Článek
Během koronavirové krize se utlumily preventivní programy v rámci onkologických oddělení, včetně screeningů rakoviny prsu. Může mít výpadek z dlouhodobého hlediska za následek například nárůst nádorových onemocnění?
Problém už vůbec není provozní. Screeningová a další preventivní vyšetření se jistě doženou během dalších pár týdnů či měsíců, pokud se ovšem nebudou lidé obávat na preventivní vyšetření do zdravotnických zařízení chodit a celkově neomezí svůj zájem na onkologické prevenci z důvodu jiných virtuálních hrozeb. Ostatně upozornil jsem už 16. dubna, že medicína není jen covid a oněch jaksi registrovaných 350 mrtvých za čtvrt roku je třeba vnímat také úhlem mezitím 25 000 zemřelých na jiné nemoci, ať již s postupujícím věkem, nebo také na různé, i preventabilní, jiné nemoci. Třeba na onu rakovinu za čtvrt roku zemřelo nejméně 7000 pacientů, u mnohých jistě mohlo být onemocnění zachyceno časněji a léčba by bývala úspěšnější. Jen nezůstat trvale zacovidovaní!
Máte přehled o tom, jak onkologická prevence funguje nyní? Daří se lidi do nemocnic znovu dostávat, nebo u části stále převládají obavy z nákazy?
Odpovědět na tuto otázku není hned teď možné, snad až po celkovém zhodnocení roku 2020. V České republice je přes 160 nemocnic s různými kapacitami, tisíce ambulancí praktických lékařů, gynekologů, urologů a dalších specialistů, asi 70 mamografických screeningových center. Jde také nejen o tři screeningové programy rakoviny prsu a hrdla děložního u žen a kolorektálního karcinomu u žen i mužů, ale také o komplexní onkopreventivní prohlídky pro záchyt dalších asi patnácti nejčastějších druhů nádorů , které mají oficiálně v popisu práce praktici.
Jediné oddělení zaměřené speciálně na komplexní onkologické prohlídky funguje léta jen v Masarykově onkologickém ústavu v Brně, ač jsme s takovými počítali pro všechna krajská onkologická centra ve velkých krajských a fakultních nemocnicích. Dobudování této sítě je trvajícím úkolem bez ohledu na covid. V Brně jsme jako státní zařízení museli nařízením zřizovatele onkoprevenci asi na dva měsíce výrazně omezit, ne-li zcela přerušit, nyní už pokračujeme v plné míře. Nemáme pocit, že zájem občanů o tyto prohlídky klesá, objednávky jsou na měsíce dopředu. Jak se však covidí patálie projeví na celkovém stavu onkoprevence v České republice, bude možno říci až po vyhodnocení celého roku 2020 a porovnání s léty předchozími.
Může se obecně pozornost věnovaná koronaviru negativně podepsat na ostatní zdravotní péči?
Jistě může a už se podepsala. Akutní péče zajisté omezena nebyla, ale mnohé plánované operace byly odloženy, s mnohými chroničtějšími potížemi se pacienti obávali dostavit, někdy prý i s akutními. Když se věnuje přehnaná pozornost jedné ze stovek možných nemocí, zajisté vzniká riziko zanedbání jiných. Mnohde musely nemocnice pracovat v dělených týmech a nemalé kapacity byly rezervovány pro zvládání onemocnění covidem, což se zpětně ukázalo jako nadbytečné. Cvičení však proběhlo vcelku úspěšně. Ale trvale se už budou dohadovat dvě skupiny obyvatel. Jedna, která se bude cítit oním postupem zachráněna, že by to bývalo mohlo být daleko horší, a druhá, která se bude cítit spíše oklamána, že opatření byla nadměrná a chod společnosti byl neúměrně zastavován. Zpětně to dilema nikdo nerozhodne. Zůstane to věcí víry jedněch či druhých. A ve věcech víry má být tolerance.
Pokud jde o aktuálně nastavená protiepidemická opatření a jejich uvolňování: Probíhá podle vás adekvátně situaci?
Opatření byla zpočátku po dobu prvních čtyř až šesti týdnů adekvátní s ohledem na globální povahu patálie, dramatičnost zpráv ze světa a obavy, zda naše zdravotnictví tolik inzerovaný masový nápor infekcí zvládne. Masový obraz patálie nenastal rozsahem skutečné nemocnosti na covid, ale spíše testováním a laboratorní pozitivitou - ať už s nemocí, častěji však zcela bez ní. Zda se nějaké zdravotní důsledky či rizika u bezpříznakových, jen laboratorně pozitivních jedinců, projeví v budoucnosti, ukáže čas. Budou-li ovšem cíleně kontrolováni. Je také nejasné, zda se společnost jako celek postupně bojí více onoho viru, nebo opatření kolem něj, včetně obav o práci, o produkci, o děti, které nemohou do škol, omezení pohybu, rouškovacích procedur nebo bariér pro cestování pracovní i rekreační.
