Článek
Koncentrační tábory vznikaly například i na stadionech, v býčích arénách či klášterech už od roku 1936, kdy v zemi vypukla občanská válka po puči důstojníků. Jedním z pučistů byl i generál Francisco Franco, který se stal posléze hlavou země. V čele Španělska byl až do své smrti v roce 1975. V občanské válce, od jejíhož konce uplyne 1. dubna 80 let, zemřelo půl milionu lidí.
Valná většina táborů, do nichž Frankův režim zavíral své politické odpůrce, zanikla koncem 40. let minulého století. Poslední byl uzavřen až v roce 1966 na Kanárském ostrově Fuerteventura, v němž byli vězněni a „převychováváni“ homosexuálové. Nejvíce táborů bylo na jihu země, v autonomní oblasti Andalusie.
Podle Hernándeze se nedá přesně zjistit, kolik lidí v táborech zemřelo. Dřívější studie Javiera Rodriga, profesora historie na univerzitě v Barceloně, uvádí asi 10 000 obětí. Rodrigez zdokumentoval 188 koncentračních táborů. Některé oběti byly zastřeleny, zejména v prvních měsících války, jiné zemřely kvůli těžkým životním podmínkám. Vězni dostávali velmi málo jídla, někteří zemřeli na různé nemoci kvůli špatným hygienickým a zdravotním podmínkám.
Kromě nucených otrokářských prací vězně podrobovali i „převýchově“ v rámci frankistické ideologie.
„Ač byl Franco za války spojenec fašistické Itálie a nacistického Německa, chtěl ukázat Evropě svou lepší image,“ vysvětlil Hernández, proč mnoho táborů uzavřel Franco už několik měsíců po konci občanské války. Oficiálně byl poslední tábor ve Španělsku uzavřen koncem 40. let, i poté ale existovaly podle Hernándeze podobné tábory pro odpůrce režimu.
Během tříletého pátrání v archivech vyslechl novinář Hernández také desítku svědků, kteří byli v jednom ze tří stovek táborů vězněni. Nikdo z nich se ale nedožil vydání knihy, poslední svědek Luis Ortiz zemřel minulý týden, uvedl v pondělí server eldiario.es.
Po smrti Franka byly zločiny jeho diktatury několik dekád tabu, někteří historici to nazývají „totální ztrátou paměti“. Mnozí se o té době neodvažovali mluvit veřejně, jiní se styděli, další zase nechtěli otevírat staré rány. Až v roce 2007 přijal španělský parlament takzvaný zákon o historické paměti, který Frankův režim odsoudil a mimo jiné nařídil odstranění frankistických symbolů z veřejných míst.
Ve Španělsku existuje i Národní nadace Franciska Franka, která byla založena už rok po diktátorově smrti. Tato soukromá nezisková organizace si klade za cíl rozšířit povědomí o diktátorovi a připomínat jeho práci a zásluhy. Jejím současným prezidentem je Juan Chicharro Ortega, bývalý námořní generál a blízký spolupracovník krále Juana Carlose I. V minulosti nadaci finančně několikrát podpořila i vláda Josého Marii Aznara, která si za to vysloužila kritiku médií i občanskoprávních organizací. Aznarova vláda později padla mimo jiné i kvůli teroristickým útokum na Madrid, které Španělsko postihly kvůli podpoře Bushovy invaze do Iráku. Nadace musela v roce 2018 obměnit své stanovy, hrozilo jí prohlášení za nelegální, ve svých aktivitách však pokračuje beze změny.
Franco má stále řadu příznivců, kteří ho jezdí uctívat do památníku v Údolí padlých nedaleko Madridu. Tam je Franco pohřben v místní bazilice blízko asi 34 000 obětí z obou táborů občanské války. Pravidelně se také pořádají happeningy a manifestace k připomenutí jeho památky. Socialistická vláda schválila loni dekret, který v září podpořil i parlament a jehož cílem je exhumovat Frankovy ostatky a pohřbít je jinde. Termín je ale zatím v nedohlednu vzhledem ke stížnostem rodiny i nadcházejícím parlamentním volbám v dubnu. Pravicové strany jsou totiž proti exhumaci.
