Vánoce máme s Hankou naplánované do roku 2023. Štefan Margita nejen o opeře

Život máš rozplánovaný na několik let dopředu podle vystoupení v operních domech po celém světě. Plánuješ stejně tak i vánoční svátky, kdy a kde je s manželkou strávíš?

Ano, plánuji. Tím, že se v operním světě dělají smlouvy několik let dopředu, tak vím, kde budou naše Vánoce do roku 2023. Letos je trávíme s Hankou ve španělské Valencii, kde zkouším nové představení.

Jsou tím pádem tvoje Vánoce pokaždé jiné?

To se ani nedá říct. Jsou takové, jaké si je uděláme. A jisté věci nikdy nesmí chybět. Například Hančina zelňačka, bramborový salát, smažená ryba a samozřejmě její vanilkové rohlíčky.

Ty i Tvoje žena jste měli sérii vánočních koncertů. Patří hudba i k vašim svátkům?

Abych řekl pravdu, tak naše jediná touha a jediná správná odpověď je – ticho.

Když se zadá tvoje jméno do vyhledávače, co myslíš, že vyskočí jako první?

Manžel Hany Zagorové.

Ano. A také teď frčely spekulace o rozvodu…

Jo. Tak to už řešíme léta a léta. My se rozvádíme snad každý měsíc a hlavně v létě, když nemají o čem psát. Takže to nám vždy volali známí, my jsme si užívali krásnou dovolenou a oni se ptali, jestli jsme se už rozvedli, nebo nerozvedli. S tím nemůžeš nic udělat, takže pak už se nad tím opravdu můžeš jen zasmát.

To, že jsi byl tady v Praze vnímaný hlavně jako manžel Hany Zagorové, tě mrzí?

Ne. Když jsme se seznámili, tak to pro mě byla veliká pocta a do dnešního dne mě to vůbec nemrzelo a nemrzí. Ale bývalo, že než jsem se ukázal i doma a začal tady hodně zpívat – protože jsem byl opravdu pracovně tři čtvrtě roku v cizině – tak jsme začali pracovat na tom, abychom zpívali i v České republice. Takže zatím vždy bylo „aha, to je manžel paní Hany Zagorové“. Nemrzelo mě to. Naopak.

Když jsme spolu natáčeli v Košicích, tak kdokoli tě tam potkal, tak se vždycky ptal, jestli máš s sebou manželku. Vy jste naprosto nerozlučná dvojice…

Ano. Jsme spolu 28 let. A jestli tomu někdo uvěří, nebo neuvěří, my se doma opravdu nehádáme. Já jsem sice ve znamení Lva a byl jsem mnohem výbušnější, ale Hanka mě naučila velice dobrou věc. Řekla mi, že všechno se dá vyřešit i v naprostém klidu. A když někoho už chci urazit, tak ho v klidu urazím víc, než když na něj začnu řvát. A to je svatá pravda.

Máš úplně úžasnou rodinu. Představ nám ji.

Je to normální, neveliká rodina. Rodiče nás opravdu hezky vychovali, velikou zásluhu na tom má hlavně máma, protože chtěla, ať vztahy mezi námi třemi bratry jsou super, ať se nikdy mezi sebou nehádáme, nežárlíme na sebe. To se jí povedlo a dodnes se navštěvujeme: jedeme za nimi do Košic nebo bratři se svými rodinami přijedou za námi do Prahy – jako teď před Vánocemi. Bohužel oba rodiče nám zemřeli. Máma se dožila úžasného věku, bylo jí 98. Ty to ještě nemůžeš znát, ale člověk nevěří, že ta máma může umřít. Já jsem věřil, že se dožije stovky… A pak to najednou přijde. A i kdyby jí bylo 110, tak je to stále šok, protože odchází kus života. Všechno se to mění. Změní se ti komplet Vánoce, na které se celý rok těšíš. Buď jsme je dělali v Praze, nebo jsme jeli do Košic. Už nemáš tu úžasnou rybu od mámy, nemáš ten bramborový salát… A hlavně tam máma s tátou nesedí. A v té chvíli je to jiné.

A vztahy s bratry se nezměnily? Někde je smrt rodičů naruší.