Strach má tedy adresátů mnoho, sám virus je jeden z nich. Bojíme se asi více sami sebe, svých nejistot, zmatku a opatření než viru. To bude nutno si přiznat. Řadu opatření a mediální masáže, majíce už i vlastní zkušenost a vlastní hodnocení, jsme si zřejmě zbytečně dlouho užívali a užíváme, což samozřejmě prohloubilo i budoucí problémy ekonomické, o psychosociálních ani nemluvě. Je také otázka, nakolik mají celoplošně uplatněná protiepidemická opatření na průběh epidemie přímý vliv a na jak dlouho.
To už se také zpětně nerozhodne, snad jen postupně lépe odhadne podle dopadu celé patálie do společnosti. Ten však z pohledu ryze zdravotního nebyl nijak zásadní ani fatální. Velkou roli v celé patálii jistě sehrála hlavně prezentace v médiích a odkazy na velmi různorodé a selektivní informace ze světa, což by nám mělo být velkým poučením. Virus jako informace ukrytá v RNA hraje daleko menší roli než lidská slova a mediální obrazy, tedy rovněž informace, nabízené médii nebo šířené v sociálních (někdy pohříchu i asociálních) sítích.
Měla by se v případě nárůstu respiračních onemocnění, ke kterému na podzim pravidelně dochází, nemocniční péče opět utlumovat, nebo lze jít jinou cestou, než tomu bylo letos na jaře?
Zajisté je po tuzemských zkušenostech nutno jít cestou nepaniky, nehysterie, mediálního nestrašení a normálního chodu společnosti, zdravotnictví nevyjímaje. Je nám třeba solidních medicínských poučení a závěrů, která nás v souhrnu teprve čekají. Akutní respirační infekce (ARI) zde opět budou až ve statisících jako každoročně, také koronaviry budou nadále trvale přítomny. Zda s námi jeden z koronavirů SARS CoV2 zůstane trvale nebo časem vyšumí jako dříve onen SARS, bude dáno jeho stabilitou, nikoli naším sebezničujícím „bojem s virem “ a mediálními prognózami teoretiků.
Jde-li o životaschopnou přírodní mutaci jednoho z koronavirů, zůstane s námi a zařadí se k ostatním. Jde-li o méně životný hybridní umělý výsadek, bude mít stále těžší udržet se. Obávám se ovšem chronického mentálního postižení společnosti v souvislosti s udržovanou patálií a zneužívání všech příležitostí, které poskytuje - ať už politicky, ekonomicky nebo regulatorně. A kdo se chce dále strašit nebo nadchnout, nechť se sám podívá na přehled klasifikace virů přístupný všem na Wikipedii, včetně kategorizace podle Davida Baltimora z roku 1971, nositele Nobelovy ceny. Budou mu zraky přecházet a v médiích už bude doživotně o čem psát a jednat.
Navíc podle aktuálního odborného článku 28 autorů z Německa, Švýcarska i Ruska publikovaného 4. 5. 2020 v renomovaném časopise Nature lze už virus SARS Cov2 nepříliš složitě také uměle vyrobit metodou genového inženýrství na kvasinkách Saccharomyces cerevisiae. To pro ty hloubavější s kutilskými sklony. Také si lze už z webu pořídit i domácí minilaboratoř pro PCR testování kdečeho za asi 1800 amerických dolarů i s příslušnými reagenciemi, polymerázami a podobně.
Možná jednou budeme nejen národem skvělých hudebníků, fotbalistů, cyklistů, rybářů, kuchařů, chatařů, vlastenců, ale i amatérských virologů a zabodujeme také v mikrosvětě. Doba to bude jistě vzrušující, ač poněkud nebezpečná. Někdy je lidu prospěšnější a šetrnější ztráta paměti.
Pacientů, kteří v Česku skutečně zemřeli přímo na covid-19, je prý pouze nepatrné množství. Už jsou v tomto ohledu k dispozici nějaká data? Lze případně vycházet ze statistik v zahraničí?
Ano, právě tato otázka je zajímavá a velmi důležitá a musí být ještě podrobena detailnímu odborného rozboru. Už také proto, abychom věděli, co učit mediky. Ostatně chystáme na letošní říjen senátní klinicko-patologický seminář covidí na téma Co budeme učit mediky o infekci SARS-CoV2? Standardních pitevních a histopatologických nálezů, jako je v medicíně při nejasných, komplikovaných či zcela nových stavech a nemocech obvyklé, bude z celé patálie zřejmě minimum, ale snad se pravdy dobereme. K problematice se musejí vyjádřit molekulární diagnostici, kliničtí mikrobiologové, radiologové, patologové, praktičtí lékaři, geriatři, infekcionisté, lidé z oněch narychlo zřízených covidích center a intenzivisté, kteří nápor čekali, aniž přišel, také znalí hygienici a biostatistici. Ovšem také medici, bývalí a současní, zda už je to pro ně pochopitelné a zda už vycházíme z mlžného oparu. Bude správné postavit to všechno nikoli konfrontačně, ale odborně a edukačně. I společnosti se tak může dařit lépe, byť ekonomicky hůře, hlavně však radostněji, neboť jakékoli odpracované poznání má přinášet lidem radost.
