V zavřeném okrese: Čeho se máme bát? Mnozí situaci vážně neberou

Lidé na Sokolovsku už čtrnáct dní prožívají to, na co se zbytek Česka teprve připravuje – rázné omezení volného pohybu. Od 12. února nesmí opustit hranice svého okresu. Bez potřebných dokumentů se nedostanou přes policisty nejen za vyhlášenou uzávěru, třeba do Karlových Varů, ale ani do sousedního Chebska.

V uzavřeném okresu tak lze pozorovat, jak lidé vnímají opatření, která mají co nejvíce zamezit kontaktům mezi lidmi, ale i informace o zoufalém nedostatku lůžek v přetížených nemocnicích.

Všichni lidé, které reportéři Seznam Zpráv zpovídali, mají jedno společné: ochota se kvůli pandemii dále omezovat není příliš vysoká. Z jejich postojů vyplývá, že každý si sám stanovil své individuální maximum, které považuje za dostatečné.

„Člověk se tomu nemůže poddávat,“ shrnuje většinový názor starší muž na vozíčku bez respirátoru před obchodem v Dolním Rychnově.

Je přesvědčený, že vzhledem ke svému hendikepu roušku ani respirátor nosit nemusí. Aktuální mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví přitom pamatuje s výjimkou jen pro lidi s duševními poruchami.

Jeden příklad tvrdého dopadu uzávěry, která visí nad celým okresem: areál s obchody a restauracemi u hranic s Německem v Kraslickém průsmyku zeje prázdnotou.

Z vrchovatě zasněženého parkoviště před jedním z obchodů vyčuhuje jen střecha opuštěné felicie. Ve sněhu člověk nenajde jedinou lidskou šlápotu. Přesto tady překvapivě provozuje stánek s asijským občerstvením pan Binh s manželkou.

„No, tak co mám dělat, nějak to přežít musíme,“ komentuje svoji situaci nezlomný podnikatel a rovnou přejde do ukazování. Benzínka tamhle? Už týden zavřená. A tamhle ten chlapík v autě, co projíždí? Majitel obchodu, taky už musel zavřít.

V tom u stánku zastavuje policejní auto, vyskakuje příslušník a vyzvedává si jídlo a vyptává se, co si dali kolegové. „Hlavně se na nic neptejte,“ odmítá policista reportéry a odjíždí.

„Obsluhujeme lidi, co hlídají hranici,“ vysvětluje Binh, co se u něj změnilo. Rozebírat propady tržeb se mu ale nechce.

Sám se koronaviru nebojí. „Pokud dodržujeme opatření, tak se nemusíme bát,“ konstatuje a na ukázku to demonstruje tím, že má připravenou dezinfekci ve spreji. Skutečně má také po celou dobu pečlivě nasazenou roušku.

Víru v to, že lidem zas tolik nehrozí, sdílí i další oslovení lidé v Kraslicích. V místní pizzerii, kde tři pracovníci skládají krabice na odpolední rozvážku, na to jdou nejpříměji. „Čeho se máme bát?“ vrací otázku jeden z mužů. „To se zbytečně medializuje,“ dodá, ale dál se příliš nechtějí bavit, s argumentem, že nemají svolení majitelky.

„Co můžeme dělat?“ ptá se pro změnu senior v respirátoru, který je se svojí paní na procházce. Popisuje, že je naočkovaný a chodí jen na zahrádku. Jako rodákovi z Českých Budějovic mu ze všeho nejvíc vadí, že nemůže aktuálně na jih Čech.

Holky, které se v centru sluní, pak upozorňují, že co jsou v okrese všichni uzavření a všechno zároveň zavřené, tak se lidé nudí a žalují na sebe navzájem na policii.

Unylou náladou všedního odpoledne kousek od kraslické restaurace Severka prořezávají energické hlasy Václava Papeže a Zdeňka Kopeckého, kteří sedí na kolech, nohy na zemi a jsou v napjatém očekávání – někdo jim má dovézt remosku na vaření.

Zatímco Václav má jasno v tom, že je to „všechno byznys“, tak jeho kamarád Zdeněk na svět nahlíží melancholicky.

„Ptáci tady nejsou vůbec. Tady byli vždycky vrabci a teď tady nejsou. Nemají tady co žrát,“ spouští Zdeněk a Václav ho doplňuje, že hlavně není v okrese žádná kultura.

„Kůrovec je tady, myši a straky a ten vir,“ uzavře Zdeněk své rozjímání.

„Je pravdou, že se ten život zastavil úplně. A když člověk poslouchá média, tak je mu z toho špatně. Protože ten mluví takhle a druhý mu oponuje, že to není pravda. Lžou a podle mě je to všechno byznys,“ vypráví Václav Papež a svoje tvrzení dokládá tím, že měl matku vloni v nemocnici na operaci, a přestože už byl covid a všude říkali, že do nemocnice návštěvy nepouští, tak on se do budovy dostal a navíc ho nikdo nezkontroloval.