U nás se nezměnily, mají skvělé manželky a fakt úžasné děti. Myslím, že dneska je to takový zázrak, že spolu tak výborně vycházíme.

Když přijedou za vámi do Prahy, kam je vezmete? Jaké máte rituály?

První cesta vede k nám. U nás se vaří, povídáme se. Hanka udělá úžasnou zelňačku nebo svou fantastickou svíčkovou. No a pak chtějí do města. Chtějí na Hrad, někam na dobrou večeři… Ten rituál je pořád stejný. Děvčata chodí po nákupech…

Když se zadá tvoje jméno do vyhledávače, jako první vyběhne Hana Zagorová a jako druhé – dieta.

Za tu dietu děkuji Halině Pawlovské, já s ní v podstatě nemám nic společného. Společného jsem měl jen to, že když jsem byl v Paříži, tak jsem vážil 105 kilo a už jsem si říkal, že takhle to dál nejde. Tehdy mě zastupovala francouzská agentka, paní Angelika Belamaric, a když jsem jí po nějaké době potkal, tak byla vyhublá a říkala, že drží úžasnou dietu. A já ji začal držet taky a zhubl jsem asi za čtrnáct dnů osm kil.

To se nemá, takhle rychle!

To se nemá, ale mně to strašně vyhovovalo, protože mi v divadle začali zmenšovat kostým a já byl šťastný, že těch kil ubývá. A když jsem se vrátil zpátky, tak jsme s Halinou Pawlovskou točili nějaký pořad a Halina se mě zeptala, jak jsem zhubl. Myslím, že v té době byla šéfredaktorkou časopisu Story a okamžitě uveřejnila „Margitovu dietu“. Přitom to byla francouzská dieta Max Planck.

Dokážu to pořád. Je to hodně let, od té doby jsem nepřibral, pohybuji se plus minus jedno kilo. Pan doktor mi řekl, základ je to, jak si to uložíte v hlavě. Když chcete zhubnout, tak zhubnete. Ale jsou lidí, kteří chtějí zhubnout, ale v hlavě to mají uložené, že nezhubnou. A opravdu ti lidé pak nejsou schopni zhubnout.

Co jsi měl v té hlavě uložené ty? To, že chceš, protože na jevišti to dnes už není jako v dobách Pavarottiho, že se stoupne a zpívá, ale že se už musí hodně hrát?

Víš, čím to bylo? Já jsem pak odletěl do Metropolitní opery, kde jsem dělal inscenaci Zlato Rýna. Byla to krásná produkce, ale pro zpěváka velice těžká, protože oni mě pověsili na lano, já jsem létal nad jevištěm, byla tam šikmá plocha, kde jsem se pořád musel pohybovat. A když jsem končil zkoušku, byl jsem tak strašně utahaný, lila ze mě voda a já jsem si říkal, že takhle opravdu na jevišti nemohu dál existovat. Pak byla další produkce, to byl Robert Carsen, dělali jsme Pastorkyni. Ten mě honil po jevišti a já si říkal: To je konec, člověk stárne, a když naberu dalších dvacet kilo, tak na jevišti nic nedám. Dneska od tebe režiséři nechtějí, aby si stála v pravém nebo v levém portálu, ale chtějí, ať člověk to roli uhraje. Kdysi jsme s Hankou viděli v Metropolitní opeře Aidu, kde byl rozlučkový duet Aidy a Radama, ona stála v pravém, on v levém portálu, jeden měl 150 kilo, druhý 170 kilo a člověk jim prostě nevěřil, že se mohou mít opravdu rádi a že se opravdu loučí. Každý zpíval svůj part. Tohle je dneska opravdu pryč.

Co po tobě kdy chtěli režiséři? Vím, že jsi měl hrát s motorovou pilou…

Chtěli spoustu blbostí, ze začátku si samozřejmě vymýšlí. Když je člověk začátečník, tak se bojí něco říct, protože se bojí o svou kariéru. Doktor Eckstein, který pracoval ve Státní opeře, taková šedá eminence divadla, mě naučil, že vždy ze sebe musím udělat blbce. Když něčemu nerozumíš, režisér po tobě něco chce, tak ty musíš jít za ním, neříct mu, že je to strašná blbost, ale říct: Já se omlouvám, já to asi nezvládnu. A jestli by byl tak laskavý a vymyslel něco pro mě. A to vždy zabere. To používám dodnes.

