Václav Klaus: Trikolóře došla síla, teď se snažíme vlnu znovu nahodit

Jak jste spokojený po prvním roce existence se svým hnutím, když preference kolísají a jsou pod pěti procenty?

Řekl bych, že se nám podařilo vzbudit emoce a nadšení části lidí. Spousta lidí nás podpořila i finančně po stokorunách i tisícikorunách. Dostali jsme se nějak do povědomí a samozřejmě to není lehká cesta. Ty ostatní politické strany samozřejmě neustupují z cesty. Takže okolo Vánoc došlo k takovému jakoby zastavení, nebo jsme asi neměli sílu v těch pár lidech to pořád hnát. A teď se vlastně snažíme tu vlnu nahodit, abychom překonali těch pět procent a šli dál. Je to samozřejmě práce a záleží, kolik energie budeme mít a jak chytře nebo úměrně dokážeme ty naše názory hájit.

O tom mluvil i váš otec letos v lednu, když kritizoval Trikolóru, že ubrala, došel jí dech a že to celé nemůže být jen vaše one man show? Souhlasíte s jeho hodnocením?

Táta, který je jinak formálně hlavou zahraniční sekce Trikolóry, samozřejmě už má nějaké svoje roky, takže má také ty trošku někdy superkritické názory na tohle a na tamto. Já jsem předseda strany, tak je logické, že tady v kampani vystupuji. Máme řadu i výraznějších lidí a samozřejmě čím víc jich bude výraznějších, tím já budu radši. Ale zase upřímně - tak to hrajete i vy novináři, teď tady také děláte rozhovor se mnou a ne s místní kandidátkou.

Vy teď děláte docela intenzivní kampaň, objíždíte zemi v dodávce, od rána do večera, denně navštívíte deset, patnáct obcí. Proč?

Všechny peníze, co jsme vybrali už loni, tak vrhneme na to, abychom seznámili lidi s Trikolórou. Naše hnutí zatím lidé tolik neznají. Asi 50 procent obyvatelstva jenom ví o existenci, což je málo oproti jiným politickým stranám. A já jsem zcela upřímně přesvědčený, že když děláte politiku, tak musíte za lidmi a musíte je seznamovat se svými názory, a pokud nejste nějaký miliardář, který vlastní média, tak ani jinak komunikovat nemůžete.

Sázíte na to, že i v době internetové funguje stará dobrá kampaň, jakou třeba dělal Miloš Zeman v autobuse v 90. letech?

Ono je to hrozně pracné a samozřejmě nevděčné, protože těch lidí, co přijdou, není nekonečno. Anebo přijde nějaký pán, který si myslí, že tady všichni jenom kradou, šidí ho a teď s vámi diskutuje. Je to prostě takové řemeslo, ono se to ani jinak dělat nedá. Jako když máte rockovou kapelu, tak také nemůžete být jenom ve studiu a na YouTube, ale musíte i na tancovačku do Vysokého Týnce, abyste s těmi fanoušky byl v kontaktu. Ten osobní kontakt je nezbytný. Často nám lidé říkali, hlavně v pohraničí: Vy jste první, tady ještě nikdy nikdo nebyl. Ale stejně tak je docela časté, že samozřejmě přijdou na mítink lidé naštvaní na celý svět, a že jim to dělají ti Pražáci…

…proto jste se z Prahy odstěhoval do Pece pod Sněžkou? Právě z těchto marketingových důvodů, abyste nedráždil?

Ne. Vůbec. Já jsem se rozvedl a zůstala mi chalupa, takže jsem v tu chvíli neměl volných sedmnáct milionů, abych si koupil garsonku. Také jsem odcházel z nájmu a bydlím v Peci. Lidé vědí, že v Praze žiji třicet let a není to tak, že bych něco hrál nebo neuhrál.

Jak člověk v sobě najde energii neustále každý den, na každé zastávce, patnáctkrát denně říkat totéž? Třeba věty „odmítáme 67 pohlaví“ nebo „tady Jarda Vomáčka je pro nás důležitější než lachtan na Antarktidě“?

Když takhle jedeme už čtvrtý den v nějakém kraji, tak už nás nic jiného nenapadne, jak jde představit ty základní hodnoty, kde Trikolóra stojí. Nemůžu zastírat, že člověk se často opakuje. Když máte dvacet zastavení za den, tak nedokážu vymyslet dvacet proslovů. Ani by to nemělo smysl. Snažím se to říct nějakým jazykem, aby tomu lidé rozuměli. Já jsem se rozhodl, že zkusíme hájit tyhle hodnoty a samozřejmě musíme makat. Mimo jiné na každém náměstí kážeme, že za jakýmkoliv úspěchem je práce, tak nemůžeme sami čekat, že to za nás někdo udělá.

