Článek
Významné státnické projevy bychom v české, potažmo československé historii spočítali na prstech jedné ruky nepříliš šikovného tesaře. Nemusí se zrovna jednat o Lincolnův projev v Gettysburgu, Churchillovo „Krev, pot a slzy“ nebo Reaganovo vyjádření k výbuchu raketoplánu Challenger. Stačilo by něco menšího, co si může národ připomínat, cokoliv, kde padne nějaká zásadní jednotící myšlenka.
Vytvořili prezidenti Masaryk nebo Beneš projevy, které by se dostaly do lidového povědomí? Přemýšleli bychom dlouze, většina bez výsledku. Nebo Hácha? Tragická doba mu nepřála. O pětici Moskvou řízených aparátčíků, kteří je následovali, raději pomlčme, v historii přetrvávají hlavně bizarnosti, že měna je pevná, maso bude a místo Ježíška přichází děda Mráz. Z hlavy si jen těžko vybavíte něco opravdu zásadního, zapamatovatelného, odkaz, který by nám naši prezidenti zanechali.
Oproti tomu úvodní odstavec z prvního novoročního projevu Václava Havla si vybaví většina lidí. „Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal. Naše země nevzkvétá.“ Nejen z tohoto důvodu je novoroční projev Václava Havla z roku 1990 ojedinělým dílem, které si zaslouží opět připomenout.
Pro docenění je potřeba zmínit i historický kontext. Havel četl svůj projev pouhé čtyři dny po uvedení do funkce. Rumunského diktátora Ceaușesca i s manželkou popravili o pár dní dřív. Od 17. listopadu uteklo zhruba pět týdnů. V Československu bylo stále dislokováno několik desítek tisíc sovětských vojáků. V parlamentu měli stále většinu komunisté.
Pronášejte si v takové chvíli novoroční projev, který musí být vymezující se i spojující, odlišný i tradiční.
Václav Havel byl vždy především literátem, člověkem, který své dílo chápal ve vší složitosti a celistvosti. Nejinak je tomu i v případě onoho projevu. Je to nesmírně působivě vystavěný text, velice košatý, se spoustou témat i odboček, přitom se však drží jednotící linky velké historické chvíle velkého národa.
Přitom je plný protikladů, které text nerozbíjejí. Oslavuje vlasteneckého ducha, současně odmítá přepjatý nacionalismus. Vyzdvihuje osobní zodpovědnost, zároveň varuje před sobectvím a osobními ambicemi.
Právě v tom tkví i určité úskalí Havlova projevu – není zkrátka snadno stravitelný, je mnohovrstevnatý, je potřeba si jej přečíst víckrát, přemýšlet nad ním. Mnohem jednodušší je proto z něj několik vět vyjmout, dát k němu pár vymyšlených, hodit do .ppt a rozeslat mailem s předmětem FWD: JAK NÁM STAREJ VEŠKRNA LHAL!
I v této podobě dnes bohužel tento projev přetrvává. Určitá bezelstnost onoho sdělení totiž musí působit pro mnoho zklamaných a ponížených jako rudý hadr na býka.
Jelikož se kotníky okopávají lépe, když je dotyčný po smrti, Havel je v posledních letech stále častěji pasován do role naivního pravdoláskaře, takového ňoumy, případně hlupáka, který vše zkazil. Nepřekvapí, že tak činí především jeho odpůrci, naposledy třeba Václav Klaus vzpomínal, jak musel převzít otěže, aby jako starý pragmatik a praktik vše zachránil před disidenty snílky a teoretiky.
Zajímavé však je, že se příbuzného názoru mnohdy dopouští i Havlovi příznivci, snad v dojemné snaze o obranu a v domnění, že tak posilují jeho odkaz. Havlův novoroční projev přitom ukazuje, že jeho politické vize a plány byly jasně formulované a koherentní. Z tohoto úhlu pohledu je podstatné, abychom začali Havla jednou provždy vnímat i jako politický subjekt, který v mnoha ohledech selhal, v jiných byl ovšem důstojným a vychytralým protihráčem svých oponentů a ve stěžejních okamžicích i hybatelem politického dění – viz Tošovského vláda nebo opozičně-smluvní úprava volebního zákona.
Pro leckoho to může znít překvapivě, ale Václav Havel by se v dnešním společenském hladu po nekorektních politicích, kteří si „neberou servítky“, neztratil. Ba právě naopak, svým novoročním projevem zahanbuje rádoby bojovníky s politickou korektností i po letech. Václav Klaus mladší, Tomio Okamura nebo Miloš Zeman mohou jen smutně zírat z kouta a učit se od mistra, jak se věci nazývají pravými jmény.
Způsob, jakým Havel bez obalu popsal soudobou skutečnost, je dodnes v mnohém neobvyklý a inspirativní, stejně jako bez okolků drsný a surový. „Naše zastaralé hospodářství plýtvá energií, které máme málo. Země, která mohla být kdysi hrdá na vzdělanost svého lidu, vydává na vzdělání tak málo, že je dnes na dvaasedmdesátém místě na světě. Zkazili jsme si půdu, řeky i lesy, jež nám naši předkové odkázali, a máme dnes nejhorší životní prostředí v celé Evropě,“ „mocní by neměli být všemocní“, „všichni jsme – byť pochopitelně každý v jiné míře – za chod totalitní mašinérie odpovědni“, „žijeme ve zkaženém mravním prostředí“, „morálně jsme onemocněli“.
Plná palba jak u Verdunu, všem to nasolil stejně, nebral ohled.
Přestože Havel mluvil k minulosti, po třiceti letech jde stále o naši přítomnost. Ustrnutí a přešlapování české společnosti na tom samém místě jako 1. ledna 1990 nejlépe shrnuje nejsilnější pasáž projevu: „Z nadaných a svéprávných lidí, důmyslně hospodařících ve své zemi, udělal šroubky jakéhosi obludně velkého, rachotícího a páchnoucího stroje, o němž nikdo neví, jaký má vlastně smysl. Nedokáže nic víc než zvolna, ale nezadržitelně opotřebovávat sám sebe a všechny své šroubky.“
Václav Havel se mýlil v tom, že by se Češi chtěli (či mohli) od této minulosti snadno odpoutat. Zalíbení v technokratech proto vyvrcholilo vrcholným stadiem – babišismem, řízením státu jako firmy a „pumpováním peněz do lidí“.
Havel stejně jako Babiš přitom snil, když náhodou spal. „Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: o republice samostatné, svobodné, demokratické, o republice hospodářsky prosperující a zároveň sociálně spravedlivé, zkrátka o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí.“
Ta naděje tu určitě stále je, ale každý rok se zmenšuje a zmenšuje. Neplačme, sami si za to můžeme. „Svoboda a demokracie znamená přece spoluúčast, a tudíž spoluodpovědnost všech.“
