Václav Černý o vážném zranění: Vím, co mě čeká, do roka jsem zpátky

Samozřejmě že se nemůžu na začátek zeptat na nic jiného, než jak je to s vaším zdravotním stavem v tuhle chvíli, protože samozřejmě ten, kdo alespoň trošku sleduje fotbal, tak ví, že jste utrpěl před pár dny relativně těžké zranění kolene.

Ano je to tak, bohužel momentálně jsme ve fázi, kdy připravujeme koleno – už jsem to měl plus minus před dvěma a půl lety, na operaci, aby bylo ready a aby bylo co nejsilnější, takže v takovéto fázi jsem teď momentálně.

Mě docela překvapilo, když jsme se domlouvali na rozhovor, že obvykle v tuhle chvilku člověk jen čeká, v podstatě jenom leží a čeká se, řekněme, až splaskne otok, ale já jsem se dozvěděl, že vy se normálně připravujete, respektive do jisté míry trénujete?

Přesně tak, pro nějakého člověka to může být strašně překvapivé, ale tady ta fáze je možná ještě důležitější než ten trénink po té operaci. Takhle jsem dejme tomu v posilovně netrénoval, ani když jsem byl zdravý, prostě připravit ty nohy tak, aby tu operaci mohly podstoupit, takže je to hodně náročné, ale vím ze zkušenosti, že se mi to vyplatí, když na to budu připravený.

Zároveň ale je na tom alespoň malá pozitivní zpráva v tom, že člověk vlastně neleží celý den a jenom tak pasivně nečeká, co bude.

Jednoznačně, v tomhle musím říct, že to je určitě pozitivnější, než kdybych nemohl vůbec nic a musel bych jen čekat, než přijde ten den operace. Ale říkám, tohle k tomu patří a v hlavě na to nějakým způsobem můžu zapomenout, i když na tom pracuji vlastně denně. Ale myslím si, že nějaké to přepnutí už proběhlo a už je to v hlavě v pořádku.

Vy už jste to zmínil, že máte podobnou zkušenost, protože se vám něco podobného stalo před dvěma a půl lety s druhou nohou. Je to v tuhle chvilku pro vás o něco lepší v tom, že přesně víte, co vás čeká?

Jednoznačně, ono o tom jde udělat strašně dlouhý příběh a mluvit o tom strašně dlouho, ale jakmile si na to vzpomenu a vezmu si ty myšlenky nějakým způsobem zpátky, jak jsem se cítil předtím a jak se cítím teď, tak se to rozhodně nedá porovnat. A ta zkušenost, o kterou jsem bohatší, mi strašně pomáhá tím, že vím přesně, do čeho jdu. Každá operace je specifická, každý den je specifický sám o sobě, ale já přesně vím ty důležité body, co se stanou, a to strašně v hlavě pomáhá.

I našimi médii proběhly zprávy, respektive i obrázky toho, jak vám dali najevo svoji podporu spoluhráči z Twente teď před posledním zápasem s Venlo. Bohužel Twente tedy prohrálo 0:1, ale myslím si, že tohle gesto bylo emočně docela silné, když jsem vás viděl na tribuně.

Jednoznačně, hlavně jsem to vůbec nečekal. Já jsem měl nějaký pocit, že se moc řešilo, kde budu sedět, ale vůbec mi nedocházelo proč. Jakmile se to ale stalo, jak kluci vyběhli na hřiště, tak mi to došlo a celý ten obrázek toho, že měli na sobě trička s nápisem na mou podporu, to, jakou k tomu pustili hudbu, a prostě celý ten moment, tak jsem měl husí kůži samozřejmě, ale vlastně to upevnilo jenom to, že se to doopravdy stalo. Ale gesto neuvěřitelné, neuvěřitelně povzbuzující.

Rozhodně to svědčí o tom, že jste si vybudoval v Twente velice dobré renomé. Já jsem vlastně příjemně překvapený tím, že něco takového se stane od spoluhráčů ve chvíli, kdy jste tam vlastně jen na hostování, nejste kmenový hráč.

Jak bych tohle popsal… Já si myslím, že za ten půlrok, co jsme tým poskládali, já nejsem samozřejmě jediný, co jsem byl na hostování. Ten tým se poskládal čerstvě před touto sezonou a tím, jak jsme se dali dohromady a jak jsme se stmelili, se vůbec nějakým způsobem neřeší, kdo je na hostování a kdo je kmenový hráč. Já si myslím, že jsem klukům ukázal za tu dobu, co jsem na hřišti byl, a vlastně i celému klubu, že jsem platný hráč a že jsem si, jak jste říkal, vybudoval nějaký ten status, a za to jsem nesmírně rád. Ale samozřejmě bych byl radši, kdyby to mohlo pokračovat ještě další půlrok, jak to bylo v plánu, ale tohle přece jenom ukazuje, jak je Twente velký klub, a to, jakou máme partu mezi sebou.

