Článek
Klevetění je horší mor než covid, prohlásil papež František ve svém posledním nedělním kázání. Nebylo to poprvé a určitě ani naposled. Už před sedmi lety prohlásil, že proti pohromě jménem klepy není „očkován“ nikdo, dokonce ani on sám.
Znalci Vatikánu občas vysvětlují, proč zrovna současný papež vede s drby tak urputnou válku. Jde mu o to, aby církevní hodnostáři ani jejich spolupracovníci nevynášeli z nejvyšších míst informace. Fajn, ať si Svatý Otec udělá na ředitelství církve pořádek.
Ale o jedno chci požádat: ruce pryč od drbů.
Je to přirozené a lidské. V jednom z nejznámějších a zároveň nejpřeceňovanějších citátů tvrdí Eleanor Rooseveltová, že „velká mysl diskutuje o nápadech, průměrná mysl o událostech a malé mysli o lidech“. Pardon, ale je to jen nabubřelá hloupost.
Nebo vy, když jste se sešli s někým milým a blízkým, jste začali diskutovat o myšlenkách? Nebo událostech? Samozřejmě že ne. Mluvili jste o lidech a jejich příbězích. „Celá literatura jsou drby,“ tvrdí v citátu, který mám rád zase já, spisovatel Truman Capote. A zmiňuje třeba Annu Kareninu či Vojnu a mír.
Tak jednoduché to je. Lidé, a hlavně jejich příběhy, chování a emoce, jsou klíčem k tomu, abychom porozuměli událostem. A případně se mohli bavit o myšlenkách. Ani ty však neexistují nějak izolovaně, odtržené od světa. Dávají smysl jen tehdy, když vycházejí či se nějak odrážejí v lidském chování.
Rozumím, co chtějí nepřátelé klevet říct. Že je špatné kritizovat lidi za jejich zády. Že se nehodí mluvit o někom v jeho nepřítomnosti, protože se nemůže bránit nařčením a obviněním. Jenže tím už předpokládáme, že tato konverzace je vždy a z principu zavilá. Možná je to vše jen nedorozumění a my bychom měli začít od terminologie.
Předně v češtině nám chybí správné slovo. Anglické „gossip“, které může být podstatným jménem i slovesem, označuje „neformální hovor o soukromých záležitostech jiných lidí“. Pochází ze staroanglického „godsibb“, což byl kmotr, přeneseně někdo blízký či důvěrný. Prostě člověk, se kterým si rádi popovídáte.
Slovo „gossip“ má negativní nádech, ostatně třeba v Oxfordském slovníku se podotýká, že zmíněný neformální hovor „může být nelichotivý i nepravdivý“. Ano, může – ale nemusí. Často se tohle slovo používá i neutrálně. Je trochu podezřelé, protože evokuje něco nedůležitého, až frivolního. Ale ne vždy odsouzeníhodného.
Čeština je mnohem přísnější. „Klepy, drby, pomluvy,“ uvádí překlad anglického „gossip“ například služba Slovník na Seznamu. „Pomluva“ je zcela ošklivá, obsahuje už snahu někoho poškodit. „Drby“ a „klepy“ jsou méně zlé, ale i ty evokují nehezké a podezřelé chování.
Etymologicky nejsou drby ani klepy zcela jednoznačně vysvětlené. Většina jazykovědců soudí, že „drbání“ bylo to, čím si čas krátily ženy, které na vesnici po večerech draly (či drbaly) peří. Klepy by pak obdobně mohly být tím, co ve městě – opět většinou ženy – provozovaly u klepadel na koberce. Ale jistě to nevíme.
Mimochodem podobný problém má i němčina, kde se pro „gossip“ používají dvě slova, někdy dokonce obě najednou: „der Klatsch“ a „der Tratsch“. To první se přitom blíží pomluvě a bere se jako víc negativní. Druhé znamená spíš jen zbytečný, nedůležitý hovor. Světáčtí Němci to někdy řeší tak, že importují anglické slovo „gossip“. Zvlášť když jde o drby a klepy ze života známých lidí a celebrit.
Mně osobně se nejvíc líbí definice „nedůležitý hovor“. Protože z něj se rodí pochopení, porozumění a dobře strávený čas. Miluju plán jít si „jen tak“, bez důvodu i záměru, s někým popovídat. To je příslib zajímavého setkání.
