Vaši partnerku k nám nepustíme, jeďte s ní na dovolenou, poradil Češce stát

Přinášíme další z příběhů rodin, které rozdělila pandemie. Příběh česko-indického páru, který si po měsících odloučení vybojoval setkání na území České republiky.

Covidová pandemie v kombinaci se stále se měnící situací na hranicích připravila mezinárodní lásce nelehké chvíle. Jindy nepředstavitelně dlouhá odloučení zažívají desítky Čechů, jejichž polovičky zůstaly v zemích s vízovou povinností. Přestože ministerstvo zahraničních věcí pravidelně aktualizuje podmínky pro přicestování cizinců, existuje skupina lidí, jejichž naděje nepodporují ministerské výjimky až na jedinou – vstupenkou pro společný život v Česku může být společný potomek. Společné dítě tyto páry ale mnohdy nemají, což nepřekonají ani důkazy o společném životě, nekonečné e-maily a telefonáty na ministerstva, žádosti o pomoc a ani sliby vlády, že „situace třetích zemí se řeší“. Jak ale ve čtvrtek během interpelací obrátil dnes už bývalý ministr zdravotnictví Adam Vojtěch – neřeší.

Seznam Zprávy oslovily desítku Čechů, kteří se s podobnou situací potýkají dnes a denně po dobu několika měsíců. Ačkoli se jejich příběhy v lecčem liší, jedno mají společné – nejenže pomoc nepřichází, není ani jednoznačně zřejmé, kterému z ministerstev náleží kompetence spásnou výjimku těmto párům udělit.

Že je svého partnera či partnerku dostat do České republiky úkol téměř nemožný vyžadující kromě vlastní urputnosti a odhodlání také i zásah shůry a úřednickou chybu, ukazuje příběh šestadvacetileté Anny (její totožnost Seznam Zprávy znají).

Svou životní partnerku našla v Indii, kde spolu do letošního března žily. Dokud Češce nepřišla výzva k návratu domů. „Po zhoršení epidemiologické situace mě několikrát kontaktovala ambasáda, ať se vrátím do České republiky, jinak hrozí, že mi případně nebudou moci zajistit hospitalizaci a podobně. Odjet do Česka bylo to nejtěžší rozhodnutí mého života. A to jsem ještě nevěděla, co mě čeká,“ začíná vyprávět pro Seznam Zprávy svůj příběh, který ji zaměstnával po celý půlrok.

Po návratu do Česka byla její víza okamžitě suspendována a Indie nová přestala vydávat. „V Česku byl zrovna největší boom a nikdo nevěděl, jak co bude. Po několika měsících mi ale začalo docházet, že tohle není normální. Zjistila jsem, že spousta zemí začíná uvažovat o výjimkách pro nesezdané páry, a čekala jsem, že se jako člen Evropské unie chytí i Česká republika, což se nestalo.“ Anna se tak obrátila na ombudsmana a soukromé právníky a začala urgovat i své okolí a lidi s obdobným problémem.

„Musela jsem tehdy být jedna z prvních, kdo tohle začal řešit na vyšších místech. Veškerá komunikace s ministerstvy byla bezvýznamná, což potvrdí každý, kdo tuto situaci řeší dodnes,“ říká Anna a vzpomíná na zvrat v jejich korespondenci, kdy návrh provizorního řešení jejího vztahu konečně přišel z české strany. „Až když jsem ministerstvo otravovala dostatečně dlouho, navrhlo, ať se sejdeme v zemi, která to umožní. Přijde mi neskutečné, že bychom takto ‚vyjely‘ na dovolenou, přece nemůžu takto několikrát do měsíce létat. Po pěti měsících jsme ale nakonec letěly do Dubaje. Utratily jsme přes 40 tisíc, 10 tisíc padlo jenom na testy. Nerozumím tomu, že vůbec ministerstvo může doporučit, abychom si vycestovaly.“

Vydala se tedy cestou spolupráce s ombudsmanem, od kterého se dozvěděla, že „ambasády nemají právo zůstat zavřené z epidemiologických důvodů, pokud jiné úřady v zemi fungují. Ambasáda v Dillí tak byla nezákonně uzavřená přibližně od června“, popsala Anna své zjištění, na jehož základě se rozhodla dál jednat. „Po poradě s právníky jsem sepsala stížnost a byla mi přidělena právnička, která mi pomohla. Nevím, čí zásluha to nakonec reálně byla, ale ambasáda v Dillí 1. září otevřela.“

S otevřením ambasády v Dillí v září se obnovilo také vydávání víz, ale jen pro sezdané páry. Přestože i zde Anna se svou partnerkou narazila na problém ohledně postavení Indie vůči stejnopohlavním sňatkům, nevzdaly se.