Mluvil jste o tom, že se vám dařilo, dával jste góly, asistence, hodně se o vás mluvilo i tady v České republice, dostal jste se do reprezentace… Bylo to všechno nasměrováno velmi dobře a já bych se rád zeptal na rozdíl od toho předešlého angažmá v Utrechtu. Protože to je, i co se týká čísel a výkonů, úplně jiný svět. A jestli je to tím, koho jste měl kolem sebe, ve smyslu spoluhráčů, nebo jestli to byla třeba otázka trenéra?

Já musím říct, že já jsem vždycky spíše sebekritický. Já v každém rozhovoru říkám jako první, že vždycky všechno hledám sám v sobě. Když jsem dělal přestup z Ajaxu do Utrechtu, plán byl jiný. Já byl jiný, protože najednou sebedůvěra a takové ty malé věci na hřišti nefungovaly, to všechno jde za mnou. Samozřejmě že ty věci okolo v tom hrály nesmírnou roli, ale já vždycky první koukám na sebe a takový chci zůstat napořád. Proto si nesmírně vážím toho, že když jsem v létě přestoupil do Twente, že ten rozdíl byl vlastně evidentní hned od začátku. Protože to, jak si to sedlo, nějaká ta důvěra od lidí z klubu, trenéra, okamžitá minutáž na hřišti, to pomůže každému klukovi, každému fotbalistovi. A toho já jsem si nesmírně vážil.

A může to být třeba i trošku tím, že Utrecht hrál trošku jiným způsobem než Twente, že vám to prostě sedlo výrazně více?

I to může být samozřejmě role a důvod toho, co se stalo. Fotbal je v tomhle tak zrádný, že někomu to vyhovuje a druhému hráči, který je více nasměrovaný na ten druhý styl fotbalu, to zase nevyhovuje. Takže kdo o fotbale něco ví, tak je mu jasné, že tohle se prostě stát může.

Vy jste pořád ještě velice mladý fotbalista, ale musím říct trošku s úsměvem na rtech, že spousta českých fanoušků, když se bavíme o vašem věku 23 let, řekne: „Ne, tomu nemůže být 23, vždyť já už ho mám v hlavě takovou dobu, takovou dobu ho sleduji, tomu musí být tak 28.“ O vás se ale totiž mluví vlastně od vašich 15 nebo 16 let a ptám se z toho důvodu, že máte určitě ještě v docela čerstvé paměti momenty, kdy jste přicházel do Nizozemska, a je poměrně zřejmé, že ne každý český mladý fotbalista se dokáže prosadit v Evropě, když se vydá takhle brzo na zkušenou. Kde si myslíte, že byl ten hlavní moment, že vy jste to dokázal, že jste se protlačil do základní sestavy Ajaxu?

Tak ten příběh začal, když jsem měl před sebou výběr klubu, protože jsme se rozhodli s tátou a agentem, že půjdeme cestou do zahraničí. Na výběr toho bylo dost a já jsem si vybral cestu Ajaxu, samozřejmě kvůli jejich výborné práce s mládeží. Když jsi dobrý, šanci v áčku dostaneš brzy. Abych odpověděl na tuhle otázku, tak nevím, asi ten chtíč se prosadit ve velkém fotbale a v evropském fotbale, to u mě bylo od začátku. Vlastně jsem před sebou neviděl nic jiného než to, abych to zvládl a abych se prosadil. To, že se mi to povedlo brzy, je krásné a budu na to vzpomínat, ale samozřejmě jsem si představoval nějaký jiný průběh, ale s tím zase znovu nic neudělám.

Těch překážek jsem teď už ve 23 letech zažil hodně a tady v Holandsku je takové jedno hezké přísloví, že všechno špatné, co zažiješ, si házíš do batohu a bereš si to s sebou. Takže ten batoh já nějakým způsobem plním a doufejme, že po tomto zranění, protože pevně věřím, že to zvládnu, budu o další velkou zkušenost obohacený a že mě to jenom posilní.