Opakem je to, co všichni známe, totiž když nám někdo řekne: „Musíme si promluvit!“ Nebo: „Musíme něco probrat!“ Není nic výhrůžnějšího. To jsou setkání, kterých se děsíme a která odkládáme.
Anglický antropolog Robin Dunbar sepsal vášnivou obhajobu drbů neboli „nedůležitého hovoru“ dokonce přímo do knihy. Když to trochu zjednoduším, píše v ní, že právě drby jsou tím, co nás udělalo lidmi. Primáti si projevovali blízkost a důvěrnost tím, že se vzájemně dotýkali, například drbali na zádech – vida, jak je čeština přesná.
Lidé už ale žili v příliš velkých společenstvech, než aby to zvládli. A tak se poutem a „sociálním lepidlem“ stala řeč. Co si sdělovali? Nikoli ty životně důležité, zásadní informace. Na to byl už vypracovaný mnohem jednodušší a efektivnější systém. Ostatně když se chtějí varovat nebo rychle domluvit, používají ho i zvířata.
Řeč ve své složitosti a komplexnosti vznikla proto, aby si vedle toho podstatného bylo možné sdělovat i to nepodstatné. Právě tak jsme se stali lidmi. Se svými příběhy, které si vyprávíme, a velkými emocemi a pohnutími mysli, na které nestačí jen gesta a mimika.
Ano, jistěže si uvědomuju to zahrození prstem přítomné v heslu, které vysvětluje, co drby jsou. Že jejich součástí může být i nepravda. Ale i toho bych se rád zastal. A připomněl Capoteho citát o tom, že celá literatura jsou vlastně drby. Ano, tak to je.
Pravdy, tedy fakta, jsou důležité. Jen když je máme, můžeme se dobře rozhodovat. Jsou tím, o co se opíráme, když chceme porozumět světu. Ale samy o sobě pravdy nestačí.
Nevidíme jiným lidem do hlavy. Nemůžeme být u všech událostí, které se stanou. Ale i tak o nich můžeme vyprávět. Můžeme si domýšlet, jaké jsou motivace lidí. O čem v určitých momentech přemýšlejí a co cítí. Ano, můžeme si pouze domýšlet, protože do hlavy jim nevidíme.
Je to špatné? Soudím, že když je to bez zlého úmyslu a když naším cílem není druhé lidi poškodit, pak jsou „drby“ legitimním způsobem, jak vyprávět o světě. A často jediným způsobem. Protože jak jsem už napsal, pravda a fakta nejsou vždy k dispozici.
Pamatuju si, jak jsem se před skoro třiceti lety jako mladý nadšený žurnalista hádal se starším kolegou, co je žurnalistika. Přece popis toho, co se stalo, tvrdil jsem. On prosazoval širší definici. Že někdy to, co se stalo, vědět nemusíme. Nebo nemůžeme. Pak stačí, když napíšeme s nejlepšími úmysly to, co se stát mohlo.
Hrozně mě to tehdy rozčilovalo. Dnes už bych asi byl ochoten připustit, že měl pravdu.
Ale hlavně je „nedůležitý hovor“ součástí našeho života. V roce 2019 média celkem hodně referovala o studii Kalifornské univerzity, která se tímto tématem zabývala. Vybavila respondenty nahrávacím zařízením, které se automaticky zapínalo, když s někým mluvili. Měli ho u sebe pět dní.
Nahrávky pak analyzovali. A výsledek? „Nedůležitým hovorem“ stráví lidé víc času, než sami odhadují. Skoro hodinu denně. Z celkového množství času, který stráví konverzací s ostatními, je to až 80 procent (samozřejmě se to netýká lidí, pro které je veřejné vystupování v jakékoli formě způsobem obživy).
To bylo v roce 2019. A zhruba o půl roku později přišli psychologové s dalším zjištěním: jestli v době pandemie, kdy se nemohli setkávat s ostatními a pracovali z domova, lidem něco chybělo, tak to byla právě „nedůležitá konverzace“. Prostě vyprávění o vlastních prožitcích, ale také o tom, co dělali či říkali ostatní lidé. Tedy to, na co se vztahuje ono ne úplně příjemné slovo „drby“. Nebo „klepy“. Co může, ale nemusí být pravda, a nás to stejně naplňuje radostí z vyprávění a úžasem z poslechu.
Užijme si to! A nenechme si to zkazit. Ani papežem. Však on to myslel jinak. Myslím, že by to tak skoro určitě mohlo být.