„Sama ambasáda na stránky vypustila sdělení, že si o krátkodobá schengenská víza může zažádat člověk ze třetí země. Tedy i ‚partner‘, se kterým žiju dlouhodobě ve společné domácnosti. Což mi vlastně přijde zvláštní, protože se to dle mého tímto rozporuje s ochranným opatřením ministerstva zdravotnictví,“ pokračuje Anna a dodává, že odvolání ostatních ministerstev směřují k ministerstvu zdravotnictví, jehož ochranné nařízení vydané v srpnu (a od 21. září také MZV) udává onu podmínku o společném dítěti. Totéž Seznam Zprávám minulý týden potvrdilo ministerstvo zahraničních věcí, navíc s odvoláním na ministerstvo vnitra, řídící pohyb osob v rámci ČR, které se však opět odvolává na ochranné nařízení ministerstva zdravotnictví.

To však nemohlo změnit fakt, že by měli být partner či partnerka považováni za rodinného příslušníka. „Tehdy, ještě v neaktualizované verzi, se na stránkách MZV psalo, že o krátkodobá schengenská víza si může poprosit každý rodinný příslušník člena EU. O dítěti tam zmínka nebyla, jen u dlouhodobého,“ vzpomíná Anna.

„Napsala jsem jménem přítelkyně na ambasádu žádost o víza s tím, že partnerka je rodinný příslušník. V ten samý moment jsem zkontaktovala vízový odbor ministerstva zahraničních věcí s tím, že jsem jim definici rodinného příslušníka připomněla. Tam mi potvrdili, že rodinný příslušník má právo požádat o vízum, načež mě kontaktovala ambasáda,“ pokračuje.

„A tady podle mě nastalo nedorozumění, které nám nakonec pomohlo. ‚Partner‘ je anglické označení jak pro mužský rod, tak pro ženský a schová se pod něj více než pod jeho český ekvivalent. Nedokážu si to vysvětlit a nechápu to, nicméně česká ambasáda byla v tom celém kolotoči ta, která nám pomáhala, měla pro nás odpovědi a od září fungovala.“ Vyhráno ale stále nebylo.

„Přítelkyně se tak měla dostavit se všemi potřebnými dokumenty a zažádat o víza. Což byl další problém. V Indii to funguje jinak než u nás. Lidé často žijí bez potřebných dokumentů, nemají nájemní smlouvy a nemají čím ten vztah doložit. Měla jsem štěstí, že si zakládám na tom, mít veškeré věci v pořádku. I když na mě majitel poté, co jsme se přestěhovaly, koukal jako na blázna, že po něm chci oficiální smlouvu, nakonec nám vyšel vstříc. Ale běžné to v Indii určitě není,“ popisuje další složitosti jejich případu, které se ale nakonec podařilo vyjasnit a Indka dostala výjimku ke vstupu do země.

Annina přítelkyně v neděli přistála v České republice. Ani jedna stále neví, čí úřednická chyba či milosrdnost jim setkání dovolila. Anna ale připomíná, že jejich štěstí nezastíní příběhy ostatních, které svůj dobrý konec ani zdánlivě nemají. „Neskutečně mě vytáčí, když vidím, jak to v jiných zemích funguje normálně, Německo vydává pro tyto případy speciální víza. Lidé jsou frustrovaní, mají psychické problémy. Když se podívám na reakce, které chodí ostatním lidem, kteří tento problém řeší, přijde mi, že je v tom jeden velký nepořádek. Podmínky pro udělování víz očividně nejsou jednotné.

„Ačkoli to stálo mnoho sil, musela jsem si to vše vyloženě sama vydupat a oběhat, jsme jedny z těch šťastnějších. Nemůžu se ubránit dojmu, že je do těchto rozhodnutí zapletená i imigrační politika. Očekávala bych, že se ministerstva oficiálně vyjádří, a ne že se budou pořád vymlouvat na epidemiologickou situaci. Článek na jejich webových stránkách jednou za měsíc opravdu nestačí, stejně jako odpovědi ve stylu copy–paste. V lepším případě, když odpoví. Já pro svou partnerku zanechala života v Praze a odletěla jsem za ní s tím, že to pro společnou budoucnost prostě chci udělat. Za ostatní páry doufám, že jim naše vláda umožní znovu se setkat a spolu žít. Partner je dle práva EU rodinný příslušník a rodina má být pohromadě,“ uzavírá Anna.