Takže pěvec musí být i herec i diplomat.

Taktik, velký diplomat. Ale mění se to. Ale když přijede dobrý režisér, je to obrovská úleva, protože zažiješ klidnou produkci a člověk se vyloženě těší na zkoušky.

V opeře Billy Budd v pražském Národním divadle, kde hraješ hlavní roli, kapitána Vera, skončí jeden z herců nahý. Kdyby po tobě někdo chtěl něco takového, uděláš to?

Chtěli to. Představ si to. Dokonce to byla produkce Pastorkyně, mělo to být v Düsseldorfu. A tehdy mi zavolali z mojí agentury a řekli, že bude nová produkce, že mě chtějí, ale že to má jeden háček. Že při závěrečném duetu, který je přenádherný, se začneme s Jenůfou svlékat a že pak budeme na jevišti nazí. A ani ona, ani já jsme do toho nešli. Ještě v tom mládí, řekněme před pětadvaceti lety, kdyby chtěli, ať se svleču donaha a jdu do tmy, tak bych to možná udělal, ale zpívat nahý na jevišti a v tomhle věku, to vůbec ne. Myslím, že není nutné dělat to, co není moc estetické. Protože pak můžeš zpívat jakkoli krásně celý večer, ale lidé si řeknou: A měl to zapotřebí, tohle udělat?

A jak se to vyřešilo? Hrál to někdo jiný, nebo jste se nesvlékali?

Blanko, nejhorší je, že další dva tisíce zpěváků stojí v řadě a z nich se 1 990 svleče, aby v Düsseldorfu mohli zpívat.

Takže to bylo?

Takže to bylo, samozřejmě.

Janáček se otáčel v hrobě?

Janáček se asi otáčel v hrobě. Jak jsi zmiňovala tu motorovou pilu, to byl Houston, kde jsem řekl režisérovi, že na jevišti udělám cokoli, ale problém byl v tom, že oni opravdu tu motorovou pilu zapnuli, představ si teď ty nervy na premiéře, tam se může stát cokoliv… Takže nakonec jsem měl pilu v ruce, ale nebyla zapnutá.

O tobě se říká, že jsi vystupoval všude, na všech prestižních scénách. Je nějaká, která ti chybí a kde bys vystupovat chtěl?

V podstatě není. Já bych ani neřekl, že bych chtěl. Já bych se na těch scénách chtěl udržet. To je to nejdůležitější. Protože vizitkou toho, jak člověk zpívá, je to, že tě pozvou na další produkci. Mě moc těší, že teď jedu na Káťu Kabanovou do Metropolitní, že budu hrát v Chicagu zase Zlato Rýna, které mělo premiéru před několika lety. Že mě znovu zvou do Washingtonu na Borise Godunova. To je vždy vizitka toho, že člověk na sobě nesmí přestat pracovat. Ba naopak. Čím je starší, tím víc.

Tenoristé zpravidla kolem šedesátky končí.

Mně je šedesát tři.

Jak to děláš?

Slavná Mirella Freni, která udělala obrovskou a úžasnou kariéru, řekla, že děkuje jednomu slovu: říkat ne. Má svatou pravdu. Člověk musí vědět, co nesmí zpívat, musí si vybírat, co je na dvě stě procent jisté, že to zvládne. I kdyby se něco stalo, tak i tak to musí zvládnout. Nebrat role, které nejsou jeho hlasovému oboru blízké.

Říkáš si: jak dlouho ještě?

To opravdu nevím, ale my jsme se s Hankou domluvili, že když mě jednou uvidí, že na tom jevišti je to špatné, tak mi to musí říct. Doopravdy. A kdybych řekl, že z toho jeviště nejdu, tak mě musí odstřelit.

Tak já přeji, ať ti to ještě dlouho zpívá. A moc děkuji za rozhovor.

Já chci poděkovat tobě. Budu se těšit napříště.