Vy v těch svých proslovech docela často přeháníte - to je politický marketing, je nutné zaujmout, abyste se dostal do médií?

Ono se nám dost často stávalo, že když jsem to nepřehnal, tak se nás média snaží ignorovat. Člověk se snaží nějakým způsobem prostě komunikovat, protože jen když se tady zastavíte ve vesnici, tak samozřejmě těch lidí je málo. Potřebujete nějakým způsobem, aby se o vás mluvilo. A je lepší, když se o vás mluví negativně nebo se to nějak rozebírá. Než když se nemluví vůbec. Pak nemáte co hájit. Pak to tady v lese můžu povídat ptáčkům.

Co je vaším cílem? Být v příští vládě?

Já jsem se vždycky zajímal o věci veřejné, jako o politiku, co se v té zemi děje. Takže jsem člověk, co si kupoval noviny každý den a sleduje to celý život, i jako ředitel školy. A okolo padesátky člověk vidí, že všechno už v životě nestihne. Že nepojede Tour de France a nebude frontman metalové kapely. A že tady budu 30 let žít a budou tady žít moje děti. Tak jsem o tom začal nejprve psát, pak jsem kandidoval za ODS ve volbách a dostal silnou podporu v preferenčních hlasech. A když mě pak z ODS jakoby vyhodili, měl jsem možnost se na to vybodnout, dva roky si tam jako odsedět a brát náhrady. Anebo zkusit obhájit to, čemu věřím. Tak jsem se poměrně bolestně rozhodoval, ale rozhodl jsem se, že to zkusím, protože člověk si nemá dělat ten život lehký.

Bylo by reálné, pokud uspějete ve volbách a dostanete se do Sněmovny, že byste byl v jedné vládě s ODS?

To si dokážu představit asi určitě. Já to nemám jako klanový souboj. S řadou lidí z ODS vycházím, tykám si, jdu s nimi na pivo. Čili já nemám jako s většinou z té strany nějaký strašný, fatální střet. A v řadě těch ekonomických otázek často hlasujeme stejně. Není to zas strana, která je úplně názorově jinde než my. Takže to, co děláme, skutečně není nic osobního, to člověk musí potlačit. Pokud chcete hájit tyto hodnoty, tak holt musíte udělat nějaký kompromis.

Překvapil jste mě na mítinku v Přerově, kde po vás jeden z příznivců chtěl, abyste důrazně prosazovali referendum o vystoupení z EU - a vy jste to odmítl, ačkoliv jinak jste k Unii velmi kritický. Co to?

Já jsem pro spolupráci evropských zemí, pro volný obchod zboží, služeb a tak dále. Kdyby takhle zůstaly ty původní hodnoty, což byly někdy v pravěku, tak jsem pro. Ale když to má být politická unie, tak to jsem toho odpůrce. My se ale v Trikolóře nesnažíme chovat tak, abychom lovili nějaké levnější hlasy, a vykřikovat. Musíme zas být v realitě. Fabriky, v nichž ti lidé pracují, většinou vyvážejí do Unie, takže se musíme chovat tak, abychom hájili vlastní zájmy. A až se to rozpadne, tak jako se to rozpadne. Ale abychom my sami vystupovali - souhlasím se svým otcem - to by bylo dětinské. Británie se na to mohla vybodnout se svou ekonomickou silou a exportem do celého Commonwealthu. Ale my jsme skutečně uprostřed Evropy, děláme ty díly do aut, takže odchod z EU by pro nás znamenal ohromný ekonomický propad.

Čili byste byl pro změnu EU, pro návrat před Lisabonskou smlouvu? Což byla velká integrační ambice, která měla EU posílit na úkor národních států a učinit z ní globálního hráče.

A výsledkem je, že Velká Británe je pryč. Unie by se dala změnit, když se čím dál víc států bude chovat jinak. My, Italové, Poláci, Maďaři… Ale také to může vést k tomu, že se třeba naštvou Němci s Francouzi a udělají si nějakou užší politickou unii. A my jako zůstaneme na těch trzích, což by byl dobrý výsledek. Aby byl volný pohyb zboží, služeb, minimální cla. Ale mně dnes skutečně vadí, že tady přijímáme zákony, které přijdou z Unie a které drtivá většina českých občanů nechce. Pak to projednáváme ve Sněmovně, u pultíku jeden poslanec za druhým říká, že to je špatně a nesmysl, ale že to prostě stejně musíme schválit, protože je to evropská směrnice.

Podívejte se i na další díly pořadu Neboli Václava Dolejšího, který vám ukazuje politiky v situacích tak, jak je neznáte.