To tři kluci, kteří tráví slunečné odpoledne na zasněžené louce, kde si udělali improvizovanou arénu, kde spolu zápasí, mají čerstvou zkušenost s nakaženým. „Teď nám policista říkal, ať nechodíme k jednomu bezdomovci, že je nakažený,“ líčí své nové dobrodružství.

Svůj život během pandemie jinak shrnují, že se „trochu nudí“. Na druhou stranu je podle nich super, že mohou školní výuku poslouchat z postele.

Nejpříkladněji dodržuje povinnost nosit zakrytá ústa a nos skupinka romských dětí. Po městě sice jdou zhruba v osmi, ovšem všichni s nasazenými respirátory.

„Musíme. Hlídají nás,“ vysvětlují s tím, že si na ně dávají pozor policisté, kteří je neustále napomínají.

Zdání, že vlastně není zas tak moc co řešit a že mediální obraz je zveličený, narušuje až student Marián na lavičce v Sokolově v Husových sadech.

Na něj pandemie dolehla sice zprostředkovaně, ale zároveň ze dvou stran. S covidem zápasí jeho devatenáctiletý kamarád. „Žádnou diagnózu, žádné potíže do té doby neměl. A teď je doma a má úplně zničené plíce, pomalu nevyjde schody,“ popisuje Marián jednu zkušenost s pandemií a zároveň líčí, že jeho matka pracuje jako úřednice, kde na ni covid také dopadl.

„Vyřizuje i zemřelé a říkala, že za poslední měsíc má tolik zemřelých jako dřív za půl roku. Dennodenně řeší telefonáty s pozůstalými, kteří brečí do telefonu. Chodí po bytech a nacházejí nejbližší zemřelé v postelích,“ dodává student, podle kterého si lidé vážnost situace neuvědomí, dokud se do problémů nedostane někdo z jejich blízkých.

Ve stejném parku o kousek dál, a to navíc směrem právě k nedaleké přetížené sokolovské nemocnici, sedí muž se ženou ve středních letech. Jejich názor na pandemii je přitom zcela odlišný od toho předchozího.

„Podle mě se to moc řeší. Pokud se pořád budeš řešit, jestli jsi nemocný, tak pořád budeš mít nějaké příznaky,“ myslí si muž, podle kterého by si lidé normálně nevšimli, že přišli o čich, kdyby se o tom nemluvilo.

„Nemusíme chodit daleko, já to taky měla, ale nešla jsem se testovat. Měla jsem teplotu, tři dny mě všechno bolelo a čtrnáct dní jsem nic necítila. Přešla jsem to na paralenu,“ přidává se do řeči žena. O chvilku později oba trvají na tom, že nechtějí, aby byly zveřejněné jejích fotografie.

Na promenádě v Karlových Varech, kousek za hranicí uzavřeného okresu Sokolov, ve čtvrtek prožívají lidé první den nových vládních opatření – nařizujících nošení respirátorů nebo zdravotnických roušek, už nestačí bavlněné – velmi nezúčastněně.

V centru krajského města nařízení dodržuje málokdo, přesněji málokdo má vůbec nějakou ochranu dýchacích cest. U břehu řeky Teplá piknikují mladí lidé, na promenádě si prozpěvuje muž s kytarou. Všichni bez respirátorů nebo jakýchkoliv roušek.

Až se vynoří dvě ženy v svítivě bílých respirátorech. „Všichni na to kašlou a v těch nemocnicích to není dobré,“ vysvětluje paní Alena, která je na procházce s kamarádkou. Ukazuje se, že jde o zdravotní sestry, které jsou v lázních.

„A dneska bych nechtěla pracovat na těch covidových odděleních…,“ dodává žena.

Její kamarádka navrhuje, aby se vyložení odpůrci vzali a dovedli do nemocnic, aby tam viděli, co se „zdravotníci nadřou“.

Při pohledu na kroužky mladých lidí, jak u řeky popíjí, paní Alena dodává, že před covidem neutečou. „Fakt by to chtělo spolupráci, a aby se nad tím lidé zamysleli. Když není kontakt, tak není přenos,“ loučí se zdravotní sestry hláškou, kterou v posledních dnech opakuje premiér Andrej Babiš.

A kousek dál v altánku popíjí skupinka dospělých Čechů. Žena poznamenává, že „někteří s tím (covidem) mají zkušenost a nepoložilo nás to“. Další muž na ni navazuje, že se samozřejmě snaží být ostražitý, že si bere respirátor všude tam, kde očekává, že bude hodně lidí. Tady jsou ale v kruhu známých a na vzduchu, argumentují, proč sundali ochrany dýchacích cest.

„Do hospody bych třeba nešel, ani kdyby byla otevřená,“ vysvětluje muž z hloučku, jak si nastavil vlastní „mimořádná opatření“.