Já teď nevím, jestli to, co řeknu, mi vyvrátíte, nebo potvrdíte, ale myslím si, že problém spousty českých mladých hráčů, když odcházejí v tom věku 15 nebo 16 let, je v tom, že nejsou dostatečně sebevědomí v tom smyslu, že nemají to sebevědomí úplně podložené tím, co opravdu umí, že jsou někdy možná až příliš vychováváni pro systém a neroste tolik jejich individualita. Já mám pocit, že u vás to bylo trošku jinak, že když jste do Nizozemska přišel, tak prostě jste věděl, že něco umíte, že se tedy musíte poprat, že konkurence bude úplně jiná, než byla v Příbrami a vůbec v české kotlině, ale věřil jste si.

Jinak to ve světě nejde, zbytek vás v opačném případě sežere. Ve světě to chce tolik kluků a tolik kluků hlavně na to má, že pokud se ti něco nepovede, tak je připravený další a další za ním. Ta konkurence, zvlášť dejme tomu v Ajaxu, to je možná něco tak nepředstavitelného pro lidi z Česka. Konkurence je tam každý den a ve všem, už jenom v malých věcech, nejenom v těch fotbalových, ale ve všem, co se toho jen trochu týká. Chtíč musí být tak velký a neuhnout a věřit sám sobě, ve svůj talent a hlavně přidat k tomu tu práci, to je opravdu důležité. Takže v tomhle je ten rozdíl obrovský.

Asi se nespletu, když řeknu, že je velký rozdíl, když trenéři v Čechách říkají: „No zaplaťpánbůh, že mám alespoň jednoho konkurenta na místo hráče XY, že na něj může trošku tlačit.“ V Ajaxu máte ale s prominutím za zadkem takových frajerů 6, 7, 8.

Souhlasím s tím a hlavně já si myslím, že my v Česku s tím nemůžeme nic moc udělat, takhle to prostě bylo a je. Je to obrovská škoda, ale v porovnání se světem a nějakou tou evropskou špičkou je to jinak. Ale teď to hlavně není otázka pro mě, abych řekl, co s tím. Ale že to určitě existuje a že to tak doopravdy je, to potvrdím určitě.

Vy jste na sobě pracoval a dostal jste se nejenom do základní sestavy Ajaxu, ale v posledních měsících se o vás také začalo mluvit v souvislosti s reprezentací a také jste si reprezentační dres na sebe navlékl. Dá se mluvit o jistém, nechci říct úplně vyvrcholení kariéry, protože to ještě doufám přijde, ale je to zážitek na celý život?

Samozřejmě, o tom není vůbec debata. Ale je to něco, kdyby ta moje cesta byla jiná a bez těch překážek, což jsme asi všichni počítali, nebo já jednoznačně, a šel jsem si za tím, co by se to stalo o hodně dříve. Já jsem přeskočil mládežnické reprezentace rovnou do jednadvacítky a plán byl takový, že co nejdříve bych do reprezentace nakoukl. Stalo se to, co se stalo, znovu jsem se tam tou cestou přes Twente, ať už díky číslům, či dobrým výkonům, dostal a jednoznačně tohle byla, co se týče pro tuhle poslední periodu fotbalového života, ozdoba a něco, co jsem si přál už strašně dlouho. Ale věřím tomu, že za těch 9 měsíců na tom budu moci pracovat znovu.

Vrátím se ještě na závěr ke zranění. Viděl jsem, jak k němu došlo, a říkám si, že vy jste takovým nechtěným potvrzením toho, že ta nejhorší zranění si člověk udělá sám, nebo spíše nejsou přímo ze střetu se soupeřem.

Přesně tak. Jak tohle, tak i to první před dvěma a půl lety vlastě nikdo nezavinil. Ani já sám ne. Jediné, co jsem měl v tu chvíli v hlavě, bylo si to dobře navést na prostředek vápna a balon uklidit někam, kam brankář nedosáhne, ale dopadl jsem takovým způsobem při té rychlosti, že jsem s tím nic nemohl dělat, a okamžitě jsem slyšel, jakmile jsem dopadl, ten nepříjemný zvuk. A věděl jsem, že se vaz přetrhl.

Máte před sebou teď jasný harmonogram toho, jak to bude v následujících měsících?

Můžu říct, že jediné, co teď vím na 100 %, je, že bude operace probíhat 5. února. Do té doby mám prostě plán dennodenně připravovat koleno a posilovat svaly kolem tak, aby to bylo co nejlepší, a potom nastane domluva s osobou, která se o mě stará, a naplánujeme to tak, abychom věděli nějaký program na příští měsíc.