umí svému vrstevníkovi dát zpětnou vazbu někdy i vhodnější formou, než mu ji dokáže dát učitel. Nehledě na to, že tím tomu učiteli šetříme práci a mnohdy si to dítě dá i více záležet, když jeho práci, jeho esej, může opravit holka, která se mu líbí.

Mimochodem, je tohle přesně ten důvod, proč jste se rozešli v lednu 2014 s dlouholetým ředitelem gymnázia PORG Václavem Klausem mladším, který prosazuje hodně konzervativní způsob výuky? 

Tak my jsme se s Václavem na spoustě věcech shodli. Shodli jsme se na tom, že škola má být náročná, shodli jsme se na tom, že by měla být povinná maturita z matematiky, ale měli jsme také rozdílné názory na některé věci, především na to, které asi dovednosti by měl mít člověk pro úspěch v 21. století. Já myslím, že děti musí dostat znalostní kotvy, jsou věci, které je prostě musíme nadrilovat. Ale také je musíme naučit, jak řešit problémy, s kterými se nikdy v životě nesetkaly. Protože to je nakonec to, co budou dělat v  životě. My vůbec nevíme, s čím ty děti za dvacet třicet let budou konfrontovány. Podle studie, kterou dělá univerzita v Oxfordu, do 20 let zanikne 47 procent stávajících pracovních míst.

Když už chcete měnit vzdělávání, nechcete se stát ministrem školství, odkud by se to asi nejlépe dělalo?

To není vůbec směr, kterým já uvažuji.

Tady na PORG máte neskromnou ambici být nejlepší střední školou v Evropě. Jak se to daří?

Já bych spíše řekl, že chceme být nejefektivnější školou. Myslím, že je strašně těžké hodnotit školy univerzálně. Naše škola měla letos v mezinárodní maturitě průměr 39 bodů, což je vlastně nejlepší výsledek na celém světě mimo Velkou Británii. Ale to je samozřejmě dáno i tím, že máme možnost si vybírat děti. Takže je to určitě kombinace toho, že máme dobré děti, dobré učitele, ale také, že je učíme podle smysluplných osnov. Protože je dokázáno, že když má člověk dobré osnovy, tak i průměrný učitel dokáže udělat výsledek stejný nebo lepší než výborný učitel, který učí podle špatných osnov.

U vás se platí školné 50 až 127 tisíc korun ročně a pořád se těšíte ohromné poptávce. Chystáte další rozšíření školy? 

Aktuálně teď jen na základní školu máme více než 230 přihlášek a přijímáme 44 dětí. To je poslední číslo z minulého měsíce. V Ostravě teď budeme otevírat i mezinárodní školu, protože tam máme zájem investorů, kteří přichází na Ostravsko a požadují možnost ryze anglického vzdělávání. Takže od 1. února budeme na Ostravsku otevírat i ryze britské curriculum. Takže budeme mít české curriculum v Libni, bilingvní curriculum v Krči a v Ostravě. A v Ostravě k tomu přibude i curriculum mezinárodní.

Kolika nadaným dětem z méně majetných rodin udělujete stipendia a jak to posuzujete?

U nás má stipendium více než sto dětí. Na gymnázium se udělají přijímací zkoušky, my uděláme čáru, ti, kteří se dostanou. Pak máme poměrně transparentní systém toho, když mají rodiče hrubý příjem ročně pod milion korun, tak vlastně mají právo na stipendium. A je to odstupňované nakonec podle celkového příjmu. A určitě naším zájmem je, abychom nebyli v nějakém sociálním skleníku. Určitě jsme moc rádi, že tady máme víc než sto stipendistů a že máme sociálně různorodé prostředí.

Jaká je typická rodina vašich žáků?

Typická rodina je u nás asi nějaký manažer v mezinárodní firmě, nebo máme hodně lidí z branže IT. Já bych řekl, že obecně tady máme lidi, kterým záleží na vzdělání. Máme tady lékaře, máme tady právníky, máme tady děti učitelů, takže máme tady skutečně různorodé sociální prostředí.